Podobenství
o batoleti na palubě letadla
12.09.2015 | Autor: Milan Zelený
Pootevři – a už je noha ve dveřích
Podej čertu prst a sežere ti celou ruku
Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se ti oknem
Dlouho se zdálo, že tato lidová „moudra“ se vztahují jen na tzv. „šmejdy“. Stále častěji se však v ČR setkáváme s novou kulturou chování, která povýšila tradiční „moudra“ na strategická pravidla mezilidských a profesionálních vztahů. Jistě to má své důvody.
***
Lidé, kteří velmi často létají si jistě vybavují
následující situaci: usadíte se ve svém sedadle, otevřete si knížku, dáte si
gin and tonic, a těšíte se na klidnou, nudnou cestu k dalekému cíli.
V té chvíli se na sedadle před vámi
přes opěradlo objeví malá, rozkošná hlavička modrookého batolete, která se na
vás soustředěně a se zaujetím dívá: co je to za divného, fousatého pána?
Nastává napjatá situace, protože batole je zřejmě odhodláno takhle zírat hodně
dlouho, ne-li po celou cestu; jeho maminka tiše dřímá a instinktivně podpírá
děcko v kotnících.
Najednou se vám zachce uvolnit nastalou
situaci. Jste slušný člověk, ne žádný hulvát; usmějete se, jak nejlépe umíte,
nevysvětlitelně si strčíte palce do uší, zamáváte jimi a uděláte Bu-bu-bu. Očka
se oddaně rozzáří, obličejíček se rozesměje a milá hlavička zmizí. Znovu se
uvelebíte, plně uspokojený sám se sebou a svým dobrým skutkem. Jaké to hodné,
milé děcko! Jaký jste hodný, slušný člověk.
Právě když rozkošnicky sáhnete po svém
ginu, prsk – a hlavička je opět nad opěradlem. Teď už se ale ze široka usmívá a
rozkošně blábolí Bl-bl-bl. Uděláte si tedy znovu „parůžky“ a vybafnete Bu-bu-bu.
A to jste neměli dělat, a to byla osudová chyba a to se vám jistě vymstí.
A už je to tady: po celý zbytek cesty se
pravidelně a se zrychlením objevuje miloučká hlavička a křičí Bl-bl-bl. Dokonce
i ty malé parůžky už umí, a je jí úplně jedno jestli reagujete nebo ne. Hraje
si s vámi jako kočka s myší. Děcko je zcela neúnavné a plně
přesvědčené, že vám to dělá dobře a že nic lepšího pro vás nemůže udělat. Po
celý zbytek dlouhé cesty jen slyšíte Bl-bl-bl, Bl-bl-bl, atd., v nekonečné
smyčce. Občas ještě chabě pohrozíte pěstí, vrčíte jako pes, předstíráte spánek,
dáte si před obličej kapesník, ožerete se ginem, třesete opěradlem – milé
děťátko se směje ještě více; i maminka je spokojená, že děcko nebrečí a tak
výborně se baví s tím hodným pánem.
Nakonec odložíte svého milovaného
Schopenhauera, zacpete si uši voskem, zavážete oči šátkem – a umřete. Zdají se
vám děsivé polosny o skřítcích a zlých trpaslících a skřetech z českých
pohádek. Když se konečně proberete ze své noční můry, vítají vás rozzářená očka
malého človíčka, jehož první cesta letadlem se pro něho stala nezapomenutelným
dobrodružstvím. Bude na vás vzpomínat celý svůj život, stejně jako vy na něho.
Proč jenom nejsem hulvát, jako ti ostatní, napadne vás.
Toto podobenství o batoleti na palubě letadla
vás pak v Česku bud pronásledovat po celý zbytek života. Odpovíte na dopis, nebo
na SMSku, zareagujete na komentář pod blogem, nabídnete osobní pomoc, nebo
alespoň útěchu, poradíte, přijmete resumé, přečtete nevyžádané texty, atp. Nejste
přece hulvát. Vy tedy jako Bu-bu-bu, ale to veliké batole jakoby s
neutuchající vervou, elánem, nadšením a na just: Bl-bl-bl, bl-bl-bl,
bl-bl-bl, blb-blb, blb-blb-blb …
Dobře vám tak, nemáte si zahrávat. Když
jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman. Je těžké být Loebl mezi Valenty (nebo
naopak?).