O roli politických stran v moderní společnosti: Jak dlouho ještě?

Autor: Milan Zelený | Datum: 20.09.2013
 
Tento blog je nezkrácenou verzí internetové úvahy Strany přestaly být hybnou silou demokracie…
 
Rozklad stranické demokracie v ČR není náhodný, ale je odrazem širšího světového trendu mésalliance mezi starým systémem a novým kontextem lidských potřeb a aspirací. Politické instituce (jako strany) se nedokážou přizpůsobit rychle se měnícím očekáváním, informovanosti a propojení občanů. Pokulhávají, jsou pozadu a v ČR dokonce až „v demisi“ vůči zásadní socio-ekonomické transformaci. Podobným rozporem trpí nejen demokracie staré (USA), ale i nově vznikající (Egypt); nejvíce však ČR, kde si stranickost vepsali do ústavy podle 20. let minulého století! Dynamika internetu, společenských sítí, globální komunikace a růstu regionální autonomie, soběstačnosti a sebevědomí kontrastují s hlemýždí rychlostí rozhodování i pohybu, vracení se, přešlapování a ulpívání na zajetých (ne)pořádcích „vyzrálých“ politiků a jejich stran.
 
Stranický systém byl už za První republiky odmítán myslícími lidmi. Typický je průzračný výkřik mladého Čapka (přítele TGM), v tehdy ještě nepoplužních mediích:
 
„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy…. Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“
 
Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny, 21. 9.1925
 
Těžko argumentovat, že by se dnešní situace oproti roku 1925 výrazně nezhoršila. Jelikož jde o problém systémový a ne personální, není dnešní stav jen vinou volených, ale také těch, kteří volí. Tvorba demokracie nespočívá jen v organizaci svobodných a spravedlivých voleb (to umějí všichni), ale v zajištění následné zodpovědnosti, průhlednosti, odvolatelnosti a účasti. Pochopit pravý smysl a roli instituce politických stran je nezbytným krokem ke změně.
 
Politická strana je organizovaná skupina lidí, kteří chtějí zvýšit své šance k získání politické moci, vlivu a kontroly státu. Za tímto účelem se vymezují jednotou sdílených názorů, nominují své kandidáty a předkládají volební programy, zaměřené na širší populaci. Jde vlastně o formu politického podnikání, jakési politické s.r.o. nebo s.r.v.o. (s ručením velmi omezeným). Taková skupina nepotřebuje širokou členskou základnu, ale jen spolehlivou masu voličů. Existenci a sílu jim dává pouze ochota nestraníků je volit. Bez této ochoty jsou dnes strany již bezmocné, irelevantní a nadbytečné.
 
Strana motivuje a udržuje své úzké členstvo přísliby trvalé existence, dělení a sdílení dobytků moci a spoléhání na nekonečnou smyčku opakované rekorytarizace (aby se dostalo na všechny). Základní důsledky instituce stran jsou tudíž axiomatické, evidentní a očekávané:
 
