Víte co je sen? O snech a nočních můrách...
 
Autor: Milan Zelený | Datum: 03.08.2015
 
Snění je trvalým a přirozeným stavem organismu,
přerušovaným dočasnými periodami bdění a vnímání svého okolí.
 
Věda toho o snech a snění moc neví. Proto sny zůstávají předmětem pověr, výkladů a interpretací, jako v dobách pohanských. V tomto nezveřejněném blogu shrnuji svoji autopoietickou hypotézu o původu snů. Docházím k závěru, že základním a nevyhnutelným stavem lidského organismu, přesněji jeho nervové soustavy, je trvalé a nepřerušené „snění“. Periody bdělosti a smyslového vnímání vnějšího i vnitřního světa představují opakovanou modifikaci a deformaci (tj. in-formaci) vnitřní dynamiky a koloběhu stavů nervové soustavy. Smyslové vjemy „deformují“ nervovou soustavu a stávají se tak její součástí – tj. „vtisknutou pamětí“ organismu. Opakovaně tedy konstruujeme, doplňujeme, tříbíme a znovu vytváříme otisk vnějšího světa.
 
(Ani silně zjednodušený výklad nemůže obejít náročnost autopoietického pohledu: delší text není vhodný pro veřejný blog, kde znalosti, studium a hlavně přemýšlení nelze předpokládat. Je třeba se vyhnout podblogové jednoduchosti „Ládíků“, kterým je vše zcela jasné a priori - bez potřeby čtení nebo myšlení)
 
 
Nachtmahr 
 
 
Každý individuální otisk světa je odlišný, ale přesto porovnatelný v hlavních podobnostech, vyplývajících ze sdílené struktury organismu lidského druhu. Proto můžeme své „záznamy“ sdílet a nacházet bohaté průsečíky individuálních konstrukcí - můžeme komunikovat jako lidé. Organismy s odlišnou strukturou (jako psi, koně či žáby) tvoří své záznamy svého prostředí zcela odlišně, vnímají a vidí (tj. konstruují) své světy rozdílně a vzájemná mezidruhová komunikace je tak omezená či neexistující. Obecně stejné prostředí je tudíž objektivně nepoznatelné, ale jeho specifické záznamy jedinců a druhů dovolují interpretaci myriádami různých způsobů, v závislosti na specifické struktuře a zkušenostech organismu.
 
Každý organismus tedy vnímá svět jinak. Známá hříčka je: Existuje zvuk padajícího stromu, když v lese není nikoho, kdo by to slyšel?. Samozřejmě, že ne. Zvuk padajícího stromu může existovat jen tehdy, když je slyšen (kýmkoliv, čímkoliv); jinak ne. Před příchodem člověka vydávaly padající stromy jen zvuky vnímané dinosaury, sovami a mravenci – tedy zvuky zcela odlišné navzájem i od vnímání lidského. Podobně i s ostatními smysly. Každý druh, ale i každý jedinec téhož druhu, vnímá okolní svět (více či méně) jinak. Zvukové vlny se prostě šíří prostředím (vzduch, voda) a záleží jen na „uchu“ a jeho specifické struktuře, jak a zda vůbec je dané vlnění dekódováno. (podobně lze digitální soubory transformovat podle různých „receptů“.) Tento individuální konstruktivismus světa nepopírá objektivní existenci světa, jen zdůrazňuje jeho rozdílné vnímání a omezenou dostupnost pomocí individuálních smyslů. Existuje tedy tolik různých světů, kolik je různých pozorovatelů. Není žádné universum, ale jen podstatné multiversum.
 
 
Tím se dostáváme k nervové soustavě, roli mozku a možnostech odrazu světa ve snech a snění. V jednom z TV Hydeparků se bavili o mozku a došlo i na dotazy o snech a snění. Odpovědi byly tristní: nevíme, netušíme… Známý popularizátor i vědecký odborník svorně přiznali, že snům nerozumí a že měří jen bioelektrickou aktivitu v různých oblastech mozku; to lidi příliš nezajímá, protože každý člověk má sny (stejně jako i každý pes); elektrická aktivita je samozřejmá, ale přináší minimální informaci. Vědci neumí zjistit, zda (a co? Natož proč?) se vám něco zdá: musí vás probudit a zeptat se. Nevědí také, jak a proč upadáme z usínání do spánku: není teorie, ale stále se jen měří. (Asi jako analytici, kteří stále civí do starých čísel, ale nevědí co a proč se v ekonomice vlastně děje.) Naměřit zvýšenou teplotu (nebo elektroaktivitu, ceny na burze, atp.) prostě nestačí - chybí diagnóza a nejde o vědu.
 
