Američanům to konečně dochází: Stát je problém č. 1
 
Autor: Milan Zelený | Datum: 16.03.2015 
 
Trvalo to hrozně dlouho: od první Reaganovy inaugurace 20. ledna, 1981, kdy památně prohlásil: “Government is not the solution to our problem; government is the problem.” (Stát není řešení našeho problému; stát je náš problém.) Byl jsem tehdy mladý, začínající profesor na Columbia University, ale důsledky pochopení mě byly jasné: musíme si pomoci sami, musíme se naučit řešit své problémy sami – ve svých lokalitách, komunitách, regionech, městech i vesnicích. Je třeba být autonomní, zbavit se neblahého vlivu partají, ale spolupracovat s podniky, univerzitami a samosprávami – ne jen s politiky a „představiteli“ státu. „Uděláme si to sami“ je heslem nové éry.
 
 
 
 
Podle prestižního Gallupova průzkumu, umísťují Američané stát na první místo (18%) nejpalčivějších národních problémů již čtvrtý měsíc v řadě. Na druhém místě je ekonomika (11%) a na třetím místě nezaměstnanost (10%).
 
Teprve pak se řadí problémy jako imigrace, zdravotnictví, terorismus, vzdělání, deficit, bída, ISIS, zahraniční politika, rasové problémy, aj. I když jsou všechny problémy závažné a seznam priorit dosti pohyblivý, pořadí v čele pelotonu je stále stabilnější. Není divu. Když důležitost priorit neznají politici, musí to lidé pochopit a pomoci si sami.
 
Ronald Reagan se i k tomu vyjádřil nezapomenutelně: „The most terrifying words in the English language are: I'm from the government and I'm here to help.“ (Nejvíce úděsná slova v anglickém jazyce jsou: Já jsem ze státní služby a přicházím, abych vám pomohl.)
 
Uspokojení se současným směrem vývoje USA vyjádřilo jen 31% Američanů. To je v silném kontrastu oproti EU (a i ČR), kde se americká ekonomika vydává za vzor hodný bezduchého kopírování a následování à la „Poturčenec horší Turka.“ Není divu. Svět vchází do osmého roku tzv. krize a začíná být unavený z mediálně politického „zítra, nebo za rok, bude jistě líp.“ Někteří ovšem na to stále ještě skáčou, protože, kdo neskáče … však to jistě znáte.
 
Téměř celé desetiletí se snažím přesvědčit a zdůraznit, že svět neprochází cyklickou krizí, ale dlouhodobou transformací a metamorfózou – není třeba to zde dále vysvětlovat (viz info na této webstránce). Stejně tak varuji před úhynem demokracie díky nevídaně rozbujelému partajnictví. Také už není třeba rozvádět. Pro mě osobně je nejdůležitější, že se z kreativní letargie probírají alespoň Američané – i když to ty dvě třetiny nemají, díky etnické různorodosti a relativním úspěchům USA v minulosti, zrovna snadné. Osobně cítím novou inspiraci.
 
Jako ekonom samozřejmě vím, že čísla – v ekonomice i v politice - nejsou důležitá bez pochopení jejich příčin a kontextu, z něhož přicházejí. Čísla sama o sobě jsou ničím: řídit se pouze čísly je jako řídit automobil s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. Je až k pláči, když posloucháme předsedkyni Yellen z Fedu, jak říká: „Uvidíme, až jaká budou čísla v příštím čtvrtletí – a podle toho upravíme svoji monetární politiku.“ Žádná diagnóza, žádné pochopení, jen uměle držení úrokových měr na nule a vytrvalý tisk peněz (nákupem obligací) bez jakýchkoliv výsledků, kromě tlačení inflace do spekulativních bublin světa předražených akcií. To je samozřejmě tristní ekonomie, je-li to vůbec ekonomie. Ale ještě tristnější je, že to nějaký Mario bude v EU kopírovat, aniž by věděl proč a nač. Stát již nadělal a ještě nadělá v ekonomice tolik škody, že náprava bude trvat generace.
 
I v ekonomii lze zpět k Reaganovi: „Government's view of the economy could be summed up in a few short phrases: If it moves, tax it. If it keeps moving, regulate it. And if it stops moving, subsidize it.“ (Státní pojetí ekonomiky se dá shrnout do několika prostých frází: „Když to roste, zdaň to. Když to roste i nadále, reguluj to. A když to přestane růst, subvencuj to.“) A je to; a máte to. Teorie příčin a následků, jako vyšitá. Není divu, že po osmi letech stát ekonomiku zmaloval do patové situace, i ve světovém měřítku.
 
Nejde ani tak o Reagana, a už vůbec ne o jeho politickou ideologii; vyjádřil prostě zdravý selský rozum. Jednu věc mu nelze upřít: bez jediného výstřelu zbavil svět Berlínské zdi a Sovětského svazu. Dnešní politici se bez výstřelu, anebo alespoň bez militaristického řinčení zbraněmi a propagandou, nedokážou v konfliktech ani vyznat, natož je pochopit.
 
