Privatizace nemůže být bezduchou parcelací

Zemědělské noviny: Profesor Milan Zelený hodnotí výsledky své ekonomické mise
 
Hlavní náplní vašeho studijního pobytu (od jara 1990) bylo seznámení se se zkušenostmi z organizace a řízení čs. zemědělských podniků. Jaký si za oceán odnášíte obrázek o úrovni našeho zemědělství, kde všude jste byl a co vás zvlášť zaujalo?
 
Během svého pobytu jsem navštívil řadu zemědělských družstev – Třinec, Bruzovice, Práče, Slušovice, Krásná Hora nad Vltavou. Kromě toho jsem podrobně prostudovat materiály o přípravách k privatizaci ze ZD Chýně a ZD Suchdol. Přiznávám bez mučení, soustředil jsem se spíše na ta lepší družstva. To však neznamená, že nemám představu o hospodaření a řízení zemědělských podniků průměrných či slabých. Čs. zemědělství dlouhodobě sleduji, na venkově jsem vyrůstal, jako kluk jsem na vlastní kůži zažil kolektivizaci. I naše rodina patřila bohužel k postiženým.
 
Poznatků je samozřejmě mnoho. A co mne zaujalo? Například v Krásné Hoře na Příbramsku jsem si prohlédl plně computerizovaný kravín. Jsem sice z Ameriky, ale musím říci – fantastické. Technologie vychází vstříc potřebám zvířat , mechanismy nejsou složité. Každá kráva dostává individuální krmnou dávku podle laktace a užitkovosti, stovky zvířat obsluhuje jeden člověk. Vysoká produktivita práce, solidní užitkovost. Ve Slušovicích na mne největší dojem udělal systém vertikální integrace, který zde připravují. Jde o to, že z dokonalého průzkumu trhu, a tím i z objemu finální produkce (například jogurtu) se odvodí všechno další: počet a druh hospodářských zvířat, potřeba a struktura krmiv, až po osevní plány v rostlinné výrobě. Co je na tom impresivní – nevychází se odspodu, nespoléhá se na hru tržních sil. Právě naopak, nevyrobí nic, co už předem není produkce. Takhle se ani ve světě v zemědělství ještě neuvažuje. Ovšem princip je to známý. Jeho vyznavačem byl a je i pan Baťa.
 
V čem vidíte klady a v čem naopak slabá místa československého zemědělství?
 
Ohlédneme-li na okamžik od toho, že kolektivizace byla provedena vesměs nepřípustným způsobem, a pohlédneme na výsledky očima zemědělského ekonoma – dnešní přednosti jsou zřejmé. Velikost podniku a v ní skrytý potenciál produktivní síly, komplexnost jako nezbytná podmínka pro přechod k modernímu integrovanému agrokomplex, slušná technologická kázeň, velmi dobrá úroveň řídících pracovníků. To jsou devizy, na nichž se dá stavět.
 
Problémem dnešních zemědělských družstev není ani tak jejich velikost, jako především vlastnické vztahy. Kolektivní neodpovědnost, odcizení lidí od majetku, od podniku, odtrženost odměny od výsledku práce. K tomu přistupoval navíc silný diktát státu, vměšování centra do hospodaření podniků. Všechny tyto překážky však v současnosti nevidím jako nepřekonatelné.
 
Lékem na většinu z nich by měla být důsledná privatizace. Pod tímto pojmem si však u nás kdekdo představuje kdeco. Mnozí vlastníci požadují zpátky půdu, stroje, chtějí začít samostatně hospodařit.
 
