Jak dál? Fragmentace vs. diferenciace
 
Autor: Milan Zelený | Zdroj: blog.aktualne.cz | Datum: 28.8.2016
 
Největším nebezpečím pro lidstvo je fragmentace; největší nadějí je diferenciace. Vysvětlíme rozdíl mezi oběma koncepcemi. Navíc, prvotní povinností státu je ochrana obyvatelstva. Taková ochrana však nemůže a nesmí znamenat, že se nejdříve politické konflikty vyvolávají – a pak se nasazuje policie i (nové) armády, aby takto vyvolané konflikty „řešily“. Taková „řešení“ jsou příčinou nekončící eskalace militarizace ve světovém měřítku; významně však v Německé unii a jejím šířícím se vlivu. Fundamentální příčiny celosvětové nejistoty, napětí a nebezpečí je nutno identifikovat: diagnóza nemoci je nezbytnou podmínkou pro následné hledání efektivní léčby či řešení. Dnes běžná „řešení“ bez diagnózy vedou jen k běžným politicko-šamanským vzkřikům a klišé, nebo poskytují prosté, hloupé a dočasné symptomatické úlevy neinformovaným a nemyslícím masám - ráj to napohled pro populisty. Rozlišení skutečných příčin od zřejmých následků je dnes naprosto základní.
 
 
 Foto: pixabay.com
 
⍣⍣⍣⍣⍣


Měl jsem v životě jedno štěstí: ve škole jsem poznal tři zajímavé obory; studoval jsem logiku, občanskou výchovu a katechismus, o angličtině, ruštině, němčině a latině ani nemluvě. Po odchodu do exilu v USA jsem z gymplu ještě dlouho čerpal. Obzvláště z logiky: učit se správně myslet a uvažovat, rozpoznat tautologii, rozlišit příčinu od následku, nesměšovat kauzalitu s korelací, originál s plagiátem – no, a i tu fragmentaci s diferenciací. Z občanské výchovy si dodnes pamatuji základní definici státu, jako „formy organizovaného násilí“. A katechismus mě dal nahlédnout do bible, jako záznamu církevního vnímání světa. Přidám-li angličtinu a ruštinu – byl jsem plně vybaven pro vědu, akademii a podnikání v USA. To byly základní pilíře: vše ostatní už bylo jen na mně, na zásadním rozlišení mezi tím, co učí škola - a co se člověk (nutně) musí učit sám - a to ještě v té škole. Víra ve školu je stejně nedostatečná jako víra v církev: obojí jsou jen výzvy k myšlení - a hlavně k přemýšlení jedinců.

Fragmentace se týká dělení lidí do navzájem se vylučujících skupin: viz politické strany, církevní příslušnost, kmeny, národní státy, sportovní kluby (i fandů) anebo umělé hranice. Název je z latinského fragmentum, tj. odštěpek nebo úlomek.

Diferenciace je proces tvorby doplňujících se, nevýlučných rozdílů či odlišení: je tedy opakem stejnosti, monokultury a Gleichschaltung. Příkladem jsou profese, odbornosti, švýcarské kantony, i specializace buněk. Název pochází z latinského differō, tj. odlišení, různost, ale hlavně vývojové rozrůznění.

Příroda a přirozené procesy nesnášejí fragmentaci, monokulturu a státní politické intervence. Dlouhodobě přežívají pomocí strategie diferenciace, tj. doplňováním a vyvažováním schopností a zájmů, jakož i státní ochranné regulace. Stát musí být členem týmu, ne jen vyvolenou „vrchností“. Svět politiky se dnes dostal do přímého rozporu se světem lidské přirozenosti: chrání již jen sám sebe a své akce hodnotí počtem získaných hlasů. Proto vládne prázdnota, povrchnost, nevědomost a bezmocnost.