Tzv. denní „sny“ a představy nejsou příliš zajímavé: zde jde jen o vědomé spekulace a cílenou představivost o budoucnosti jedince (něco jiného je poslání nebo vize). Důležité jsou sny a snění během spánku: ty nám dávají nahlédnout do funkce nervové soustavy, podstaty paměti, role vědomí i podvědomí a hlavně – autonomie organismu. Lepení elektrod na lebku nebo vsouvání drátků do mozkových center by asi příliš nepomohlo.
 
 
Je zřejmé, že je třeba se vyhnout interpretaci snů a snářům – tedy i myšlenkové konstrukci Freuda, založené na nadvědomém „výkladu“ podvědomí. Moje babička vždy ráno sprintovala ke snáři: „Honem, honem, než to zapomenu“: Bílého koně šklebiti se viděti… Na jednom českém TV show byl pán, který psal definitivní snář: už nemohl to kompendium ani uzvednout (Freudovi stačil malý černý notýsek); škoda, že neuměl interpretovat sny psů, které obsahuje emotivní, motorické, obrazové i zvukové složky – to by bylo něco! Ale černou krávu v bílých oblacích dojenu býti viděti?
 
Nakonec jsem se obrátil na prostou moudrost (ovšem již staršího) Jana Wericha, který se důležitostí snů laicky zabýval a dost o nich přemýšlel. Nakonec uzavřel, že: „Co je to sen, to se neví, anebo se to nechce vědět.“ Pochopil ale, že pendlujeme mezi světy vědomí a podvědomí (nadvědomí neznáme) a humorně dokládal, že ty opravdové „blbostě a pitomostě poznáme, až když se vrátíme ze světa snů do skutečného života. Do skutečného života beze snů.“
 
Lidské vnímání dvou světů, tj. světa vědomí (nespánku) a světa podvědomí (nebdění) je důležitým jevem. Co je realita a co je klam? Myslím, že i Lord Byron něco podobného vyjádřil svým „We live by night, and not by day.” Možná, že ano.
 
 
Nervová soustava tvoří uzavřený cyklus a zahrnuje mozek i ostatní komponenty. Nervová soustava nemůže fungovat sama o sobě, ale musí být součástí „těla“ organismu. Je to vlastně jen nástroj umožňující organismu orientaci a fungování v prostředí. Jak přemýšlíme? Svádět to na mozek nestačí. Mozek ani nervová soustava nepřemýšlejí, ani nezpracovávají informace, nepočítají, atp. Mozek není maličký počítač v lebce: to by asi nestačilo. Přece i hodinky, laptopy, iPhones, roboti, atp., jsou také jenom nástroje. Rozdíl je v tom, že jsme nervovou soustavu sami nevyrobili. Nervová soustava ani mozek neexistují bez těla. Jsou prostě součástí celého organismu, všech jeho funkcí a smyslů, a jeho dynamické interakce s bezprostředním prostředím. Mozek bez nervové soustavy nedává smysl, ale opak si lze představit. Jednotlivé organismy jsou součástí druhových populací a komunit – jenom v nich mohou fungovat a komunikovat s širším prostředím zeměkoule. Celý organismus je tedy zdrojem poznání, pohybu, vnímání a myšlení, ne jeho složky. Každý organismus se nutně rodí do své společenské sítě rodičů, tlupy, populace, druhu, atp. Tato společenská síť nutně podléhá evoluci, přizpůsobuje se, učí se – a pak zpětně ovlivňuje adaptaci a evoluci individuálního organismu.
 
 
Následující výklad je založen na biologické teorii autopoiesis (sebe-produkce), kterou se publikačně zabývám od svého působení na Columbia University (od r. 1972). Varování: čtenáři, kteří vyznávají jen to, co znají ještě z vysoké, mohou přestat číst zde – bez další újmy na svém vzdělání. Autopoiesis, zcela očekávaně a přirozeně, do českého odborného myšlení dosud nepronikla.
 
