Nežít ve lži

Václav Klaus: Nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva
 
Odpověď profesora Milana Zeleného:
 
Ministr financí ČSFR se rozhodl mě napadnout ve Východočeském večerníku ("Hovory s Václavem Klausem", 12. listopadu 1990). Napadl mě již dříve (nálepkami "neuspěvší v zahraničí" a "zneuznaný intelektuál"), ale také později, spolu s ministrem hospodářství Dlouhým, v čs. rozhlase i televizi. Stejně tak mě pravidelně očerňují i jeho spolupracovníci z FMF a přidružených českých ministerstev (přívlastky "bolševik", "marxista", "nemoderní", "demagog" a člověk, který "chová zášť k ČSFR").
 
Nevím, co proti Zelenému páni ministři ČSFR mají: nic jsem jim neudělal a o jejich osobnostech jsem se hanlivě nevyjadřoval. Navíc, oni jsou ministři a mají tedy neomezený přístup k čs. sdělovacím prostředkům, dnem i nocí, jakož i služby stovek ministerských nohsledů, pro které by nebylo problémem zjistit, kdo to ten "nějaký Zelený" – když už jim to jméno tolik vadí – vlastně je. Nehraji v ČSFR žádnou roli, pobyl jsem tam pouze několik měsíců a žádný "prostor" ve sdělovacích prostředcích nemám: žádný čs. novinář se nenamáhal zjistit, kdo a co jsem.
 
Jediným vysvětlením tedy může být ta páně ministrova – jak sám svůj výrok klasifikoval – "lumpárna" (ne jediná) – tj. jeho ostrá kritika americké politiky: "Vy nám posíláte lidi, kteří e neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu." – Samozřejmě nebudu vyvracet zmíněné ministerské nálepky. Dostalo se mi jich od komunistů, dnešních i bývalých, doma i v zahraničí, snad již na stovky. Proto jsem vlastně také v roce 1967 odešel. Ale plést lidem hlavu? V demokracii?
 
 

Hovory s Václavem Klausem

DOTAZ: Pane ministře, Rudé právo zveřejnilo rozhovor – s nějakým Čechoameričanem, ekonomem. Ten z nás udělal blbce. Četl jste to? Mohl byste to komentovat?
 
V. KLAUS: Ne, to jsem nečetl, já Rudé právo nečtu, ale už mně někdo sděloval, že nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva.
 
To je totiž takový zajímavý člověk, který se někdy v šedesátých letech zabýval výpočetní technikou a matematikou. Odjel do Ameriky, tam se s tím zabýval dále. Nikdy se nezabýval ekonomií a teď najednou se doba pohnula a on se rozhodl vrátit do Československa a udílet nám rady o ekonomii. Nikdo v Americe nikdy neslyšel, že on by se zabýval ekonomií, nicméně tady prostor má a jestli se nemýlím, tak to zkoušel ve všech možných novinách. Zdá se, že už všude zjistili, že to není ono, takže asi skončil u Rudého práva. To je taková novinka a vůbec velikánský problém, že se nám se ze Západu vrací spousta lidí, kteří najednou poznali, že i na tom Západě je to otázka trhu. Všude je to otázka poptávky a nabídky, a ono to platí jak o tom hovězím a svetrech, ale platí to také na trhu myšlenek. Když je někdo intelektuálem, tak také potřebuje trh a také potřebuje poptávku po svých názorech. Oni tihleti levicově orientovaní lidé, kteří pořád zbožňují ten socialismus, skutečně trh myšlenek v Amerikách a Švýcarskách nemají. Hledají tedy trh jiný. Najednou se stalo něco ve východní Evropě a tak sem putují a doufají, že by tady v těch nevinných časopisech – jako je Rudé právo a podobné – mohli zase ty myšlenky, když už je neprodají za dolary, že by je mohli prodávat alespoň za koruny.
 
Musím se přiznat k jedné lumpárně, jestli to tady sdělovací prostředky hned nevytroubí: to je nebezpečné. Já jsem skutečně během svého pobytu v září ve Spojených státech pronesl asi tisíc projevů. Na jednom projevu jsem mluvil spolu se senátorem Kemtem, což je velmi vlivný americký senátor, který se ucházel o prezidentské křeslo v minulých dobách: seděli jsme vedle sebe na masovém mítinku. Ptali se mně, co nám u nás ztěžuje reformy. Já jsem řekl: "Vy nám posíláte lidi, kteří se neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu". Pana senátory to velice popudilo. Zjistil, že řada z těch lidí sem jezdí na různé dotace a nadace a cestovní krytí, které platí americká vláda. On mi poslal asi po čtrnácti dnech dopis a pak poslal ještě oxeroxovanou přílohu jeho dopisu prezidentu Bushovi. Sděluje mu v něm, že to je skandál, že sem jezdí tito lidé za státní americké peníze a že ho žádá, aby učinil nápravu. To se mi velmi líbilo.

