Řešení krize, negativní úroky a Einsteinovo šílenství

Autor: Milan Zelený | Datum: 15. 12. 2013 | Zdroj: Aktuálně.cz
 
V USA se rozpoutala zcela fundamentální diskuze o charakteru ekonomie a trvání i možných dopadech současné šestileté „krize“. Formuje se konsensus, že již nejde o klasickou krizi hospodářského cyklu, ale o dlouhodobou stagnaci, doprovázející dlouhodobou transformaci (změnu „normály“) vyspělých ekonomik a jejich satelitů. Výsledky této, jistě dlouhodobé, debaty, nepochybně ovlivní vnímání ekonomiky, ekonomie, podnikání a vzdělávání také v ČR.
 
Vše spustil prof. Larry Summers, bývalý ministr financí, prezident Harvardu a ředitel Obamovy Rady ekonomických poradců (NEC), který prohlásil 8.11 v prezentaci pro MMF, že se USA nacházejí v „dlouhodobé stagnaci“ (http://www.youtube.com/watch?v=KYpVzBbQIX0&feature=youtu.be). Šokoval tím důvěřivou sektu, která dosud věří, že se světové hospodářství může vrátit před r. 2008. Za pár dní mu sekundoval Nobel-laureát Paul Krugman, známý strůjce řešení krize pomocí fingovaného „útoku mimozemšťanů“. Tuto „doktrínu“ si neodpustil ani nyní: http://krugman.blogs.nytimes.com/2013/11/16/secular-stagnation-coalmines-bubbles-and-larry-summers/?_r=0.
 
Zde je vhodné si připomenout úroveň keynesiánsko-monetaristického myšlení tak, jak byla odhalena na základě slavného rozhovoru na GPS (Global Public Sqaure) Fareeda Zakarii, s Krugmanem a Rogoffem:
 
Fareed Zakaria: John Maynard Keynes by řekl, že jestliže zaměstnáme lidi, aby vykopali díru – a pak ji zase zasypali, tak je to OK: lidé jsou tak zaměstnaní, platí daně, atp., takže je to vše fajn. Paul Krugman: Jo, podívejte se na Druhou světovou válku, že? To bylo vlastně utrácení za negativní společenský produkt, ale dostalo nás to ven z Velké Deprese. Kdybychom objevili, že mimozemšťané na nás plánují útok a my potřebovali eskalovat masivní zbrojení, tak by šly obavy o inflaci a deficity do pozadí a tenhle současný propad by skončil do 18 měsíců. A pak, kdyby se ukázalo, že jsme se mýlili a že žádní mimozemšťané nejsou, byli bychom na tom už lépe. Ken Rogoff: Takže potřebujeme Orsona Wellese, to říkáš? [Pozn. Orson Welles inscenoval slavný přímý rozhlasový přenos z přistání Marťanů v New Jersey. To vyhnalo tisíce lidí do ulic…] Paul Krugman: To ne, ale viděl jsem epizodu z Twilight Zone, kde vědci inscenovali falešný útok mimozemšťanů za účelem dosažení světového míru. Nuže, v dnešní době… totéž potřebujeme za účelem prohloubení fiskálního stimulu.
 
Taková “logika” tedy vládne na samé špici dnešních keynesiánců a monetaristů (Krugman je Nobelista, Rogoff bývalý šéf MMF): válka je keynesiánský stimulus, ničení majetků a životů přináší hospodářskou konjunkturu; prostý tisk peněz (inflace) vytváří bohatství; utrácení peněz proti falešným hrozbám a strachu z mimozemšťanů může “nakopnout” ekonomiku, atp. Slovy Roberta Wenzela: “total madness.”
 