Já mám teď na mysli trochu jiné pojetí privatizace, než o jaké je řeč. Privatizace přece nemusí nutně spočívat jenom ve fyzickém vydělování a parcelování půdy, budov, strojů, zvířat. Obecně se privatizací označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Účelem je zvýšení efektivnosti, stability a dlouhodobé rentability podniku. Základní ideou privatizace, nejen v zemědělství, ale v celém hospodářství, by mělo být "zesoukromění" čili "zvlastnění" výrobních statků a rozhodování, avšak při zachování všech výhod vertikální integrace, kombinace podnikatelských činností i ekonomických výhod větších celků. Jestliže dnes privatizuje například německá automobilka BMW, kdy skupuje na trhu veřejné akcie a nabízí je za nabízí je za výhodných podmínek vlastním zaměstnancům, vůbec to neznamená, že se rozpadají její řídící, organizační či jiné struktury.
 
Hospodaření na půdě má přece jen své zvláštnosti…
 
To je sice pravda. Ale k tomu, aby zemědělec dostal zpět svou půdu a další majetkové vklady, nemusí nutně odcházet z družstva a vracet se k archaickým formám hospodaření. Zvláště za nynějších podmínek, kdy mu bude chybět takřka všechno – materiál, strojní vybavení, budovy, služby, a navíc nemá ani žádné záruky odbytu. Schůdnější řešení proto vidím v přechodu dnešních zemědělských družstev na soukromé podniky podílového typu. Jejich základem budou podíly získané nynějšími členy v závislosti na dřívějších vkladech půdy a majetku, podle odpracovaných let, a konečně i přímou finanční koupí.
 
Tento způsob transformace kolektivizovaných družstev na soukromé podílové (či akciové) společnosti považuji za gró privatizace zemědělství v Československu. Vytvoří se vnitropodnikový trh podílů, který umožní jejich prodej nebo převody mezi jednotlivými členy soukromého podniku jejich odprodej družstvu v případě vystoupení člena. Zatímco doposud v družstvech platilo: jeden člen – jeden hlas, v soukromých podílových společnostech se uplatní zásada: jeden členský podíl – jeden hlas. Tato forma je na hony vzdálená družstevnictví kolektivů námezdních dělníků nebo státem omezovaných "polovlastníků" z dnešních JZD. Souběžně se pochopitelně uplatní i jiné způsoby privatizace, a to včetně rodinných farem.

V souvislosti s přípravou zákona o půdě se nyní u nás nezřídka jako jediný správný prezentuje názor, podle něhož pravými vlastníky jsou výhradně vlastníci půdy. Ostatní členové družstev či pracovníci statků by podle této vize neměli mít nárok ani při nadcházejícím rozdělování majetku, ani by se v budoucnu neměli podílet na rozhodování v "družstvech vlastníků půdy."
 
Takový názor žádný normálně uvažující ekonom nemůže sdílet. V Americe se každý adept ekonomie v první lekci prvního kursu dozví, že kapitálotvornými složkami jsou vedle půdy také práce, věda (materializovaná a kapitalizovaná prostřednictvím tvůrčí invence a manažerským přičiněním) a informace. Jistě ne náhodou se nyní ve světě hovoří o informační revoluci.
 
A když už mluvíme o půdě. Ta nikdy nemůže být živitelkou sama o sobě, ale pouze ve spojení s lidskou prací. Člověk a půda jsou neoddělitelné veličiny. Tato země má vyčerpanou půdu i vyčerpané lidi. Jak obnovit a udržet úrodnost půdy? Jak obnovit a udržet energii, motivaci, tvořivé myšlení lidí a jejich lásku k půdě? Ani tyto dvě otázky nelze oddělovat. Zde nepomohou metafory o temných silách, starých strukturách či mafiích. Nenávist vlastníků a nevlastníků se nesmí stát programem, protože nevytváří ani vztah k půdě, ani vztah k člověku, obzvlášť v zemědělství.
 
Vraťme se ale ještě k privatizaci a přechodu odvětví na tržní podmínky. Jdeme podle vašeho názoru správnou cestou?
 
Vedoucí čs. představitelé často o trhu hovoří, ale uvnitř podniků chtějí mít námezdní vztahy, příkazové hospodářství, shora jmenované dozorní rady. Neznají či podceňují princip vnitropodnikového trhu a pro jeho rozvoj nic nedělají. Přitom toto vzájemné zúčtování výrobků a služeb mezi skupinami pracovníků, dílnami i jednotlivci je jako princip žádoucí uplatnit jak v zemědělství, tak v průmyslu.
 
