České mládí má rodičovsky uhlazené cesty. Nejde však o výhodu, spíš naopak, říká profesor Milan Zelený
 
Autor: Alena Hechtová | Zdroj: Šance Dětem | Datum: 13.7.2016
 
 
 
Děti ze školek, ale i z dětských domovů a pěstounské péče jsou velkou nadějí. Upozorňuje na to charismatický profesor ekonomie Milan Zelený, který přednáší na univerzitách v USA, kde žije. Jeho přednášky však zaznívají i na univerzitách v Brazílii, v Číně, nebo na Taiwanu. Vidí totiž svět z globální perspektivy...

Snad proto patří Milan Zelený dlouhodobě k nejcitovanějším českým ekonomům. Šance Dětem mu položila několik otázek ale v souvislosti s jeho pohledem na nejmladší generaci. Jeho odpovědi mohou být zajímavé nejen pro řadu rodičů.
 
 
 
 Foto: pixabay.com
 
Pane profesore, Vaše životní dráha vedla celou řadou světových univerzit. Vím, že při vysokoškolském studiu není úplně běžné znát poměry studentů, přesto - setkal jste se někdy s nějakým studentem, který pocházel z dětského domova či pěstounské péče? Pokud ano, s čím se podle Vás musel potýkat nejvíc?
 
Děti ze školek, ale i z dětských domovů a pěstounské péče, jsou velkou nadějí. I proto se jim naše Nadace ZET věnuje s velkým zaujetím. Mají potenciál. Děti ze státních institucí a škol jsou na rozdíl od nich již „zavedené“ (díky biflování, monokulturnímu pojetí, neschopnosti řešit problémy) – a je stále náročnější je “přesměrovat“ pro potřeby dnešní doby. V podstatě je pozdě. Namísto hloupých, pasivních “českých“ pohádek, je přece třeba děti učit cizí jazyky, logiku, dávat jim náročnější úkoly (zadání) a učit je řešit problémy dosud nevyřešené. Jinak budeme produkovat jen své vlastní kopie a atrapy, nevhodné pro život v nadcházející digitální době.
 
Jak je vidět, na toto téma bychom asi mohli hovořit déle a detailněji. Zůstaňme ale nyní u těch dětí z dětských domovů či z pěstounské péče. Není třeba zastírat, že tyto děti bez rodinného zázemí mají cestu k tomu, aby byly v dalším životě úspěšné, podstatně těžší, než ty, kterému cestu uhlazují rodiče. Mají to podle Vás čeští mladí, zvlášť, pokud jsou díky absenci rodiny nějak handicapovaní, když chtějí studovat na vysoké škole, těžší, než mladí třeba v USA nebo Číně?

Odpovím asi trochu jinak, než čekáte. „Uhlazování“ cesty není přece v dnešní době akcelerace změny výraznou výhodou. A tak, pokud má české mládí rodičovsky vyhlazené cesty – což znamená, že nemusí a nehledá pak svoji vlastní cestu – ve světovém srovnání (znalosti, podnikatelství, soběstačnost, atp.) nejde o výhodu. Naopak - vlastně to mají těžší, než jinde na světě ve smyslu závislosti a nesamostatnosti. Vždyť každý malý ptáček postrkuje svá mláďata z rodného hnízda, když nastane čas… Ty děti bez rodiny tak jsou na tom v tomto ohledu lépe. I já osobně jsem si tím prošel a mám to prožité: odešel jsem hned po škole do USA, přes námitky rodičů, sám, bez protekce, bez „uhlazení“, bez peněz – a nikdy jsem toho nelitoval. Dodnes prosazuji Strategii Prvního kroku“ a „Hledání vlastní cesty“. Jen je třeba tomu učit už šestileté, a ne třicetileté „starce“.
 
Vloni jste založil nadaci, která si klade za cíl pomáhat nadaným mladým lidem. Jakým způsobem si ty lidi vytipováváte, dozvídáte se o nich? A o jaký druh pomoci se konkrétně jedná?
 
Už za pár dnů (V týdnu 18-23.7.) naše nadace organizuje svůj první podnikatelský tábor pro „děti bez rodičů“ v Komorní Lhotce. Kdo má zájem, určitě najde více informací. Nejen o tom plánovaném campu, ale též o nadaci a tom, jak děti a mladé lidi, kterým pomáháme, hledáme.

Na ty dny se těším, osobně se zúčastním celého týdne, spolu s významnými kolegy a podnikateli. Když si najdeme a naučíme hledat i děti a mladé lidi svoji vlastní cestu, obohatíme svět. Tomu věřím. Kdykoliv však zkopírujeme cestu druhých, nebo zvolíme tu „uhlazenou“, ochudíme svůj svět, a tak i sami sebe. Je to vše velmi prosté a nemá to nic společného s „ministerstvem financí“ – to jistě ne! Vůbec totiž přece nejde o podporu či pomoc, ale o hledání vlastní cesty. Znovu mohu tedy zopakovat, že pro mladého člověka či dítě nemusí být vůbec dobrou cestou rodiče, kteří mu cokoli uhlazují. K čemu je to dobré?

Celoživotně prosazujete myšlenky Tomáše Bati - v podnikání i vzdělávání. Domníváte se, že je současný vzdělávací systém u nás i ve světě schopný přivést mladé lidi na úspěšnou cestu? Pokud ne, v čem vidíte hlavní trhliny, které by se měly rychle opravovat?

Tomáš Baťa je dodnes zářným příkladem: svůj podnik nepředal synovi Tomíkovi (i když jeho maminka „orodovala“), ale bratru Janovi, který podnik dovedl k neslýchaným a nevídaným úspěchům. To, že byl a je Jan Antonín Baťa v Česku ignorován a zesměšňován, je prostým důkazem jeho geniality a úspěchu. Byl to právě Jan, který prosazoval myšlenku „Podnikatelské univerzity“. Namísto toho máme nyní jeden z nejslabších vzdělávacích systémů v Evropě, neschopný produkovat samostatné lidi, kteří něco umějí (ne jen, že o něčem něco vědí) – tedy lidi podnikatelské nebo alespoň zaměstnatelné. Systém nemá jen „trhliny“, ale je jako celek nevhodný v přípravě pro digitální společnost znalostí, podnikání, inovací, startupů a tisíců dalších „vlastních cest“. Monokultura myšlení a vzdělání v Czechii kvete hojně a hodně žlutě, jak ta řepka na českých polích.. Brr. Otázkou přece není jak učit a za kolik, ale co učit a proč - to je poslání té naší nadace.

Posláním rodičů by mělo být hlavně umožnit dětem nalezení vlastní cesty, ne jim jen „uhladit“ cestu svoji. Jestliže ve vyšším mravním principu selžou, pak už žádné jiné cesty není a jejich děti se budou chovat podobně – na cestičkách vyšlapaných a dnes již pěkně zarubaných.