Zde bych mohl doporučit spolehlivé řešení krize: Každých pět let by USA, EU, Japonsko a Čína inscenovaly v Pacifiku světovou válku, na kterou se celých pět let poctivě připravovaly. V hodinu H by evakuovali námořníky na břeh a za zpěvu národních hymen a rachotu ohňostrojů by celou zbrojní produkci potopili. Hned další den by začalo zbrojení opět naplno a tak by se ekonomiky zmíněných keynesiánských kultur opětovně „nakoply.“
 
Nejlépe se s krizí uměli vypořádat komunisté. Prostě ji postavili mimo zákon: žádný podnik nesměl zbankrotovat, nikdo nesměl být bez zaměstnání, za to bylo i vězení (pro příživnictví), stejně jako za spekulace, hazard a černý obchod. Devalvace peněz se prováděla průhledně, měnovou reformou, stejně jako cenové úpravy. Vše řídil a rozhodoval stát, jako ve velké, monopolní firmě. A my to museli studovat na VŠE, pokud jsme neutekli. Jak vzdálený je nám tento svět dnes…
 
Paul Krugman je týž, který ujišťuje státy a politiky na celém světě – v ČR dokonce úspěšně – že „Utrácení je dobré, a i když je produktivní utrácení tím nejlepším, neproduktivní utrácení je stále lepší než žádné.“ To snad ani ten excentrický Lord Keynes nemohl takhle myslet; nebo snad ano? Vzpomeňme jeho ujišťování, že nízké úrokové míry přinesou trvalou konjunkturu, že k nastartování ekonomiky stačí „magneto“, že natisknuté peníze je nejlépe zahrabat, aby si je lidé mohli vyhrabat a pak tu díru, za utržené peníze, zase zahrabat.
 
Krugmanovo kredo, že neproduktivní utrácení je lepší než žádné, jistě rezonuje s myšlením mnohých „nakopávačů“ české ekonomiky (i když nikdy nikde žádnou ekonomiku ještě nenakopli). Na Západě se však okamžitě rozvířila debata, protože oba ekonomové vlastně doporučují pokračování ve státních intervencích Fedu až do záporné úrokové míry: kdy platíme bankám za to, že peníze skladují a banky na oplátku platí, když si od nich peníze půjčíme. Samozřejmě, že nám takhle nic nepůjčí a všechny naše peníze „investují“ do burzovních spekulací. Oba se shodnou, že jde o trvalou stagnaci a že nástroje tradiční makroekonomie selhaly. Bohužel, ani jeden z nich neuvádí, co je příčinou takové dlouhodobé (20-30 let) „secular stagnation“. Každý chce dnes jen něco řešit, ale málokdo definuje co.
 
Tato dlouhodobá stagnace probíhá současně se sektorovou transformací vyspělých ekonomik, není produktem tradičního hospodářského cyklu, ale spíše trvalou evoluční situací. V takovém stavu „L“ (nová kvalitativní normála) nejsou vyspělé ekonomiky (USA, Japonsko a západní EU) schopny dosáhnout plné zaměstnanost bez pomoci finančních bublin nebo masivních stimulů (tisku nových peněz), které však danou situaci i nadále zhoršují, mlží, degenerují nebo deformují. (Viz také http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=19823.)
 
Koncepce dlouhodobé stagnace (secular stagnation) je známá a podobná tzv. „stacionárnímu stavu“ Adama Smithe, kdy původně bohatá země přestane růst, díky zkorumpované a monopolistické elitě, která usurpuje moc a řídí stát jako svůj vlastní podnik (Tak daleko jsme v ČR ještě nedošli…)
 
Smith uváděl příklad středověké Číny a její institucionální degenerace. Dnes jsou v podobném stavu ty nejvyspělejší země a na nich závislé, odvozené ekonomiky. Podobné koncepce dlouhodobé evoluce nabízel také moravský rodák Schumpeter svojí cyklickou „kreativní destrukcí“, a ještě dříve i G. Vico svým cyklem „corso-stáze-ricorso“ ekonomických a společenských systémů. Náš současný problém je, že tyto historicky dlouhé, sekulární trendy dnes akcelerují tak rapidně, že jejich dopady jsou vnímány i v jediné generaci. Bohužel, nikdo z vnímavých pozorovatelů dosud nenabídl podobně „sekulární“ příčiny existence těchto dlouhodobých stagnací.
 