Původní příspěvek pro Občanský deník a Východočeský večerník , 12.11.1990
 
 
 
Jelikož v ČSFR objektivní investigativní (tj. pravdu hledající) žurnalistka stále ještě neexistuje, dovolím si uvést některá fakta sám, bez subjektivního hodnocení.
 
Mé domácí "vzdělání" se neliší od toho ministerského: jsem také absolventem VŠE. Jsem dokonce absolventem téhož směru jako nynější ministr hospodářství ČSFR. Nikdy jsem se však nestal komunistou, bez ohledu na kariéru.
 
Byl jsem až do roku 1967 mladším kolegou nynějšího ministra financí, na stejném pracoviště, kde i on začínal. Tedy jsem přijal (s doporučením profesora Šika) nabídku na studium na University of Rochester (měl jsem přes 30 odborných prací).
 
V Americe mi titul ing. z VŠE samozřejmě uznán nebyl, tak jako by nebyl uznán ani dnes většině ministrů z ČSFR. (na složitý "titul" CSc. jsem se nekvalifikoval). Pracoval jsem tedy v USA na M.S. (Master of Science) v oboru ekonomie a systémové analýzy a Ph.D. (Doctor of Philosophy) v oboru operačního výzkumu, ekonomie a podnikového řízení. Tím jsem získal kvalifikaci na profesuru na jedné z nejlepších amerických univerzit – Columbia University, kde jsem učil 10 let, a na doživotní akademický úvazek na Fordham University v témže městě (New York City). Jsem aktivním konzultantem mnoha amerických podniků (Arthur D. Little, Nynex, Rockwell Int., RCA, Mackenzie & Co., atd.) a sloužím v redakčních radách četných západních odborných časopisů. Mám tedy téměř 25 let přímých zkušeností s volným tržním hospodářstvím nejen praktických, ale i teoretických.
 
Učím chlapce a děvčata z Wall Streetu (finance) a z Madison Avenue (marketing) od roku 1972 až dodnes. Mnozí moji žáci (je jich na tisíce) jsou dnes ty "americké kontakty" pana ministra a jeho spolupracovníků. V oboru financí jsem publikoval knihu s velmi "odborným" názvem: Uncertain Prospects Ranking and Portfolio Analys Under the Conditions of Partial Information (Cambridge, Mass., 1980). Překlad názvu ponecháme panu ministrovi: slyším, že řád čte knihy.
 
Pochybuji, že bych v ČSFR hledal jakýkoli publikační "prostor": v USA jsem uveřejnil přes 260 odborných prací (desítky knih a učebnic). Kromě toho mi vyšlo na 300 česky psaných úvah a esejů v exilových časopisech. Zda jde o práce "levicové" a zda se v nich odráží "zbožňování socialismu" – to ponechám na soudu svých exilových i domácích čtenářů. Jsem si však jist, že levicovou reputaci v exilu nemám. A že bych se chtěl prodávat za koruny (protože nemohu za dolary)? Bylo by směšné, abych uváděl své příjmy či finanční zájmy ve spojení s ČSFR.
 
Co se týče ministrovy poznámky, že "…píši už i do Rudého práva": Nepíši!
 
***
 
Rudému právu jsem poskytl obyčejný rozhovor (interview). Navíc jsem si dal podmínku: když se některý bývalý komunista ozve a bude protestovat, uveřejním předem připravený (zde přiložený) odstavec. Neozval se nikdo, až na ministra financí, a tím je tedy tento odstavec uvolněn do tisku:
 
Pouze bývalí komunisté se budou aktivně vyhýbat rozhovoru s redakcí Rudého práva: bojí se, nemají čisté svědomí, mohli by opět udělat chybu. Já rád přednesu svůj názor právě na hracím poli politického protivníka, protože tam se případné vítězství cení nejvíce. Nemám se čeho bát, riskuji pouze u hlupáků a kopanou hrát umím: celý svůj život jsem bojoval proti komunismu a marxismu, a hlavně proti "převlečníkům" tzv. bývalých. Bývalí a jejich sametoví protagonisté jsou dnes všude nad námi: ve vládě, na Hradě, na ministerstvech a v parlamentech. Jsou to právě tito bývalí (poznáte je podle převlečníku marxistů, demagogů a neuspělých v zahraničí,tak jako mi kdysi spílali i ti "nebývalí". Je mi jich všech upřímně líto, protože jim politicko-veřejná budoucnost v našem novém státě nepatří a patřit nebude.
 
