Nosičem snění je fáze REM (Rapid Eye Movement), kdy se oči rychle pohybují pod zavřenými víčky. Normální spánek prochází zhruba 90-120 minutovými cykly [usínání-noREM (3 stadia hloubky)-REM-probouzení]. Fáze REM tedy ústí do probuzení a proto si sny můžeme pamatovat. Jsou-li nějaké sny v počátcích noREM, nelze si je přirozeně pamatovat.
REM tedy probíhá těsně před probuzením: mozek už začíná vnímat a interpretuje vnitřní „jiskření“, vidí „dovnitř“, sám na sebe. Během REM spotřebuje mozek více kyslíku než v bdělém stavu. U člověka je během REM mozek odpojen od kontroly voluntárních svalů (přerušení
Barrow bridge): svalstvo se uvolní, tělo je ve virtuální paralýze, bezvládné, nereagující. Bioelektrické „jiskření“ však probíhá a mozek je „vidí“ a začíná interpretovat: to jsou sny. Těch pár minut na rozhraní REM a probouzení si pamatujeme.
Ve fázi noREM mozek stimuluje svaly (převalování, přikrývání, chrápání, skřípění zuby), ale neinterpretuje neuro-jiskření (žádné sny). Extrémní manifestace noREM je náměsíčnost – bezesný pohyb, i mimo postel. Kočky a psi nemají Barrow bridge, takže mohou snít a pohybovat svaly současně (unikají, honí, hrají si). Zdravý člověk se tedy ve spánku buďto pohybuje, nebo bezvládně sní.
Každý jsme jistě zažili alespoň náznak noční můry. Někdy je obnovení funkce Barrow bridge oddáleno nebo zpomaleno, naše svalstvo je neovladatelné, sen nás tlačí k probuzení (strach, napadení, útěk, nebezpečí), ale my se nemůžeme pohnout, i když jsme již napůl probuzeni. Někdy vnímáme i sami sebe, jak sníme, ale nemůžeme se z nepříjemného snu vytrhnout, i když vynakládáme maximální úsilí. To je noční můra.
(„Můra“ je český výraz, podobný staroanglickému mare (typ démona) nebo germánskému Mahr (nightmare, Nachtmahr). Slované užívají variace mora nebo mòra, pro duše, které v noci opouštějí těla spících a vznášejí se nad nimi.
Představte si nenarozené lidské embryo. Jeho nervová soustava se nutně vyvíjí dlouho před narozením. Plod musí koordinovat své pohyby (kopat, svírat pěsti) a reagovat na stimuly tepla, zvuků a hormonálních vln), ale hlavně si už musí pamatovat a učit se zvládat své vnitřní prostředí a děložní okolí. Každý nový nervový obvod se pak fixuje ve spánku: nervová soustava nikdy nespí, ale v kruhu postupuje od jednoho stavu k druhému: jiskří.
Pak přijde šok: baby vstoupí do složitého světa věcí, světla, zvuků, pachů, chutí a složených vjemů. Zvládnout takový šok není snadné: každý nový vjem a zkušenost vytváří nové mozkové obvody a nervové synapse. Nápor je tak velký, že dítě tráví v REM spánku až 18 hodin denně; nemá ještě moc o čem snít, ale fixuje obvody a vytváří senso-motorickou a později také symbolickou paměť (máma, táta). Paměť je nejdůležitějším předpokladem pro přežití organismu. Bez paměti nemáme šanci. Problém není své okolí vnímat; problém je si své vjemy zapamatovat – pro příště. Proto nutnost spánku a snů v nikdy nespící a stále aktivní nervové soustavě. Jen tak můžeme postupně zvládat své nové prostředí.
V mládí jsou nových vjemů miliardy, mozek rychle narůstá, aby mohl vytvořit všechny potřebné obvody. Dítě se rychle učí, spolehlivěji se orientuje a hodně spí (fixuje obvody a synapse) v REM, i když sny jsou ještě spíše triviální: svět je dosud neznámý, zkušenosti a prožitky malé. U starších lidí je tomu naopak: svět přináší již méně nového, málo nevyzkoušeného, ale zkušenosti a prožitky jsou objemné, sny mnohem bohatší a komplikovanější.
Sen je krátká episoda vnitřního uvědomění („náhledu“) do permanentního cyklu stavů naší nervové soustavy. Možnost takového náhledu probíhá pouze fázi REM, tj. na rozmezí spánku a bdění. Když do spánku vstupujeme, tak si své sny nemůžeme pamatovat – jedině, když nás někdo náhle probudí a na sen se zeptá. Když ze spánku vystupujeme a postupně nabýváme vědomí, pak si lze sen alespoň na chvíli zapamatovat a uvědomit si ho při probuzení. V podstatě ve fázi probouzení vnímáme stavy vlastní nervové soustavy a modifikujeme její náhodný a chaotický ráz vsuvkami interpretace a významu tak, abychom docílili alespoň částečné (nikdy ne úplné) koherence, smyslu a logické posloupnosti.
Pomocí těchto doplňujících vsuvek vtiskneme do snu své vlastní zkušenosti, myšlenky a paměťové stereotypy. Obzvláště když máme čerstvé nervové obvody soustředěného přemýšlení, vzpomínek nebo emotivní zátěže, které pak dodávají snu pocit individuality a bezprostřednosti. Přemýšlíme-li předtím nad řešením úporného problému, pak je náš myšlenkový proces „obohacen“ nahodilostí a chaotičností nervové soustavy a můžeme tak dosáhnout představ nových, kreativních a nečekaných řešení. Proto je spánek často aktivním stimulátorem nových pohledů, myšlenek a řešení – jak mnozí vědci a umělci potvrzují.
Je dále logické, že čím častěji se člověk v noci probouzí, tím větší je počet REM epizod a tím více snů je zaregistrováno. Když člověk spí celou noc „jako pařez“, tak má mnohem méně snů, které si může uvědomit nebo pamatovat. Jsou i sny (většinou noční můry), které si člověk může pamatovat i celý život, protože je vnímal v již napůl bdělém stavu a vytvořil si pro ně nové a trvalejší neurální obvody. Čeští exulanti si často sdíleli podobný, až kolektivní sen, kdy se octli zpět doma, v původním prostředí, které opustili – a pak se probouzeli s hrůzou a v potu, protože se jim zdálo, že už jsou „chyceni“, nemohou odjet a do svého nového prostředí se již nikdy nevrátí.