ČR je venku z recese! Proč se ale nikdo neptá „proč?“
 
Autor: Milan Zelený | Datum: 30. 09. 2013
 
HDP vzrostlo čtvrtletně o 0,6% (odhad byl 0,7%), ale meziročně HDP kleslo o -1,3% (odhad byl -1.2%). Media tvrdí, že „statistici potvrdili konec recese.“ Těžko uvěřit, že by se našel statistik, který by něco takového „potvrdil“: v obou případech ČSÚ naopak snížil své původní odhady. Takové revize prý analytici neočekávali – není snad úplně jedno, co analytici „očekávají“?
 
Po šesti čtvrtletích poklesu máme pouhá dvě čtvrtletí velmi nízkého růstu: neměli bychom počkat se svými soudy, že „jsme z nejhoršího venku?“ Žádný seberespektující ekonom by takový závěr nenabídl; spíše jen přemládlý analytik nebo ambiciosní TV komentátor. Bizarní je, že se nikdo neptá, proč se to stalo a zda to někdo vysvětlí – nemůže přece stačit zírat jen tak do čísel, s úplně prázdnou hlavou. I kdyby to byla pravda – co je toho příčinou? Čísla sama o sobě nejsou nikdy příčinou ničeho; jde jen o prosté popisy toho, co se již událo – a to je třeba zdůvodnit; jinak budoucnost nikdy nepochopíme.
 
A co v USA? Jsou také z nejhoršího venku? Ovšemže ne. V pátek 6. září oznámili, že 169.000 tis, nových „jobs“ bylo vytvořeno v srpnu. Míra nezaměstnanosti ale klesla na 7,3%. Proč nikdo nejásá? Přes 300.000 nových „jobs“ měsíčně, po dobu 5 let, by nás vrátilo zpět do úrovní r. 2008. Tzv. Workforce participation rate (míra účasti práceschopného obyvatelstva) klesla na 63,2%, tj. úroveň z r. 1978! To znamená, že stále více práceschopného obyvatelstva nepracuje a práci nehledá (není v registrech nezaměstnaných). Proto míra nezaměstnanosti klesá, i když počet lidí bez práce trvale roste. Lze říci, že v USA dnes nepracuje 44,1% práceschopného obyvatelstva. Jaká to bohatá země! Lidé jsou nezaměstnaní tak dlouho, že ztrácejí nárok na podporu v nezaměstnanosti a „vytratí se“ z ekonomiky. Být nezaměstnaný a být bez práce jsou tedy dvě zcela různé kategorie. Burzovní trhy přesto rostou, protože pro ně platí, že čím hůře, tím lépe: Fed bank příliš neomezí dlouholeté pumpování peněz do vykolejené ekonomiky – a tak zbude více hotovosti pro burzovní spekulace, a tím i méně pro skutečné investice.
 
V USA mají tedy to nejhorší ještě před sebou; ale Česko už je z nejhoršího venku? Nevím, kdo na světě tomu může ještě věřit.
 
Všimněme si, že v ČR už mluvíme o analyticích (v množném čísle), a ne o tom či onom jedinci: všichni totiž opisují jeden od druhého a nutně se shodují v interpretaci, co se stalo (ne co se stane), jak na burze, tak v ekonomice. Jsou proto spíše vágní v odhadu budoucnosti a uspokojují media pseudo-prognózami jako „mělo by se … příští kvartál, po novém roce, příští rok, nebo do dvou let“, bez jakékoliv argumentace nebo příčinného vysvětlení. Tyto mantry sborově opakují třeba i 5-10 let, podle toho jak dlouho je media nechají.
 
Pokud media chtějí hrát roli ekonomických roztleskávaček, měla by si uvědomit, že je to role velmi pochybná, založená na vlastních interpretacích (nebo jejich analytiků), ale ne ekonomů. Role šíření hospodářského optimismu přináleží spíše vládě, a to ještě jen po dlouhodobých konzultacích s bona fide nezávislými ekonomy různých ideových směrů.
 
Je třeba si uvědomit, že analytici sledují jen historické pohyby čísel, jako na burze a finančních trzích, a tak na budoucnost usuzují pouze podle minulosti; to je v době krize velmi ošidné. Chybí jim argumentace, ekonomická teorie a pochopení hospodářské struktury i chování. Fakt, že české HDP stagnuje od r. 2008, nezmění ani nejrozjásanější roztleskávačka. Fakt, že banky a finanční instituce nepředvídají ekonomiku spolehlivě, také nikdo nezmění; když udělají chybu, tak všechny stejnou (používají stejné makroekonomické modely). Jejich předvídání je zcela nespolehlivé právě v dobách krize – kdy je ho třeba nejvíce; je ale celkem předvídatelné, když ekonomika trendově roste v dobách konjunktury – tehdy však takové „předpovědi“ potřebuje jen málokdo.
 
