á diagnóza je horší než žádná. Mluví se o nejdelším „recovery“ v historii, ale nikdo nevysvětluje proč. Z transformace a metamorfózy přece nemůže být žádné „recovery“. Nejde o cyklické krize. Je to jako, že jsme se už vzpamatovali z „krize“ vynálezu zemědělství, nebo z „krize“ nástupu průmyslové revoluce, či ekonomiky služeb po 2. Světové válce. Nyní svět vstupuje do globální recese, díky státním intervencím (tisk peněz a negativní úrokové míry), které brání status quo a oddalují přirozenou transformaci/metamorfózu.
Jak se podle vás projeví ve světě, v Evropě a v České republice?
Pavel Kohout: Recese mívá obvyklé důsledky: vyšší nezaměstnanost, slabší zisky, a tak dále. Pokud jde o krizi, je možné leccos. Minulá krize převrátila naruby téměř vše, co do roku 2008 v bankovnictví a na finančních trzích fungovalo. Musel jsem kvůli tomu napsat novou učebnici financí (Finance po krizi, první, druhé a třetí vydání).
Petr Robejšek: To jsem již zčásti popsal ve třech předchozích odpovědích a dodávám ještě obecně rostoucí bezpečnostně-politická ohrožení (nemyslím jenom na migrační krizi).
Milan Zelený: Projeví se jen ty sekulární trendy, které jsem zmínil: Čím rozvinutější ekonomika (USA, Japonsko, západní Evropa), tím více; čím méně rozvinutá (Čína, Indie), tím méně. Hospodářsky nezávislé, malé ekonomiky nejméně. Nadějí světového hospodářství jsou Taiwan, Hong Kong, Korea, Singapore a některé oblasti Číny a Indie.
Lze tato rizika z pohledu České republiky nějak snížit?
Pavel Kohout: Původně jsem chtěl napsat stručné „ne“. Napadá mě ale, že věci nejsou tak úplně beznadějné. Něco přece jen dělat lze. Například nepřijímat každou hloupost, která vznikne jako hysterická reakce Bruselu nebo Berlína na krizi. A také nepřijímat euro, neboť až bude eurozóna příště v problémech, solventnější členské státy se nedoplatí. Týká se to i Slovenska.
Petr Robejšek: To je možné pouze středně – a dlouhodobě a sice příkladně těmito opatřeními:
(Poznámka: Vím, že následující doporučení nelze jednoduše a stoprocentně uskutečnit. Jde mi však o to, ukázat směr, kterým by se přiměřená reakce měla ubírat)
- Snaha o co největší soběstačnost ohledně energie a potravin
- Diverzifikace průmyslu
- Koncentrace na posílení domácích středostavovských firem
- Investovat do přiměřené obranyschopnosti země a to převážně zakázkami u českých firem
- Zdokonalovat opatření k udržení pořádku a bezpečnosti na českém území (ani zde mi nejde pouze o migranty)
- Nepřijímat další mezinárodní závazky, protože ty omezují flexibilitu tj. počet možných alternativních rozhodnutí. A ta je již teď existenciálně důležitá
Milan Zelený: Ekonomika „na českém území“ je vysoce neautonomní, odvozená, závislá a převážně vlastněná zahraničními podniky (výsledek krátkozraké státní politiky rozprodávání kapitálu). Dokud budou Německo a EU víceméně fungovat (což je závislé na fungování Číny, USA a Japonska), pak budou dopady na ČR dočasně mírnější. Nevýhodou je, že se tím udržuje status quo, zvyšuje národní nepřipravenost a tak Čechům rapidně uniká vznikající ekonomika nová, tj. autonomní, digitální, lokální a regionální.
Co může udělat obyčejný člověk, aby tato rizika dopadla na něj osobně co nejméně?
Pavel Kohout: Těžko říci: pokud pracujete ve firmě, která kvůli recesi nebo krizi propouští, asi s tím nic nezmůžete. Napadá mě pracovat na sobě, zvyšovat vlastní kvalifikaci a hodnotu na trhu práce. To lze ale doporučit kdykoli, bez ohledu na krizi.
Petr Robejšek: Investovat myšlenky, peníze a čas do všeho, co v nejširším slova smyslu slouží zabezpečení jeho rodiny; od inteligentních investic až kupříkladu po ochotou podílet se na činnosti aktivních záloh.
Milan Zelený: Volit si odborníky, kteří moderní ekonomice trochu rozumějí. Přestat důvěřovat oligarchickým mediím. Především se ale začít učit, vzdělávat a připravovat na fungování v Nové ekonomice – především studiem na soukromých, podnikových a podnikatelských školách a univerzitách, nebo i aktivním samostudiem či zapojením se do vznikajících lokálních a regionálních ekonomik. Státní vzdělávací systém již selhal. Pracovat v dotovaném koksu, hnědém uhlí, ropě a oceli, nebo se stát svářečem v éře univerzálních robotů, nelze vnímat jako perspektivní.