Summers dále potvrdil, že „Tradiční makroekonomické myšlení nás zaseklo ve velmi vážném problému.“ Tzv. „konvenční moudrost“ zklamala: její dříve fungující léčba ztratila potenci a přestala fungovat; asi jako nadužívaná antibiotika. Racionální nová léčiva však nepředepsal, neznaje diagnózy, kromě zvýšené dózy stejných „antibiotik“. Co to znamená pro hospodářský organismus si můžete domyslet sami. Asi proto se Summers vzdal kandidatury na šéfa Fedu a šel do ústraní, aby konečně mohl říci, co si vlastně myslí. Spadla do toho nešťastná a nic netušící paní Yellen, která prostě bude pokračovat, i když je z toho všeho vlastně „jelen“.
 
Tím se problém ještě dále prohlubuje: jestliže všude na světě učí stejnou a stejně nefungující makroekonomii, kde a jak pak získat nové a tolik potřebné znalosti? Určitě ne ve škole. Převládající intelektuální monokultura je znakem vážného úpadku vzdělávání a myšlenkového trosečnictví v řešení palčivých problémů doby. Vůbec nejhlubším problémem však je interpretace ekonomiky jako jednoduchého lineárního stroje a ne jako adaptabilního, sebeprodukujícího (autopoietického) společenského organismu. Jak a kde naučit mechanistické simpletony biologické komplexitě? A kolik generací bude trvat, než vznikne a prosadí se kvalitativně nové paradigma studia hospodářského chování? A kdo to bude učit? A z jakých knih? A jací studenti se to budou učit? Vždyť každá země má jen takové děti, jaké má rodiče; stejně jako má jen takové muže, jaké má ženy.
 
Mezitím se ekonomie i ekonomika budou zmítat v chaosu znalostního incestu a navrhovat řešení hraničící se „šílenstvím“, definovaným už Einsteinem jako trpělivé opakování téhož, znovu a znovu – při očekávání odlišných výsledků. Více než šest let už držíme úrokové míry na nule a tiskneme stále více nových peněz, aniž by se zvýšil růst nebo zaměstnanost. Budeme tedy pokračovat: úrokové míry do negativ a nových peněz ještě více, dokonce i v ČR. Posuďte sami: v ČR dnes řídí osudy občanů nikým nezvolená, malá skupinka čtyř (hlasování rady bylo 4:3) “boys z Neumětel”, kterým se dostala do ruky ČNB a tím i hospodářský osud veřejnosti. S až amatérskou vervou se vrhli na dlouhodobý tisk nových peněz v neautonomní a zcela odvozené ekonomice; tisk peněz bez konce, ze kterého nebude (studují-li Summerse a Krugmana) snadného východiska. Stále se mýlící „politicos“ už neexperimentují jen se stroji, modely nebo morčaty, ale rovnou s lidmi: učí se na nich, z vlastních chyb, tím, jak se mýlili v politice. Jakoby nevnímali, co se stalo v Japonsku, USA a západní („staré“) části EU.
 
Summers sice správně identifikoval symptomy dlouhodobé stagnace, ale jeho předpis léčby spočívá v prolomení bariéry limitu nulové úrokové míry (kterou nepovažuje za přirozenou). Doporučuje tedy (těm druhým) pokračovat dál v agresivní politice, až do negativní úrokové míry. To by se i Einstein podivil, jak je jeho definice šílenství shovívavá. Negativní úrok znamená, že spořitelé budou platit za možnost vkladu do banky. Nepřevedou pak spořitelé své úspory raději do hotovosti? Pro makroekonomy ani tohle není problém: kdykoliv někdo nakoupí za hotové, stát mu prostě připočítá daň, která poroste v čase. Dříve či později se spořitelé do banky (rádi) vrátí, než by jejich hotovost měla ztratit hodnotu úplně. Ještě rádi zaplatí bance úrok za ochranu elektronické hodnoty vkladů. Peněžní hotovost se tak stane zbytečným přežitkem, nepodléhajícímu kontrole státu.
 