Reagan tvrdil: „Peace is not absence of conflict, it is the ability to handle conflict by peaceful means.“ (Mír není nepřítomnost konfliktu; mír je schopnost řešit konflikt mírovými prostředky.) Říkejte to dnes někomu. Kyjevská vláda oligarchů nedokáže udržet a ochránit své vlastní menšiny, ani sama před sebou. Naopak, rozstřílí je a vybombarduje do doby kamenné. A ještě pláčou a škemrají po těžkých zbraních. Nyní o autonomii usilují i Rusíni Zakarpatské Ukrajiny. Každý národ chce být autonomní. Ochromující závislost není vhodná pro 21. století. Lze se jen těšit, jak s Rusíny Kyjev a dnešní „Obamovo“ NATO pěkně zatočí.
 
Příkladů státní zvůle a selhání je celá řada. Zde si rozebereme jeden nedávný, hlavně proto, že se vztahuje na celou řadu společenských a ekonomických problémů: Americké ministerstvo spravedlnosti vydalo zprávu statistického šetření policejních zásahů v předměstí Ferguson (součást St. Louis). Nařklo policii z rasismu a doporučilo i zavření policejní stanice. Druhý den byli při takto vyprovokované demonstraci dva policisté zasaženi střelbou.
 
Stát totiž dodnes vnímá rasismus jako problém barvy pleti. Problém přece není v barvě pleti, ale v kultuře, hodnotách a chování jakékoliv skupiny. Pokud se společnost urychleně neosvobodí od primitivního rasismu, založeném na barvě pleti, pak může očekávat jen dlouhodobé, bolestné, a často zesilující projevy „pleťového rasismu“.
 
Problém spočívá v tom, že člověk nemůže změnit barvu své kůže. Jediné co může změnit nebo alespoň přizpůsobit je kultura chování, hodnot a zodpovědnosti. Soustřeďování se na nezměnitelnou barvu odvádí pozornost od změnitelného chování. Chování determinuje vnímání a image barvy pleti: ne opačně.
 
Jestliže chování skupiny nerespektuje pravidla a zákony společnosti, pak se postupně přizpůsobuje i chování strážců zákona, mění se i jejich kultura. Nastává vzájemná eskalace:
 
změna chování skupiny→změna chování strážců→eskalace chování skupiny→eskalace chování strážců→ atd.
 
Tento „začarovaný kruh“ vzájemné eskalace vzniká u skupin s červenými čepicemi, stejně jako s tetovanými obličeji, jakož i s černou, bílou, hnědou nebo malovanou barvou pleti. V podstatě taková situace nemá řešení, dokud se nezaměříme na skutečnou podstatu „rasismu“ – tj. nepřizpůsobivé chování a kultura skupiny vzhledem k pravidlům a zákonům společnosti či komunity.
 
Stejně tak lze nalézt podobné kruhy eskalace v jevech jako snaha o autonomii-odepření autonomie, útok-protiútok, sankce-odvetná sankce, akce-protiakce, atp. Vždy je třeba hledat faktory, které jsou změnitelné a přestat se soustřeďovat na faktory nezměnitelné. Umění řešit konflikty spočívá právě v redefinici konfliktu a v hledání nových alternativ, atraktivních pro obě strany. Jinak skončíme jako na Donbasu, nebo ve stranické „demokracii“.
 
Svět se rapidně přesouvá do Éry podnikatele a podnikání, lokální autonomie a masové inovace. S přirozenými změnami v technologiích a způsobech podnikání, v odmítání korupce, byrokracie a politizace života, narůstá konzervativní snaha udržet status quo. Přichází nový „začarovaný kruh“ změna-odpor proti změně: staré pořádky, návyky a znalosti se brání, často s použitím moci, peněz a zbraní, spontánnímu příchodu pořádků nových. Historicky ještě nikdy nezvítězilo zpátečnictví: snaha zastavit evoluci, progres a odpovídající adaptace většinou skončilo krveprolitím. Odmítnutí pochopit přirozenost a nevyhnutelnost změny pak znemožnilo přizpůsobení se a nakonec i využití nových příležitostí.
 
Každý stát, země, národ, region i lokalita dnes stojí před podobným rozhodnutím: buďto Pochopit, Přizpůsobit se, a využít Příležitostí, anebo prostě odeznít, odejít ze scény a ponořit svoji budoucnost do sklerózy starých zvyků a návyků. Výzva pro tradiční nérodní stát a jeho strukturu je dnes nejkritičtější, ale jeho úspěšné přežití zatím nejméně pravděpodobné.
 
V nedávném průzkumu, 27% irských studentů vyjádřilo záměr opustit Irsko po dokončení studií. (Jeden ze tří pod 25 let věku je v Irsku bez práce.)
 
Kam ale půjde mládí Evropy? Do Španělska, Řecka, Itálie, Litevska, Slovenska, Portugalska, Lotyšska …? Nebo z místa na místo, jako Ahasver? Selhání závislého, nesvobodného státu je katastrofické: „Oni to v EU vyřeší za nás.“ Nevyřeší. Bez pochopení, co se děje a proč, budou řešení politikům unikat i v následných dekádách.

Váš,
Milan Zelený

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 
 

Zpět na Výpis článků