Pocházím z demokratické tradice a čtu tedy vše. Rozhovory poskytuji komukoliv i nepříteli, pokud mi zaručí nezkreslenou interpretaci. Rudé právo mé názory nezkreslilo. Toť vše.
 
***
 
Pokud si pamatuji, vyjádřil jsem v RP nesouhlas s názorem ministra Klause, že "…(v ČSFR) nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku". Nejenže čas máme, ale privatizace, demonopolizace a zajištění konkurence musí proběhnout před jakoukoli "liberalizací" cen. Za takovou hrubou chybu by pan ministr na žádné americké univerzitě jedničku nedostal
 
I když pan ministr neví, kdo jsem, já si jej vybavuji velmi dobře. Pamatuji si ho i z návštěvy v Chicagu v létě 1989, kde překvapivě vystupoval jako budoucí ministr financí ČSSR a již tehdy nastínil principy své šokující reformy. Byl jsem v květnu 1990 na jeho přednášce na Karlově univerzitě, kde v kolébce vědění nestydatě tvrdil, že privatizace je pro ČSFR nedůležitá a že se jí budeme zabývat až tak za tři roky. Kupónovou privatizaci (tehdy ještě zadarmo a všem občanům starším devíti měsíců) charakterizoval takto: "Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak teď na to budeme mít papír." Tehdy mi nebylo těžko ani tak z ministrova "ekonomického" myšlení, jako z toho dlouhotrvajícího potlesku v sále, potlesku lidí, které jsem považoval za své kolegy.
 
Nevěřím, že by pan ministr financí ČSFR v září 1990 pronesl v USA "asi tisíc" projevů. Ale budiž. To, že zblbnul senátora "Kemta", aby napsal popuzený a skandalizovaný dopis prezidentu Bushovi, to mě však zajímá velice.
 
Jack Kemp (tedy ne Kemt) je bývalý fotbalista a dnes Bushův ministr pro "housing" (tedy ubytování pro chudé). Podporoval jsem Kempa při jeho prezidentské kandidatuře (proti Bushovi) a vyměnili jsme si mnohé dopisy o otázkách ekonomické strategie (byl senátorem za stát New York). Jen mimochodem, v ČSFR jsem byl na světoznámou Fullbrightovu nadaci, podporovanou USIA (United States Information Agency) a řízenou v Praze přímo U.S. ambasádou. Samozřejmě, že jsme si již vyžádali Kempovo veřejné prohlášení o výběrových šetřeních a procedurách všech zmíněných nadací a institucí americké vlády, jakož i o posouzení odbornosti či levičáctví "nějakého Zeleného". Pan ministr ČSFR bude včas informován: svou zmíněnou "oxeroxovanou přílohu prezidentu Bushovi" by si měl pečlivě uschovat. Alespoň tahle "lumpárna" mu nemusí projít.
 
Američané jsou jistě vděčni, že nás v USA pan česko-slovenský ministr financí upozorňuje na nedostatky v americkém akademickém, výzkumném a vzdělávacím, výběrovém i nadačním systému. Máme se jistě ještě mnohému od ČSFR co učit. Škoda, že podobně tzv. "ministři" ČSFR nepřijímají a veřejně nediskutují názory americké.
 
Vidím, že Prahu krášlí nadlidské kolorované portréty pana ministra financí a že někteří lidé nosí na klopách ohromné "placky" – dnes již s absurdním výkřikem KLAUS! Vznikla prý i nová strana leninského typu a máme dokonce i novou ekonomickou teorii – tak řečenou "Jedinou Možnou Cestu" Žijeme si tedy lépe a radostněji. Budiž.
 
Všem čs. novinářům a redaktorům: Jsem připraven veřejně diskutovat s ministrem Klausem a všemi jeho spolupracovníky jakékoliv otázky makro- či mikroekonomické a politické, domácí i zahraniční, které zajímají čs. občany. Jsem připraven zveřejnit svůj úplný životopis, podrobit se jak československé, tak americké "lustraci", a podstoupit objektivní srovnávací analýzu podle běžných kritérií civilizovaných zemí: počet a kvalita publikací, počet citací a odvolávek v odborné literatuře, mezinárodní odborná reputace, mezinárodní zkušenosti instituční, vzdělávací i praktické, překlady výzkumných prací do cizích jazyků. Politická "bezúhonnost", příslušnost do elitních "klubů", finanční zájmy a osobní známosti se na Západě do hodnocení kvalifikace nezahrnuje. Je třeba nežít ve lži, pane ministře – ale opravdu.
 
Milan Zelený, New York
Rudé právo, 21.2.1991