Ne, neutahujeme si z Einsteinových „šílenců“. Výše zmíněné návrhy negativních úrokových měr pocházejí z dílny University of Michigan (Prof. M. Kimball). Jestliže však nějaká strategie nefunguje pro úroky „nad nulou“, proč by měla tatáž strategie fungovat pro úroky „pod nulou“? A už máme téma pro záslužnou, plně EU granty financovanou makroekonomickou dizertaci. Žijeme to v krásné, racionální, vědecky, politicky i ekonomicky fundované době, že?
 
Oportunistický Krugman se k Summersovi připojil, i když ho osobně až žárlivě nesnáší. Nyní tedy tvoří nedobrovolný SK-tým. Jestliže nebyla inflace (více než dekádu), jak tedy vznikla ta nadměrná poptávka po nemovitostech? Proč je světová ekonomika v tak špatném stavu? Co když je přirozená úroková míra negativní? Pak nám jen psychologická nulová bariéra brání v jejím dosažení. Tuto bariéru je třeba prorazit s pomocí více tisku, nižších úroků, atd. Einstein se asi již (sám z toho pološílený) obrací v hrobě.
 
Negativní míry a sekulární stagnace nejsou nic nového. Již jako student jsem četl Dona Patinkina, který formuloval možnost průsečíku křivek investic a spoření pod nulovou úrovní úrokové míry. Vzniká tzv. „likvidní past“ (liquidity trap) a rovnováhu (přirozenou úrokovou míru) lze nalézt pouze v negativním prostoru. Proto Summers doporučuje pokračující tisk peněz, až do negativních úroků. Dlouhodobou sekulární stagnaci, kromě SK-týmu, odvozovali již dříve M. Kalecki, A. Hansen, atp., i když z jiných důvodů. Dnes ji předvídají další špičkoví ekonomové, jako nobelát E. Phelps (období nízkého růstu, neznámého trvání) a R. Gordon (růst GDP 2007-2027 nejnižší od dob G. Washingtona).
 
V podstatě se zastánci sekulární stagnace liší pouze v odhadech možných příčin. Prof. Seccarecca z Univ. Ottawa, shrnuje: „Naše ekonomická profese je buď zadřená v časovém tunelu (time warp) nebo propadla jakési kolektivní amnézii tím, že i dnes pokračuje v opakování stejných starých kontroverzí!“ A jsme zpět u Einsteina…
 
Osobně vidím pravou příčinou stagnace v probíhající transformaci dominantních ekonomických sektorů (jakou byla i Průmyslová revoluce, transformující přechod ze zemědělství na průmysl jako klíčového zdroje zaměstnanosti). Díky růstu produktivity práce se dlouhodobě snižuje zaměstnanost v zemědělství, později v průmyslu, po válce ve službách a nyní i ve státním sektoru: máme tedy již nejméně čtyři základní historické transformace za sebou. Bohužel již žádný další, pátý sektor, do kterého by se dnešní nezaměstnaní mohli automaticky přesunout, neexistuje. Je tudíž nevyhnutelné, že probíhá bezprecedentní a poslední transformace – od globální ekonomiky zpět k ekonomikám lokálním, tj. deglobalizace→relokalizace. Symptomy této transformace jsou self-service, desintermediace, kustomizace, pokles transhraničního obchodu, glokalizace a konečně i relokalizace.
 
Populární shrnutí lze nalézt např. na http://en.wikipedia.org/wiki/Transformation_in_Economics, anebo i česky na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ales-drobek.php?itemid=8158, nebo http://omed.cz/Article.aspx?id=2291. Pouze trvalé zastavení růstu produktivity práce a odmítnutí nových technologií a inovací, by zmrazilo ekonomickou evoluci na současném stavu. Není tedy o co stát a navíc jde o představu nereálnou: přirozená evoluce se nedá zastavit, jen deformovat. Stagnace je následkem toho, že se stát přirozené evoluci brání a dělá vše možné, aby ji zvrátil zpět a zafixoval současný stav, který je svými finančními bublinami tolik výhodný pro politicko-spekulativní vrstvy a tudíž pro krátkodobý pohled na ekonomiku a tak i získávání krátkodobých, neinformovaných a snadno manipulovatelných hlasů.
 