Musíme zde postupovat spíše telegraficky. Biologické i společenské organismy jsou autopoietické (sebe-produkující). Autopoiesis je opakující se cyklus (produkce – propojování – destrukce - produkce). Tento proces je organizován v kruhu: destrukce poskytuje substrát pro nové kolo produkce. Mechanistická linearita (vstup – proces – výstup) je sice vhodná pro stroje (a moderní ekonomii), ale ne pro organismy. (Schumpeterovo, Hayekovo a Misesovo pojetí ekonomiky je autopoietické; Keynesovo a Friedmanovo je mechanistické, strojové (tj. heteropoietické.) Autopoietický cyklus se uzavírá sám na sebe (Jako had polykající svůj vlastní ocas).
 
Nervová soustava organismu je síť, podobně uzavřena sama na sebe. Mozek je pouze součástí celkové nervové soustavy, jakýsi ústřední koordinační „hub“, ale přesto závislý na celé síti. Je redukcionistické studovat mozek jako „separát“, odděleně od celé nervové sítě. To pak skončíme s mozkem velikánů ve sklenici formaldehydu (ve špatných filmech dokonce mluví). Proto o mozku a jeho funkci tak málo víme. Měříme a měříme el. „výboje“ – a pak to vše ještě jednou přeměříme, a máme zase „výboje“.
 
Nervová soustava je součástí organismu a bez „těla“ orgánů a tkání nemá existenci. Každý organismus má odlišnou strukturu a tudíž specifický a jedinečný vztah ke svému prostředí. Nervová soustava (i s mozkem) stimuluje senso-motorické funkce organismu, a tyto funkce (vnímání, pohyb, poznání) zpětně stimulují nervovou soustavu. Opět, organismus je kruh (výstup je vstup) a ne přímka, jako u stroje, kde vstup a výstup jsou odlišné. Lidé rozumějí a chápou stroje, protože je sami vytvořili, ale mají potíže s pochopením jevů organismu, tj. života vůbec, které nevytvořili. Proto se na všechno preferují dívat jako na stroj: na mozek, organismy, ale i na spontánní společenství, jako trhy, jazyk, instituce (jako právo, peníze), atp. – i když je sami nevytvořili.
 
Z této inklinace vyplývá i prvotní náklonnost k instituci „stvořitele“: co nevytvořil člověk, musel vytvořit někdo jiný, tvůrčí síla nebo bytost. Proto jsou teorie sebeorganizace, sebeprodukce (autopoiesis) a spontánní autogeneze tak náročné na myšlení, chápání i praxi lidského druhu. Dnes už konečně začínáme chápat, že živé i neživé části přírody jsou odvozeny od stejných přírodních zákonů a přechod od neživého k živému je za vhodných podmínek nevyhnutelný.
 
 
Klíčový závěr: současný stav sítě nervové soustavy je závislý na jejím stavu předchozím. Proto nervová soustava nikdy nespí, ale neustále prochází vzájemně se podmiňujícími stavy. Není závislá na smyslových vstupech ze svého prostředí. Jestliže spíme a nevnímáme vstupy z okolního prostředí, naše nervová soustava stále „jiskří“ a sebe sama stimuluje bioelektrickými výboji.
 
Byly provedeny experimenty s organismy, které byly „zavěšeny“ ve tmě inertního vodního prostředí bez jakýchkoliv vnějších stimulů. Měření vnitřního bioelektrického „jiskření“ nervové soustavy však bylo srovnatelné se stavem bdění. Mělo by být zřejmé, že to tak být musí: nervová soustava nemůže být vypnuta nebo zapnuta, ale musí svůj obsah cirkulovat bez přestání, až do smrti nebo do těžké nemoci.
 
Konečně se dostaneme k tomu snění. Bioelektrické jiskření nejsou jen prosté výboje, ale mají kódovaný obsah (obrazový, zvukový, informační, atp.): jsou podkladem naší paměti. Paměť není jako knihovna nebo databáze, ale sebestimulující „projíždění“ myriád prolínajících se obvodů a subobvodů vyspělé nervové soustavy.
 
Lidská nervová soustava má úžasnou, evolucí vytříbenou schopnost: tendenci k rekonstrukci celku. Z dílčích, neúplných a nepřesných informací dokáže, pomocí doplnění, aproximace a imaginace, znovuvytvořit celek. Tento celek je hlavně vizuálně prostorový, často obohacený i zvukem, čichem a slovním popisem. Tato schopnost je nezbytná pro navigaci reality s pomocí paměti. Paměť samotná je proces, výše zmíněná tendence. Paměť není prostě uložená kopie či faksimile reality (vnější i vnitřní), ale právě ta schopnost rekonstrukce. Tato schopnost je neustále testována a obnovována během spánku, manifestována v podobě snů, tj. nepřesných, mlhavých a někdy překvapivých, až werichovsky bizarních, ale přesto koherentních celků.
 