Základní kriteria jsou tedy výlučnost vs. doplnění. Nelze být současně katolíkem a muslimem, tak jako ne členem ČSSD a ANO. Na druhé straně, lze být současně podnikatelem i starostou, nebo ekonomem a třeba spisovatelem. Hlavní však jsou rozdíly mezi týmem a koalicí, nebo mezi obchodními partnery a politickými odpůrci. Fragmentace se nevylučuje s monokulturou (je možné rozparcelovat pole stejné řepky, nebo vnutit stejný obsah různým univerzitám), ale nevzniká tak tým, ani obchodní vztahy.Obchodní pakty jsou stále chabější - nezaručují spolupráci. Znakem fragmentace je (často vynucená) solidarita; znakem diferenciace je dobrovolná (obvykle nutná) spolupráce. Členové týmu se musí doplňovat svým rozrůzněním; členové strany se musí podrobit stranické maršrutě nabídkou (často vynucené) názorové stejnosti (solidaritě). Dobrým příkladem fragmentace je britské koloniální parcelování světa do umělých „států“, které zcela ignorovalo přirozená a tradiční uspořádání. Dodnes za to svět platí konflikty, válkami, genocidami a terorismem – jakož i nepříjemnou monokulturní a umělou „merkelizací“ světa Německé unie.

Ovšem, nejen politické, ale i církevní fragmentace vedly k manifestaci evolučního kmenového a územního tribalismu. Jelikož evoluce přírodního výběru nepůsobí ani tak na jedince, jako spíše na teritoriální skupiny a kmeny, zoufalým dědictvím pro dnešní lidstvo zůstává konflikt, souboj, boj a válka. Ani tisícileté zkušenosti s církevním a později také politickým vyvražďováním, genocidou a terorem, nevedly k aktivní paměti, poučení se a vyhnutí se tradiční „Cestě meče“. Namísto toho se mezi politiky stále snadněji prosazují různé sankce, manévry, nové armády, vyhrožování, bombardování a terorismus – neomylné to předzvěsti válek skutečných. Odvolávání se na Boha i církve bylo a zůstává nedílnou součástí zdůvodňování eskalace konfliktů: máme příliš mnoho fragmentace, ale málo diferenciace.

Stačí jen pohlédnout do bible z dob katechismu, jako kdysi Martin Luther: „Neboť ruka, která svírá meč a zabíjí, není rukou člověka, ale rukou Boží; není to tedy člověk, ale Bůh, kdo věší, týrá, stíná, zabíjí a válčí.“ Tolik Luther: proto přijdou i vojáci do nebe.

Vezměme úporná slova bible Kralické (Římanům 1-8): Každá duše vrchnostem povýšeným poddána buď. Neboť není vrchnosti jediné od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, ty od Boha zřízené jsou.
… kdož se vrchnosti protiví, Božímu zřízení se protiví; … chceš-li se nebáti vrchnosti, čiň dobře, a budeš míti chválu od ní. Pakli bys zle činil, boj se; neboť ne nadarmo nese meč. Boží zajisté služebník jest, mstitel zuřivý nad tím, kdož zle činí. … protož musejíť vrchnostem všickni poddáni býti … proto i daň dáváte, poněvadž služebníci Boží jsou, pilnou práci o to vedouce … Každému tedy což jste povinni, dávejte. Komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest … atd.

Samozřejmě, že v Česku jsou výše uvedené předpisy "Boží vrchnosti" plně respektovány, ale základní (tj. baťovský) předpis, je stejně plně ignorován: Žádnému nebývejte nic dlužni, než to, abyste se vespolek milovali. Nebo kdož miluje bližního, Zákon naplnil.

Problém není v tom, že takhle věci jsou, proto, že je tak [v bibli] psáno; skutečný problém je, že takhle věci byly, jsou a budou – a proto tak psáno jest. Setřást dědičné prokletí tribalismu, monokultury a fragmentace se jeví být nad lidské síly.

V současném světě jsou reakce na konečné následky a symptomatické „léčby“ problémů považovány za definiční. Umění logické úvahy a odhalování primárních příčin vymizelo z našich životů, díky nedostatečné logické průpravě ve vzdělávání, praxi rodinného předávání zkušeností nebo akumulace starobylé „moudrosti“. Závratná rychlost změny dovoluje rychlé reakce na symptomy, ne dlouhodobé poznání příčin. Nevíme co se děje a proč; náš svět je ochuzen o hlubší pochopení a zároveň přesycen povrchnostmi politicko-mediálních reakcí. Reaktivní společnost nemůže být proaktivní: převládají klišé a manifestně prázdná slova – proto svůj svět vnímáme jako převážně matoucí, nespolehlivý a nebezpečný.