Typický je pohled notoricky známého ministra financí, který konzultoval optimistické a tudíž stejně mylné odhady řady finančních institucí, ale povšiml se jediného, lišícího se, pesimistického odhadu jedné akademické instituce. Statisticky se takové výjimce říká „outlier“. Jako typický politik (a špatný statistik), zvolil ten většinově nesprávný odhad, a zamítl ten jeden správný, univerzitní „outlier“. Navíc obohatil české mudrosloví výrokem: Ti, kteří jednají v praxi, umí; ti, co neumí, to učí. Ono je to spíše tak, že kdo neumí, tak učí a kdo neumí ani učit, ten jde do politiky a kandiduje.
 
Reálná ekonomika „nezná a nevnímá“ roli číslovky 0; recesi neprožívá kolem arbitrárního čísla, ale osciluje nahoru a dolu, nad a pod, kolem ničeho specifického. Nemocná ekonomika může být v HDP dlouhodobě nad nulou, ale také zdravá a perspektivní ekonomika dočasně pod nulou – vše záleží na struktuře, podmínkách a směru dynamiky růstu, ne na arbitrárním referenčním čísle 0. Užívané ukazatele (včetně HDP) jsou spíše srovnávací, než vypovídací. Budoucnost ekonomiky lze odvodit jen z rozborů struktury a reálných trendů v sektorech, technologiích, zaměstnanosti, investiční činnosti, fixním kapitálu, ceně peněz (přirozené úrokové míře), atp. – ne ze „čtení“ prostých časových řad agregovaných čísel, průměrů a součtů.
 
Ukazatelé zaměstnanosti, zadlužení státu, domácí poptávky, investiční činnosti, výdajů, spoření a zadlužení domácností, atd., jsou i nadále spíše neslibné a neperspektivní. Místo si našlo jen 35 tisíc nezaměstnaných (Během dvou letních měsíců našel práci jen každý šestnáctý nezaměstnaný) a ekonomické „oživení“ z druhého čtvrtletí tak nemělo na nabídku práce žádný vliv. HDP nestačí: je nutno sledovat širší, vícerozměrný komplex ukazatelů – a k tomu již je nějakého myšlení, vzdělání a zkušeností jistě třeba. Rychlokvašený názor může vyjádřit každý.
 
Navíc, recese (ani deprese, krize, atp.) není spolehlivě definovaná – právě proto, že je vícerozměrná a ne agregátně jednorozměrná. HDP měří tržní hodnotu finálních produktů vyrobených v hranicích dané země. Nespecifikuje se, komu to HDP patří (kdo vlastní výrobní podniky) a jaké platby občané dané země ve skutečnosti za toto HDP nakonec obdrží.
 
Pro země založené na zahraničním outsourcingu, kde jsou finální výroby vlastněny nebo zadávány cizími vlastníky (jako je ČR), je míra HDP spíše okrajová a nepromítá se přímo do růstu životní úrovně. Náklady za ekologické škody a újmy způsobené cizími podniky nejsou započítány. V HNP (Hrubý národní produkt) jsou kapitálové zisky zahraničních vlastníků a podniků odečteny. Tedy, HDP měří obecnou ekonomickou aktivitu uvnitř země, ale HNP měří celkové příjmy občanů téže země.
 
Vlastnictví a vlastnické funkce jsou nesporně základní kategorie ekonomiky a podnikání, jak jsme se přesvědčili během komunismu. Jeden náš premiér dokonce tvrdil: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří“, jen aby přitáhl zahraniční vlastníky (investory) a rozprodal národní statky. Jiný, podobný premiér, zase definoval „českou firmu“ jako tu, která se na našem území nachází, bez ohledu na to, komu patří; asi ve smyslu českého „Co je doma, to se počítá.“ No, počítá se, ale jen když nám to patří. Zahraniční firma na našem území je totéž jako česká firma na cizím území: patří jen těm, kterým patří.
Jestliže jdou příjmy a zisky z dané aktivity zahraničním vlastníkům, budou započítány do HDP, ale ne do HNP. Např. Irsko, kde patří většina podniků někomu jinému, jako v ČR, mělo v r. 2010 HDP $211 miliard, ale HNP jen $150 miliard: tedy zdánlivě bohatá, ale spíše chudá ekonomika. Čím větší podíl zahraničně vlastněných podniků, tím větší je HDP-HNP rozdíl. Není třeba se už ani pouštět do faktorů repatriace zisků, daňových úniků a zneužívání místní, levné pracovní síly.
 
Nejlepší „definicí“ tedy zůstává zkušenost, že když soused ztratí práci, je to recese; když práci ztratím já sám, je to deprese. Kdy tedy končí recese? Pro media je to když HDP přestane klesat, pro ekonomy když HDP začne stoupat. Připomíná to ošoupané a prázdné klišé: je sklenice napůl plná, anebo napůl prázdná?
 
Poslouchal jsem nedávno církevního hodnostáře, který strávil hodinu na téma, jak interpretovat to „napůl“. Stále se přikláněl k nepravdě, že je lépe sklenici vnímat napůl plnou, a oči mu zářily. Nedokázal vysvětlit proč. Úplně stejná je nepravda, že je sklenice napůl prázdná. Fakt je, že je přesně „napůl“. Bohužel, mnozí nevnímají nelogičnost a prázdnotu takových „podobenství“.
 
Zatrnulo mi ale, když jsem pak četl titulek, že ČR je sedmnáctou nejbohatší zemí v EU. Kolik je vlastně zemí v EU? 28? Takže lze říci, že ČR je dvanáctou nejchudší zemí v EU? Jistě ne. Nechť ty rozzářené oči jiskří i nadále!
 
Často dostávám v mediích otázku, zda jsem optimista nebo pesimista. Do ekonomie přece kategorie optimismu nebo pesimismu nepatří. Je-li sklenice „napůl“, pak nelze zodpovědět, zda plná nebo prázdná. Optimismus a pesimismus jsou potřebné jen ve spekulacích, hrách na burzách nebo v sázení na koně. V podnikání a ekonomii je třeba respektovat fakta.
 
Žádný popsaný nebo změřený stav nelze interpretovat jen tak, mimo kontext. Je jedno, zda jde o popis číslem, slovem, obrázkem či digitálním souborem. Každý stav je pouhý bod v toku dění, součástí procesu: má tudíž příčinu i následek. V ekonomii, tak jako ve všech ostatních vědách, je třeba odhalit dynamiku kauzálních procesů (udělat diagnózu); ekonomiku nelze studovat jen jako statický a neměnný mechanismus (se svými statistickými výkyvy), ale především jako evoluční a transformující se společenský organismus příčin a následků. V ekonomice se nic neopakuje, nevrací a nefixuje, ale pouze mění, transformuje a vyvíjí. Proto je třeba studovat (a pochopit) příčinné trendy (tj. sektory, technologie, trhy, geopolitické posuvy, politické kontexty, chování, preference, atp.), a ne jen následné (nepříčinné) časové řady.
 
Můj profesor, W. Edwards Deming, říkával, že vůz ekonomiky nelze řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka (tj. pomocí čísel a statistik popisujících minulost), ale jen s pohledem soustředěným na cestu před sebou. (Také mě učil, že se nemáme učit jen z vlastních chyb, ale především z chyb druhých.)
 
To podobenství o sklenici má tedy jasné a logické rozřešení. Jestliže do sklenice čepuji, tak je v půli napůl plná; když ale ze sklenice upíjím, tak je v půli napůl prázdná. Otázky optimismu nebo pesimismu jsou irelevantní.
 
Chce-li tedy někdo hrát roli optimistické roztleskávačky, bez pochopení příčin, trendů a návaznosti akcí, pak by si měl uvědomit, jak hodně ten falešný optimismus škodí. Lidé se zbytečně zadlužují, protože jim někdo stále opakuje, že za rok bude líp. (Opakování není matkou moudrosti, ale propagandy.) Ze stejných důvodů si lidé nehledají práci, nerekvalifikují se, neučí se, zbytečně utrácejí, nespoří, nemyslí na „zadní kolečka“. Všichni čekají, kdy už to bude, kdy už se objeví to světýlko na konci tunelu. Jsou pak zklamáni, že to světýlko je protijedoucí vlak hlubší a vleklé recese, anebo nezastavitelné transformace.
Pesimista může být ve své chybě vždy příjemně překvapen a snadno se přizpůsobí lepšímu. Optimista může být ve své chybě pouze zklamán a nepřipraven přizpůsobit se horšímu.
 
Z žádné krize se nelze proinvestovat, obzvláště ne s penězi jiných lidí (tj. státními penězi nebo dluhy); když už, tak svými vlastními, soukromými prostředky. Žádnou ekonomiku nelze „nakopnout“, protože ekonomika není stroj, ale organismus. Nakopnout lze jen ty, kteří nás tak vytrvale chtějí „nakopávat“…
 
Váš,
Milan Zelený
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 

Zpět na Výpis článků