  1. Prvním a jediným zájmem strany musí být její přežití (znovuzvolení). Nepřežije-li, nemůže svým členům zaručovat očekávané výhody: rozkládá se, re-startuje, transmutuje, anebo i (bohužel zřídka) zcela zaniká. Tomuto cíli musí strana podřídit všechny své deklarované i nedeklarované zájmy. Žádná strana nemůže povýšit zájmy národa nad své vlastní zájmy přežití a udržení moci pro úzké vedení; jinak nemůže existovat jako strana.
  2. Tomuto zájmu je nutno podřídit i „projevy“ jednotlivých členů, kteří musí své osobní názory podobně podřizovat zájmům strany. Nesouladné, individuální projevy, musí být omezovány, trestány nebo i vylučovány z kolektivní ideové image strany. Volit „podle svého vědomí a svědomí“ je přípustné pouze tehdy, pokud jde o „vědomí a svědomí“ celé strany a jejích zákulisních kmotrů. Lidé, kteří volí podle svého osobního uvážení, hodnot a interpretace dané situace jsou pak zrádci, odpadlíci a vyvržení z kasty - musí být bez prodlení „usměrněni“, vystaveni posměchu medií nebo i vyloučeni.
  3. Je proto naivní hledat a volit „lepší“ stranické osobnosti nebo „lepší“ strany. Prostá záměna lidí a jejich chování nemůže stranu přeměnit v „nestranu“. Žádoucí jsou jen ti, kteří povýší zájmy strany nad zájmy národa, ale přitom dokážou voličům přesvědčivě komunikovat pravý opak, tj. lež. Tito „nejlepší“ jsou pak opakovaně preferováni, jak stranami, tak (příslužnými) voliči, až nakonec mohou “sloužit“ národu i transgeneračně, třeba dvacet či více let. To je dostatečný čas na vytvoření vděčného zázemí a organizovaných sítí vlivu, korupce, mediálního zviditelnění a finančního zajištění. Takoví „dinosauři“ už nejsou schopni akcelerující společenské a hospodářské transformace ani vnímat, natož na ně kompetentně reagovat.
Bezprecedentní rozvoj společnosti a lidských zájmů tak staví moderní politické strany před trvalé dilema:
 
  1. Strany se musí jasně vymezovat a diferencovat (jako klišé levice-pravice), aby zůstaly čitelné. Čím hlouběji se však politicky specializují a diferencují, tím menší zlomek voličů odrážejí a podchycují; často zabřednou do koaličního bahna „středu“.
  2. Čím menší zlomek celkového „mandátu“ strany reprezentují, tím častěji musí vstupovat do koalicí (i velkých) s ostatními stranami. Čím déle jsou nuceny fungovat v koalicích, tím více oslabují svoji odlišnost a začínají se podobat jedna druhé. Vláda koalice je pak podobná vládě jedné „strany“, ale bez prosaditelné disciplíny; nutně se začne rozkládat.
  3. Jak se koalice rozpadají, strany se re-stmelují a re-diferencují i za cenu oslovení menšího vzorku populace. A tak to jde stále dokola, jak mezi volenými, tak voliči, kteří po čase vytvoří dobře vycvičenou „dvojku“ k udržení stejných stran i politiků, pokud možno co nejdéle. Tak se to původně spíše hloupé dilema stává neřešitelným.
Jak stranický systém změnit? Určitě ne s pomocí nové strany, jakékoliv. Stranickou mentalitu změnit nelze; pouze ji lze oslabit na místní, regionální a potažmo i centrální úrovni. Stranický systém se může rozložit sám, pod tíhou Čapkových nařčení – jen když voliči přestanou volit straníky a jejich podpůrné sítě, opustí to zoufalé pravidlo „menšího zla“, odmítnou trvalý postoj „boje za a proti“, a přestanou skákat na špek prázdných a triviálních frází „programových prohlášení“. Nejlépe je zapomenout i heslo „Kdo neskáče, není Čech“ – protože je až příliš pravdivé: jenom Češi „skáčou“.
 
Do krajských kandidátek je třeba vyhledat a prosazovat nezávislé, bytostně bezpartijní, respektované a spolehlivé místní i regionální odborníky. Jde-li o nové a méně známé tváře, tím lépe. Je třeba přestat volit jen ty, které již dobře známe – protože je známe až příliš dobře. Je-li třeba, tak lze pro takové osobnosti připravit i petice a přes účelová občanská hnutí je s pomocí veřejného mínění prosazovat na regionální kandidátky. Je třeba hledat lidi, kteří se chtějí stát politickými osobnostmi a ne pouhými stranickými nohsledy. Čím více takových osobností v parlamentu, tím více se bude volit „podle vědomí a svědomí“ autonomních jedinců, zastupujících občany svých regionů a ne politické strany. Samozřejmě, že žádné soukromé peníze do demokracie nepatří. Stranická demokracie pak přeroste ve skutečnou parlamentní demokracii svéprávných jedinců, plně zodpovědných svým voličům.
 