Důvěra v budoucnost se tak mění v prostou víru, pasivní solidarita nahrazuje aktivní spolupráci, a přísliby akce jsou směšovány s akcí samotnou; dokonce i akce se stala pouhou reakcí. Není to dobrý svět pro dlouhodobé investice, tvorbu individuální kariéry, vzdělávání a zdůvodněný optimismus; je to dobrý svět pro strach a obavy z terorismu, krátkodobé spekulace, sázky, zadlužování, manipulace, sobectví a politický oportunismus. Namísto plodné a zmocňující důvěry, zbývá prázdná a frázovitá víra. Proč tomu tak je?

Nesporným faktem je, že vším čím dnes procházíme – války, násilí, teror, konflikty, krize, stagnace, drogy, dekadence, spojené s propagandou, manipulací, lhaním, korupcí a bezohledností – je nedílnou součástí historie lidského druhu. Nikdy tomu nebylo jinak.

To jediné nové je, že se to dnes děje nám, žijícím – v našem kontextu akcelerace změny, evoluce, politiky, technologie, znalostí a organizace společnosti. Vždy tomu tak bylo, ale dodnes se neptáme proč. Vždy jsme nějak přežili, překonali, dožili a rozmnožili se – a jsme tu dodnes. Proč se ptát proč? Dokonce i ty „moderní“ náplasti na bolest a utrpení, jako solidarita, soucítění, zapalování svíček, pokládání květin, držení se za ruce, jakož i motlitby, zdravice a vzletné fráze z úst pomazaných, jsou tisíce let staré: stejně nefunkční, zaměřené na následky a totálně irelevantní a ochablé v otázce příčin.

Klíčovým pojmem se jeví být identita: vágní, zneužívaný a mlhavý koncept. Můžeme tedy předem vyloučit konstrukce jako podniková identita (spíše image), politická identita, EU identita, atp. Identitu je třeba chápat biologicky, tj. z pohledu jedince nebo skupiny (společnosti jedinců). Jedinec formuje svoji identitu snadněji než společnost. Skupina jedinců se silnou identitou ještě nemusí vést k silné identitě skupiny samé. Jedinci jako Komenský, Borovský, Čapek, oba Baťové, Peroutka, atp., se vyznačovali silnou českou identitou, bez ohledu na okolnosti existence; Český národ však svoji identitu stále hledá (nebo už ani nehledá), protože se neustále přizpůsobuje okolí a povyšuje tak přežití nad tvorbu vlastní identity.

K pochopení biologické identity potřebujeme koncepci holismu. Nemám na mysli českou singularitu „celistvost“, ale skutečný pojem geniálního Jana Ch. Smutse, z jeho díla „Holism and Evolution“. Každý živý systém je složen z komponentů (jedinců), jejichž vlastnosti určují chování celku; vlastnosti celku pak, zpětně, určují chování jedinců. Organizace takového živého (autopoietického) systému představuje jeho identitu, jak pro jedince, tak pro celek. Identita je tedy neměnnou organizací systému, realizované v každé konkrétní realitě své existence. Identita není přizpůsobení, ani politické „kam vítr, tam plášť“, ale základní charakteristika živého organismu.

Jak získat zpět svoji vnitřní, a nejen akceptovat vnější, identitu? Jak povýšit diferenciaci nad fragmentaci? Tak, jako všichni ostatní, nevím. Jediné, co vím je, že správná diagnóza má hodnotu sama o sobě. Vím, že je třeba dávat diferenciaci přednost před fragmentací, autonomii před závislostí, a hledání vlastní cesty před násobením cest už prošlapaných. Je třeba vytvořit podmínky pro spolupráci (ne solidaritu) jedinců, lokalit a regionů. Akcelerující trendy od vyčerpané a fragmentované globalizace, směrem k aktivní a přirozené autonomii (re-lokalizaci) ekonomického, společenského a kulturního dění, je třeba podporovat zdola, a tak se bránit pokračující politické glajchšaltaci a bezvýchodně umělé byrokratizaci shora. Doufejme, že nadcházející první národní konference o lokálních ekonomikách přinese i do historické Bohemie potřebné vytříbení diagnózy, rozuzlení léčby, a počáteční řešení palčivých problémů lidstva – o nás, bez nich.

Váš,
Milan Zelený
     Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví