Půllitr napůl plný: Optimismus nebo pesimismus?
(Krátký výňatek z přednášky Prof. Zeleného)
 
 Autor: Milan Zelený | Zdroj: Milan Zelený | Datum: 16.12.2015
 
 
 
 
Bezbřehý optimismus, bez ohledu na realitu kontextu, předvádí např. Haškův „Pepek Vyskoč“; už Einstein učil, že optimistické opakování téhož chování, bez ohledu na výsledky, je znakem šílence. Stejně tak je to i s pesimismem: vnímat podobné „sklenice života“, vždy a všude, jako  napůl prázdné, je znakem škarohlída a kazisvěta, který svým nechápáním  životních procesů škodí, pokud není politik nebo kazatel, více sobě, než svému okolí.

Poslouchal jsem nedávno v Praze biskupa, který přes hodinu zdůrazňoval, jak je třeba vždy vnímat sklenici jako napůl plnou, nikdy ne napůl prázdnou. Vítězství optimismu nad pesimismem je zde vnímáno jako žádoucí, bez ohledu na realitu kontextu. Hledání příčinnosti, chápání fundamentálních procesů přírody a přirozené moudrosti realismu či pragmatismu v daných situacích, je podřizováno prosté víře. (Ne víře v Boha, ale víře v zásadně optimistické vidění světa, při zpochybnění postoje pesimistického.) Problém je, že takovou metaforou je ovlivňováno myšlení prostých věřících, mladých i starších.

⍣⍣⍣⍣⍣ 
 
Všechny přirozené stavy a jevy jsou následkem generativních procesů. Nic v přírodě není bez příčiny a následku: ani plnění nebo vyprazdňování sklenic piva. Součástí pochopení přírody je právě poznání příčinných a následných procesů. Omnia sponte fluant učil již český exulant Komenský. Vše v životě plyne, často spontánně, nenásilně či ne(z)řízeně, vše má počátek i konec, vše má příčinu a následek.
 
Jinými slovy, příklad sklenice, která může být vnímána optimisticky (napůl plná) nebo pesimisticky (napůl prázdná) je umělou, spíše nepovedenou konstrukcí neexistujícího dilema. Jelikož lze vždy určit (někdy nebo pro někoho s mírou úsilí) kauzální generativní proces, žádné dilema nelze postulovat. Jestliže takový proces neznáme nebo nevidíme, pak je i otázka pesimismu nebo optimismu umělá a zbytečná. Prostě nevíme. Na našem obrázku je sklenice napůl prázdná, protože je z ní upíjeno, ne do ní čepováno. Je-li ze sklenice upíjeno, nemá význam vykřikovat (optimisticky), že je napůl plná; a je-li do ní pivo čepováno, pak je vyjádření pesimismu zbytečné a pokřik optimismu nadbytečný. (Pak lze rozhodovat i komplikovanější příležitosti, jako např. stáčení do nevypláchnuté sklenice, s pěnou ještě lpící na skle …)

Kategorie optimismu/pesimismu mají tedy smysl pouze, když známe základní generativní proces. Jinak vyjadřujeme jen víru nebo názor, bez znalosti věci. Takový optimismus/pesimismus je bezobsažný a zbytečný. (Viz: „Nevím sice, co se děje, ale věřím, že to dopadne dobře/špatně“). Obzvláště oligarchiální media nám zatvrzele kladou otázky typu Co? nebo Jak?, ale účelově opomíjejí to klíčové Proč? Nezáleží na tom, zda tomu rozumíte, ale řekněte nám svůj názor, co bude, jak to bude a zda věříte nebo nevěříte v lepší/horší časy? Jinými slovy: Plácejte si třeba páté přes deváté, ale proboha, nechte nám zde něco.
 
Jestliže nechápeme generativní procesy (příčiny a následky), pak neznáme příležitosti pro aktivní zásah svůj či druhých. Optimismus i pesimismus jsou vyjádřením míry důvěry v pochopení jevu a v aktivní zásah či intervenci (naší či druhých).
 
Pesimismus má tu výhodu, že se nám buďto potvrdí nebo nás příjemně překvapí. Optimismus nic takového nezná: buďto se potvrdí nebo vede ke zklamání a neúspěchu. Winston Churchill učil, že pesimista vidí těžkosti v každé příležitosti, a optimista příležitost v každé těžkosti. Zatímco pesimista si stěžuje na vítr a optimista věří, že se vítr utiší, realista se chopí kormidla a seřídí nám plachtoví. Mark Twain zase upozorňuje, že muž, který je pesimistou před svým 48. rokem ví asi příliš mnoho, ale kdo i poté zůstane optimistou, se naučil určitě příliš málo.
 
Je nabíledni, že zde nejde jen o ty české „půllitry píva“.
 
Jednou takovou dnešní „sklenicí“ je klimatický/ekologický stav světa. Nedávné fiasko v Paříži ukázalo, že politici jsou ochotni vidět tuto sklenici napůl plnou, a jejich politický optimismus slov, namísto akce, jde plně v duchu kázání příslovečného p. biskupa. Do řešení kritických problémů jsou tak zataženy africké, indické a jihoamerické kultury korupce, americké, čínské a ruské návyky plýtvání státními penězi, jakož i evropské metody kompromisu, slibů, politických tahanic a koňského handlířství, bez jakékoliv zodpovědnosti za skutečnou akci. Víra a slova jsou pravou podstatou „půllitrového“ optimismu. Je jistě třeba pochopit, že globálně-politická konglomerace státních úředníků není řešením problému, ale významnou součástí problému. Řešení spočívá v otevření příležitostí, ne v jejich úřednické komplikaci. Toho lze dosáhnout uvolněním (ne dotací) tří procesů změny:

1. Konečné rozšněrování lidské invence a inovace na globální úrovni. Zadání a vypsání úkolů jako efektivní baterie, technologický „bypass“ rezistence státu a tradičních monopolů, alternativní zdroje energie a rozvoj „rušivých“ technologií, které rozvrátí konzervatismus a zpátečnictví států politických stran.
2. Probuzení podnikatelského ducha: masivní podnikatelství, podnikatelské univerzity a řešení nových a bezprecedentních problémů lidstva. Heslo „Ecology is good business!“ je třeba přeložit do reality skutečného kapitalismu svobodného trhu, uvolněného od státních šněrovaček a kostic byrokracie, korupce, plýtvání, dotací a politikaření.
3. Zdůraznění regionální a lokální autonomie, soběstačnosti a samosprávy: každý ekonomický pohyb začíná v lokalitě, ne na ministerstvu; každé ekologické ozdravení začíná v lokalitě, ne ve virtuální realitě globálních slibů, příslibů a kompromisů. „Mysli globálně, jednej lokálně“ je heslem nové éry. 
 
Ani v ekonomice, ani v životě již nestačí pouhé názory nebo víra, ale skutečné pochopení příčin a následků přírodních i společenských jevů; pak můžeme nový kontext rozpoznat a přizpůsobit se mu; jen tak nám neunikne rozsáhlá plejáda nových příležitostí, kterých lze využít k tvorbě nových kontextů – a tak k přizvání nového světa.