Centrální banka Fed funguje na základě dalších nesprávných předpokladů, jako, že nízká inflace znamená vyšší poptávku, inflace není problém při vysoké nezaměstnanosti (Phillipsova křivka), snaha o rovnováhu při „plné zaměstnanosti“ (Velká inflace 60. let?), „přirozená“ úroková míra (s pomocí státních intervencí), atp. Největším jejím selháním je tzv. nastavení cílů (jako inflace, nezaměstnanosti, atp.), jejichž nedosažení pak vede k bizarní politice tápání (český překlad tapering?). Ale oba, Krugman i Summers, doporučují Fedu intervenční finanční „bubliny“ jako cestu k plné zaměstnanosti. Krugman Fedu (a Summers Clintonovi) doporučovali fatální „housing bubble“ již v letech 2000-2002 - a nakonec jí dosáhli (viz např. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=5788). Dnes opět doporučují znovu opakovat to, co již tolikrát selhalo. Opravdu podivný pohled na ekonomiku, asi podle známého evergreenu Bubliny: „I´m forever blowing bubbles“.
 
Současnou finanční bublinu (viz rekordní ceny na burze) chce SK-tým udržovat a posilovat do neurčita, až do negativních úrokových měr. Některé jiné centrální minibanky jim začínají naslouchat. Mezitím, Bernanke odhalil starší fakt, že nízký růst produktivity práce (kolem 1%) už nevnímá jako dočasný, ale spíše trvalý a „normální“ stav. To není dobré: podniky snížily investice do zařízení, R&D, technologií a inovací, nové start-ups narážejí na nedostatek financí, znalosti a schopnosti nezaměstnaných zastarávají, atp. Trvalý pokles růstu produktivity (díky politice Fedu od r. 2008) prudce omezí možnosti hospodářského růstu bez náběhu inflace - a tak ospravedlní pokračování v intervencionistické politice státu.
 
Kdyby se však růst produktivity práce přece jen nepodařilo dlouhodobě utlumit, pak nové technologie, podnikatelské modely a myšlení urychlí tolik potřebné řešení této „sekulární„ stagnace: uvolněním přirozené transformace, jako např. německé „Čtvrté průmyslové revoluce“ (Industrie 4.0), která se osvobodila od „jaderného“ myšlení a soustředila všechno své úsilí na skutečné inovace, a posunula hospodářskou evoluci a politickou nestabilitu od globálního do lokálního dění. To české, baťovské „Mysli globálně, jednej lokálně“ a unikátní koncepce Baťova „Průmyslového města“, mohou ještě nalézt své realizátory, hodné Baťova bohatého a nadějného odkazu.
 
P. S. Po příletu, ještě na letišti, mě bylo sděleno, že se těmito věcmi nezabýváme, že v ČR dnes vládnou tzv. Tývoli (spisovně Tivoli). Údajně jde o výraz z původního žižkovského oslovení „Týý vole“, ale tato etymologie není prokázaná. Tývolové (lidově) k tomu připojují nabídku „Já to zaplatím“, která původně zněla „Já to zacáluju“. To na Žižkově znamenalo, že osobně a z vlastní kapsy – tedy druh jakési pouliční noblesy. Ta však, pokud se nemýlím, do dnešních vládních kruhů ještě nepronikla.
 
Není divu: dle současných statistik WEF se Česko ve znalosti angličtiny dělí (se Španělskem) o poslední místo v Evropě. Na Žižkově mého dětství se na ulicích mluvilo převážně anglicky; jako Pardon me, boy, In the mood, nebo „Týý vole, Down by the riverside!“ Prostě, noblesa!
 
Váš,
Milan Zelený
 

Zpět na Výpis článků