Paměť tedy není obrázek sám, ale soustava nástrojů potřebných k jeho (vždy nové a původní) rekonstituci. Paměť tedy není kartotéka, slovník nebo digitální záznam, ale soustava pravidel a tendencí pro zpracování informací.
 
Jak demonstrovat tuto tendenci k celku? Není to snadné, ale zjednodušený příklad může pomoci. Řekněme, že nervová soustava doručí sekvenci následujících znaků:
 
 
Jdeinádleůitžápíndomkajeabyblyypnvríapsoelndípímesnana
srpváénmmstíězybetkmžůebýttonátlísěmsasátletopeřčetšldiksý
mezoknetčekdažépensímoalevínmásvolojkaocleek. 
 
 
Co s tím? Lidská nervová soustava (i s mozkem) má, po soustředěné námaze, schopnost sekvenci interpretovat i v tomto stavu. Navíc má nástroje vedoucí k rekonstrukci smysluplného celku. Může např. „vsouvat mezery“, třeba takto:
 
 
 
 
Nyní se již dá smysl celek rekonstruovat poměrně rychle. Když si paměť jako rekonstrukci tohoto sdělení opakovaně „projíždíme“, v bdělosti i ve spánku a třeba po celý život, pak lze vypouštět i další slova bez úhony rekonstrukce celku. Nakonec stačí klíčová slova nebo slovo, aby byl obsah příslušných obvodů vyvolán (jako třeba zde slovo a celek). Pak může vyvolání daného obvodu proběhnout i ve zlomku vteřiny. (Obličej matky se vám může zviditelnit, i když třeba mlhavě a pokaždé jinak, již jen při pomyšlení „máma“.)
 
Říká se, že z vajec lze udělat omeletu, ale z omelety vejce už ne. Nervová soustava však dokáže obojí: ze součástí složit celek a pak celek rozložit zpět do součástí. To je vlastně podstata autopoiesis.
 
Nosičem snění je fáze REM (Rapid Eye Movement), kdy se oči rychle pohybují pod zavřenými víčky. Normální spánek prochází zhruba 90-120 minutovými cykly [usínání-noREM (3 stadia hloubky)-REM-probouzení]. Fáze REM tedy ústí do probuzení a proto si sny můžeme pamatovat. Jsou-li nějaké sny v počátcích noREM, nelze si je přirozeně pamatovat.
 
REM tedy probíhá těsně před probuzením: mozek už začíná vnímat a interpretuje vnitřní „jiskření“, vidí „dovnitř“, sám na sebe. Během REM spotřebuje mozek více kyslíku než v bdělém stavu. U člověka je během REM mozek odpojen od kontroly voluntárních svalů (přerušení Barrow bridge): svalstvo se uvolní, tělo je ve virtuální paralýze, bezvládné, nereagující. Bioelektrické „jiskření“ však probíhá a mozek je „vidí“ a začíná interpretovat: to jsou sny. Těch pár minut na rozhraní REM a probouzení si pamatujeme.
 
 
Ve fázi noREM mozek stimuluje svaly (převalování, přikrývání, chrápání, skřípění zuby), ale neinterpretuje neuro-jiskření (žádné sny). Extrémní manifestace noREM je náměsíčnost – bezesný pohyb, i mimo postel. Kočky a psi nemají Barrow bridge, takže mohou snít a pohybovat svaly současně (unikají, honí, hrají si). Zdravý člověk se tedy ve spánku buďto pohybuje, nebo bezvládně sní.
 
Každý jsme jistě zažili alespoň náznak noční můry. Někdy je obnovení funkce Barrow bridge oddáleno nebo zpomaleno, naše svalstvo je neovladatelné, sen nás tlačí k probuzení (strach, napadení, útěk, nebezpečí), ale my se nemůžeme pohnout, i když jsme již napůl probuzeni. Někdy vnímáme i sami sebe, jak sníme, ale nemůžeme se z nepříjemného snu vytrhnout, i když vynakládáme maximální úsilí. To je noční můra.
 
