Podobenství o batoleti na palubě letadla 

 
12.09.2015 | Autor: Milan Zelený
 
Pootevři – a už je noha ve dveřích
Podej čertu prst a sežere ti celou ruku
Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se ti oknem
 
 
Dlouho se zdálo, že tato lidová „moudra“ se vztahují jen na tzv. „šmejdy“. Stále častěji se však v ČR setkáváme s novou kulturou chování, která povýšila tradiční „moudra“ na strategická pravidla mezilidských a profesionálních vztahů. Jistě to má své důvody.

*** 

Lidé, kteří velmi často létají si jistě vybavují následující situaci: usadíte se ve svém sedadle, otevřete si knížku, dáte si gin and tonic, a těšíte se na klidnou, nudnou cestu k dalekému cíli.

V té chvíli se na sedadle před vámi přes opěradlo objeví malá, rozkošná hlavička modrookého batolete, která se na vás soustředěně a se zaujetím dívá: co je to za divného, fousatého pána? Nastává napjatá situace, protože batole je zřejmě odhodláno takhle zírat hodně dlouho, ne-li po celou cestu; jeho maminka tiše dřímá a instinktivně podpírá děcko v kotnících.

Najednou se vám zachce uvolnit nastalou situaci. Jste slušný člověk, ne žádný hulvát; usmějete se, jak nejlépe umíte, nevysvětlitelně si strčíte palce do uší, zamáváte jimi a uděláte Bu-bu-bu. Očka se oddaně rozzáří, obličejíček se rozesměje a milá hlavička zmizí. Znovu se uvelebíte, plně uspokojený sám se sebou a svým dobrým skutkem. Jaké to hodné, milé děcko! Jaký jste hodný, slušný člověk.

Právě když rozkošnicky sáhnete po svém ginu, prsk – a hlavička je opět nad opěradlem. Teď už se ale ze široka usmívá a rozkošně blábolí Bl-bl-bl. Uděláte si tedy znovu „parůžky“ a vybafnete Bu-bu-bu. A to jste neměli dělat, a to byla osudová chyba a to se vám jistě vymstí.

A už je to tady: po celý zbytek cesty se pravidelně a se zrychlením objevuje miloučká hlavička a křičí Bl-bl-bl. Dokonce i ty malé parůžky už umí, a je jí úplně jedno jestli reagujete nebo ne. Hraje si s vámi jako kočka s myší. Děcko je zcela neúnavné a plně přesvědčené, že vám to dělá dobře a že nic lepšího pro vás nemůže udělat. Po celý zbytek dlouhé cesty jen slyšíte Bl-bl-bl, Bl-bl-bl, atd., v nekonečné smyčce. Občas ještě chabě pohrozíte pěstí, vrčíte jako pes, předstíráte spánek, dáte si před obličej kapesník, ožerete se ginem, třesete opěradlem – milé děťátko se směje ještě více; i maminka je spokojená, že děcko nebrečí a tak výborně se baví s tím hodným pánem.

Nakonec odložíte svého milovaného Schopenhauera, zacpete si uši voskem, zavážete oči šátkem – a umřete. Zdají se vám děsivé polosny o skřítcích a zlých trpaslících a skřetech z českých pohádek. Když se konečně proberete ze své noční můry, vítají vás rozzářená očka malého človíčka, jehož první cesta letadlem se pro něho stala nezapomenutelným dobrodružstvím. Bude na vás vzpomínat celý svůj život, stejně jako vy na něho. Proč jenom nejsem hulvát, jako ti ostatní, napadne vás.

Toto podobenství o batoleti na palubě letadla vás pak v Česku bud pronásledovat po celý zbytek života. Odpovíte na dopis, nebo na SMSku, zareagujete na komentář pod blogem, nabídnete osobní pomoc, nebo alespoň útěchu, poradíte, přijmete resumé, přečtete nevyžádané texty, atp. Nejste přece hulvát. Vy tedy jako Bu-bu-bu, ale to veliké batole jakoby s neutuchající vervou, elánem, nadšením a na just: Bl-bl-bl, bl-bl-bl, bl-bl-bl, blb-blb, blb-blb-blb …

Dobře vám tak, nemáte si zahrávat. Když jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman. Je těžké být Loebl mezi Valenty (nebo naopak?).

Podobenství o batoleti na palubě letadlahttp://www.milanzeleny.com/cs-CZ//stranky/1/-/0/355/podobenstvi-o-batoleti...

Posted by ZET Foundation - Milan Zeleny on 12. září 2015