Lze jej dokonce označit za důležitou podmínku úspěchu procesu privatizace?
 
Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že pokud se tržnímu hospodářství přisuzuje přednost určité samoregulace, musí fungovat nejen navenek, ale i uvnitř podniku. V řadě zemědělských družstev jsou už dnes provozy a pracoviště, které mohou být takřka okamžitě privatizovány. U jiných k tomu teprve musíme vytvářet podmínky. Ve Slušovicích se privatizují třeba řidiči nákladních aut, střediska výroby zeleniny, restaurace, provozy různých služeb. Přitom ekonomické, odbytové i výrobní vazby na "mateřský" podnik nadále existují potud, pokud se jako výhodnější neukáží vazby na jiné podnikatelské subjekty. Dochází tak k přirozenému vydolování ekonomických aktivit, jež ani sebelepší ekonom nemůže vymyslet.
 
To je úplně jiná kvalita, než když ministerstvo nařídí a podporuje parcelaci družstev. A něco jiného, než aukční prodej provozovny novému vlastníkovi za tržní cenu, což má být univerzální postup při malé privatizaci.
 
Máme tomu rozumět tak, že s malou privatizací v podobě a provedení chystaném pány ministry Klausem a Ježkem nesouhlasíte?
 
Ovšemže nesouhlasím. Chceme přece, aby malé provozovny už konečně začaly podnikat. A co děláme? Podnikatelům "sebereme" valnou část jejich úspor a převedeme je do státní kasy. Tím ale spolehlivě a na delší čas jejich podnikatelskou aktivitu zmrazíme. Peníze nejlépe pracují v rukou jedince, podnikatele. Ve státní pokladně jsou umrtveny, nanejvýš mohou být použity na nákup ropy, spotřebního zboží, na vyplácení podpor v nezaměstnanosti Tu mimochodem takovým zásahem do přirozeného běhu věcí vcelku zbytečně vyvoláme. Vždyť nezaměstnanost je v prvé řadě plodem specializace – a my množství specialistů dík aukcím vyženeme na ulici. Nemluvě o tom, že zlikvidujeme už tak dost úzkou paletu služeb na úkor různých heren a půjčoven videokazet. A jak zabránit tomu, aby za tuzemským kupcem nestál cizinec s tvrdou měnou, který tak atraktivní prostory získá za pakatel?
 
Jak byste tedy malou, případně i velkou privatizaci zorganizoval vy?
 
Namísto anonymních kupónů, které míní za mírný poplatek prodávat lidem pan Klus, bych dal nejprve šanci zaměstnancům. Pokud totiž neexistuje legální vlastník, pak právě oni na to mají největší nárok. Proč? Mají nárok na podnik ve smyslu podnikatelského pokusu, jako "odměnu" za léta práce a úsilí. Pokud neuspějí, firma buď zkrachuje nebo ji převezme někdo jiný, schopnější. Pokud jde o vlastní postup privatizace, možností je řada: počínaje předáním do soukromých rukou zdarma, přes různé krátkodobé a dlouhodobé půjčky, splátky, daňové úlevy až po prodej za hotové. Vždy záleží na konkrétní situaci, místních podmínkách. Univerzální recept neexistuje.
 
Nejdeme tedy u nás správnou cestou?
 
O tom jsem hluboce přesvědčen – a nejen já. Vládnoucí ekonomové by si měli především uvědomit, že základem prosperity žádné firmy ani země nejsou finanční toky, ale uvolnění podnikatelské iniciativy. Jedině když budou podniky bohatnout, budou platit vysoké daně. Restrikce jsou samozřejmě nutné, nesmí však podvazovat rozvoj. Na kritiku tohoto druhu jsou "Klausovi hoši" seriózně nereagují. Namísto toho mě označují za marxistu a demagoga. Pokud se jim takto jeví také moderní trendy kapitalistického podnikání, pak v zásadě nejsem proti…
 
V Československu privatizujeme převážně státní majetek a se zaměstnanci například v obchodě a ve službách máme své zkušenosti. Domníváte se, že u nich jako mávnutí kouzelného proutku dojde ke změně?
 