Když však ani voliči nedokážou (nebo nemohou) rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pak je správnější a morálnější aktivně „kroužkovat“, anebo nevolit. Vytvářejí se tak lepší podmínky pro následné volby. I Hitlerova strana národního socialismu byla zvolena v demokratických volbách – armáda tehdy nepomohla zvrátit fatální volbu. Také Islamistická strana v Egyptě byla zvolena v řádných volbách a její ústavní puč už lze odvracet pouze s pomocí armády. Být zvolen ještě nezaručuje demokracii: je třeba zodpovědnosti, trvalého dohledu a možnosti odvolání. To je snadnější u jednotlivých osobností, než u dobře „zabydlených“ partají.
 
V kontextu digitálních a demokratických technologií éry internetu, musí strany vypadat, se svými billboardy, slogany, horkými párky, vyjevenými tvářemi, soukromými penězovody a nesmyslnými „programy“, obzvláště pro mladší generace, jako směšné, irelevantní a „mimo mísu“. Strany jsou přímým popřením autentické demokracie.
 
Parlament složený z myslících jedinců, ne z ideologických robotů stranictví, vždy dosáhne většiny a nikdy se nerozpustí, jedinci se nemohou navzájem blokovat, jejich zodpovědnost je vždy jmenovitá, trvalé koalice a podpůrné sítě nemohou vznikat, kromě dočasných a účelových dohod jedinců (obzvláště při omezení období služby); rozhodnutí nejsou úzce ideologická, ale v zájmu lokality, regionu a konečně i celé veřejnosti. V ČR není třeba přesnočního převratu: správné nástroje jsou k dispozici pro dlouhodobý proces vyzrávání voličů a získávání demokracie zpět pro demos (tedy pro lidi), ne jen pro stranické, věčné a nikdy neodpočívající handlíře a „bojovníky“ za svá s.r.o.
 
Navíc, obzvláště v ČR, charakterové vlastnosti a politické dovednosti, tolik potřebné pro vnitrostranický šplh do vyšších pozic (obzvláště předsedů), jsou zcela nevhodné, a často i nevkusné, pro státnické, mezinárodní, vůdčí a inspirační funkce efektivních představitelů národa. Přesto je přechod aparátčiků ze stranické činorodosti do státnické nekompetence nejen zvykový, ale v podstatě garantovaný. (Např. v USA nikdo nezná a nepotřebuje znát předsedy politických stran.) Manifestovaná neschopnost tradičních stran nalézt řešení k současné krizi, vytváří, hlavně v Evropě, intelektuální vakuum, do kterého tak syčivě proniká extremismus a politický idiotismus.
 
Tak jako byla zpackaná přímá volba prezidenta, tak lze zpackat i předčasné nebo regulární volby. Strany již nemohou nabídnout nic jiného, než další (stále stejně prázdná) prohlášení. Změna je, bude a má být plně v rukou občanů, jejich hnutí a jejich kandidátů. Nestačí „jen volit“, tj. vybrat z toho, co jim je úpadkovými a progresivně irelevantními stranami opakovaně předkládáno. Stačí jen několik regionů, kde občané jsou natolik vyzrálí a poučeni, že prosadí, zvolí nebo zakroužkují své vlastní nezávislé osobnosti. Takové samostatné, autonomní regiony si pak již umí ochránit „vládu věcí svých“ a nepřistoupí na podmínky stranického „boje“, ale vyhlásí regionální heslo „Uděláme si to sami“. Stanou se tak příkladem hodným následování.
 
Regionálním úsilím o samosprávní demokracii lze získat to, po čem tolik toužili naši nejlepší: Čapkové, Masarykové a Baťové.
 
 
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 

Zpět na Výpis článků