(„Můra“ je český výraz, podobný staroanglickému mare (typ démona) nebo germánskému Mahr (nightmare, Nachtmahr). Slované užívají variace mora nebo mòra, pro duše, které v noci opouštějí těla spících a vznášejí se nad nimi.
 
 
Představte si nenarozené lidské embryo. Jeho nervová soustava se nutně vyvíjí dlouho před narozením. Plod musí koordinovat své pohyby (kopat, svírat pěsti) a reagovat na stimuly tepla, zvuků a hormonálních vln), ale hlavně si už musí pamatovat a učit se zvládat své vnitřní prostředí a děložní okolí. Každý nový nervový obvod se pak fixuje ve spánku: nervová soustava nikdy nespí, ale v kruhu postupuje od jednoho stavu k druhému: jiskří.
 
Pak přijde šok: baby vstoupí do složitého světa věcí, světla, zvuků, pachů, chutí a složených vjemů. Zvládnout takový šok není snadné: každý nový vjem a zkušenost vytváří nové mozkové obvody a nervové synapse. Nápor je tak velký, že dítě tráví v REM spánku až 18 hodin denně; nemá ještě moc o čem snít, ale fixuje obvody a vytváří senso-motorickou a později také symbolickou paměť (máma, táta). Paměť je nejdůležitějším předpokladem pro přežití organismu. Bez paměti nemáme šanci. Problém není své okolí vnímat; problém je si své vjemy zapamatovat – pro příště. Proto nutnost spánku a snů v nikdy nespící a stále aktivní nervové soustavě. Jen tak můžeme postupně zvládat své nové prostředí.
 
V mládí jsou nových vjemů miliardy, mozek rychle narůstá, aby mohl vytvořit všechny potřebné obvody. Dítě se rychle učí, spolehlivěji se orientuje a hodně spí (fixuje obvody a synapse) v REM, i když sny jsou ještě spíše triviální: svět je dosud neznámý, zkušenosti a prožitky malé. U starších lidí je tomu naopak: svět přináší již méně nového, málo nevyzkoušeného, ale zkušenosti a prožitky jsou objemné, sny mnohem bohatší a komplikovanější.
 
 
Sen je krátká episoda vnitřního uvědomění („náhledu“) do permanentního cyklu stavů naší nervové soustavy. Možnost takového náhledu probíhá pouze fázi REM, tj. na rozmezí spánku a bdění. Když do spánku vstupujeme, tak si své sny nemůžeme pamatovat – jedině, když nás někdo náhle probudí a na sen se zeptá. Když ze spánku vystupujeme a postupně nabýváme vědomí, pak si lze sen alespoň na chvíli zapamatovat a uvědomit si ho při probuzení. V podstatě ve fázi probouzení vnímáme stavy vlastní nervové soustavy a modifikujeme její náhodný a chaotický ráz vsuvkami interpretace a významu tak, abychom docílili alespoň částečné (nikdy ne úplné) koherence, smyslu a logické posloupnosti.
 
Pomocí těchto doplňujících vsuvek vtiskneme do snu své vlastní zkušenosti, myšlenky a paměťové stereotypy. Obzvláště když máme čerstvé nervové obvody soustředěného přemýšlení, vzpomínek nebo emotivní zátěže, které pak dodávají snu pocit individuality a bezprostřednosti. Přemýšlíme-li předtím nad řešením úporného problému, pak je náš myšlenkový proces „obohacen“ nahodilostí a chaotičností nervové soustavy a můžeme tak dosáhnout představ nových, kreativních a nečekaných řešení. Proto je spánek často aktivním stimulátorem nových pohledů, myšlenek a řešení – jak mnozí vědci a umělci potvrzují.
 
Je dále logické, že čím častěji se člověk v noci probouzí, tím větší je počet REM epizod a tím více snů je zaregistrováno. Když člověk spí celou noc „jako pařez“, tak má mnohem méně snů, které si může uvědomit nebo pamatovat. Jsou i sny (většinou noční můry), které si člověk může pamatovat i celý život, protože je vnímal v již napůl bdělém stavu a vytvořil si pro ně nové a trvalejší neurální obvody. Čeští exulanti si často sdíleli podobný, až kolektivní sen, kdy se octli zpět doma, v původním prostředí, které opustili – a pak se probouzeli s hrůzou a v potu, protože se jim zdálo, že už jsou „chyceni“, nemohou odjet a do svého nového prostředí se již nikdy nevrátí.