To jsou dvě klíčové otázky. Musíme si nejprve vyjasnit – co je to stát? Je to nějaký externí supervlastník nebo jsme to vlastně my všichni? Při nastartování soukromého podnikání totiž není dost dobře možné, abychom si věšeli na krk hříchy vyvěrající do znační míry z nedostatků dřívějšího systému. Buď dáme lidem v tržním hospodářství šanci a důvěru nebo se musíme smířit s tím, že sami sebe označíme za národ zlodějů a šmelinářů. Dokonce si myslím, že v podpoře soukromé iniciativy, jejich morálních a etických aspektů, by tolik potřebnou státotvornou roli mohli sehrát vedoucí státní představitelé.
 
Často se setkáváme s otázkami typu: co se zadluženými podniky, v zemědělství například s úpadkovými družstvy, s pohraničními statky. Jak ty privatizovat, když o ně nebude zájem?
 
Zadlužené jsou komu? Státu? Nezlobte se na mne, ale tento stát se i po revoluci chová nemožně. Přitom zkonfiskoval lidem značné majetky. Ať už přímo nebo nepřímo tím, že vybíral vysoké daně a platil nízké mzdy. Jestliže vás někdo celá desetiletí bere na hůl, nenechá vás vydělat, získá značné bohatství. Připustíme-li, že stát jsme všichni, zadlužili jsme se sami sobě. Proč potom ty dluhy neodepsat? Jakou má cenu převádět neustále peníze z jedné kapsy do druhé? Tak podnikání skutečně neodstartujeme.
 
Vraťme se ještě na závěr k zemědělství. I zde vidíte budoucí vývoj v černých barvách?
 
I tady jsou určitá úskalí a nebezpečí, neboť existují vlivné politické skupiny, které se opět vměšují do věcí zemědělců a družstev a vnucují jim různá administrativní řešení. Mám za to, že stát by měl být natolik vyspělý, aby nechal družstevníky rozhodnout samy o sobě. Koneckonců právě oni, a nikoli státní úředníci, mají v rukou výživu národa.
 
Porovnáme-li však výsledky našeho zemědělství se západoněmeckým či rakouským, je to sportovně řečeno 5:0 pro malé celky…
 
Znovu opakuji. Nejsme špatní proto, že nemáme malá hospodářství, nýbrž proto, že lidem v družstvech chybí vlastnický vztah. Německé zemědělství se po celou dobu vyvíjelo v jiném směru, byl tu přirození vývoj. I tam se však prosazuje tendence k větším farmám, postupuje však pomalu, protože soukromovlastnické vazby jsou mimořádně silné. Jejich dnešní výkonnost nespočívá v tom, že mají malé farmy. Je v tom, že čtyřicet let soukromě podnikají a mají vytvořeny fungující služby, perfektní infrastrukturu. U nás je to opačné. Máme základ organizační struktury, k níž se i Západ chce dostat, chybí nám však hnací motor vlastnictví a zisku.
 
Možnost za čas konkurovat i zemědělcům na západ od našich hranic nevidíte tedy jako zcela nereálnou?
 
Vždyť už jim vlastně konkurujeme… není-li ovšem na místě hovořit spíše o podbízení se a výprodeji. Osobně si ale myslím, že československé zemědělství, až projde etapou vnitřní přeměny, může na evropském trhu najít své místo, že přední podniky budou už zakrátko schopny konkurovat Západu jak v kvalitě, tak v nákladech. Nesmějí se však vracet zpět, musí se za evropskou špičkou vydat takříkajíc zkratkou. Právě v tomto období se k tomu naskýtá jedinečná šance.
 
Zemědělské noviny, 20. 11. 1990
 

Zpět na Obsah knihy