Čekání na Godota (O bezmocnosti mocných)           Exilový text Milana Zeleného z počátku 90. let

 
Bezmocnost mocných spočívá v jejich výsledné a konečné osamělosti. Mocní jsou sami. Opuštění, jako kůly v plotě, již vlastně i bez těch plotů - jen samotné kůly v pustině hrbících se, tleskajících, impotentních a tak zcela zbytečných úředních tajtrlíků, šašíčků, pěvců ocopených a lokajů tak nadmíru ohebných. Místo myšlenek a činů již jen ty placky, medaile a erby pochybné... a smysluplná slova bez smyslu.
 
Absurdnost Beckettova Godota nespočívá v jeho znervózňující a rozvlekle nudné nepřítomnosti, ale spíše v náznaku již pouhé možnosti jeho příchodu a tedy v naprosté nepředvídatelnosti následků jeho možného zjevení se v bezvýchodné pustině. Není totiž vůbec zřejmé, že Godot cestu z pustiny bude znát. Jeho otálení s příchodem v nás vzbuzuje obavy bez něco jsme ztraceni - ale s ním zcela jistě také. Tuto absurditu, nejistotu a strach ze zbytečnosti Godotova příchodu Beckett vyjádřil mistrně tím, že uvalil na bedra diváka neúměrně těžké břímě domýšlení se následků břímě plné literární dekonstrukce mnoha možných okolností Godotova "spásného" zjevení.
 
 
Vladimírovou odpovědí vrcholí cynismus, zoufalství a nevíra čekajících. Vladimír již ví, že Godot nakonec přijde, ale tuší také, že se svým příchodem váhá právě proto, že cestu z pustiny nezná a má na mysli spíše jakýsi druhu "spásy v pustině". Beckettovo podání se strachu a tísni z neznáma je zřejmé z této vykonstruované možnosti zcela abstraktní absurdity a prázdnoty Vladimírova pojmu spasení - užívání symbolu a metafory v pustině, kde všichni a všechno přímo žízní po skutečných činech. Byti spasen totiž obsahuje i možnost rozkladu a smrti. Estragon i Vladimír však prostě a zcela neabsurdně touží být z pustiny vyvedeni. Vladimírova odpověď je rezignací a odevzdání se Godotově moci, moci odvozené z odměřené a vyměřené nepřítomnosti těla i ducha.
 
Beckett se během svého života rezolutně stavěl proti jakémukoliv pokusu o reinterpretaci, úpravu či domýšlení pravého smyslu svých prací. Po jeho smrti byla inscenace jeho (V. Havla věnované) hry Katastrofa (v New Yorku, na jaře 1990) již domyšlena, upravena a tak "zdevastována", že se v jejím závěru ozvaly majestátní tóny československé státní hymny a hrdina místo, aby se před davy pokořil, tak nad nimi nevysvětlitelně vyvstal a zastínil diváky svojí nadprůměrnou (ovšem pouze na stěnu promítnutou) velikostí.
 
Taková úprava uměleckého díla je tedy čistý anti-Beckett, absurdní uzavření kruhu, který byl míněn zůstat otevřený. Divadelní program dovršil surrealtiu celé situace poznámkou, že mrtvý "Beckett by nad tím přimhouřil oko". Pravdou zůstává, že Beckett by oko nepřimhouřil, jak advokáti Beckettovi pozůstalosti Garbus a Rosset v protestním dopise do New York Times (23. března 1990).
 
Toto ovšem se při premiéře v New Yorku odehrálo za přímé účasti malé hrstky přítomných manipulátorů a za neúčasti milionů nepřítomných a naivních - i s Beckettem tedy vyloučených diváků - svědků, krejčů a krejčíků to drobných, za branou. Realita sama transformovala Beckettův symbolický strach z nejistoty do konečné, absolutní a neporovnatelné skutečnosti absurdního surrealismu či expresionismu dnešního jsoucna.
 
Godot se tedy jeví být mocným. Jeho moc a síla spočívá v jeho nepřítomnosti či spíše v jeho váhavosti a rozpačitosti a zároveň v možnosti jeho zjevení: moc vyplývající z absurdity a z nepředstavitelnosti následků. Godot by nás měl vyvést z pustiny - pokud se ovšem skutečně neobjeví a nepřisedne si k nám na kámen, na té osudné křižovatce, v hospodě U pustiny. Co pak?
 
My o Godotovi nic nevíme. Přijde sám? Co když přijde s bratrem? Anebo se švagrem? Co když přijdou všichni, shluknuti do jakési příbuzenské mafie duchem nepřítomných? Co bude říkat? Jaký zvolí směr? Kdo je poslal? Komu jsou poplatní? Co když bude Godotova přítomnost stejně absurdní jako to čekání na něco? Co když mu nebudeme rozumět? Godot Beckettův se bude asi vyjadřovat v úhybných metaforách a symbolech, rozjímat o temných silách, ponurých strukturách a pustinou prorůstajících mafiích zla, které mu tak zabraňují v konečném určení východiska.
 
Absurdita Godotovy nepřítomnosti je totiž zaměněna znepokojivou nepravděpodobností Godotova odchodu. Co když nás z pustiny nevyvede, ale naopak, bude s námi tvrdohlavě meditovat a čekat na bratra, švagra či na svého vlastního "Godota"?
 
Godot je mocný. Jeho moc spočívá v jeho nepřítomnosti, pak v jeho nečinnosti a nakonec v metaforické prázdnotě slov, tedy ve faktickém mlčení. Mlčet sice neznamená lhát, ale pravda to také není. Godotova moc nad Estragonem a Vladimírem spočívá v obecném příslibu možností, které však jsou negovány jakýmkoliv náznakem možného neuváženého činu.
 
Nelze se přece na návrat zpět vydat ve starých ošumělých šatech, řekl bych Godot. Je třeba se nejdříve převléci a zaprášené botky naleštit. Jak, zde v pustině? Zpět? Kam, zpět? Co je smyslem těchto Godotových jinotajů, uvažují ztroskotanci. Anebo to nejsou jinotaje? Což nejsou schopni pochopit hlubší smysl Godotových metafor? Není tedy lépe v tichosti vyčkávat, až co Godot - spasitel rozhodne. Čekáme na Godotovo spasitelské rozhodnutí tak jako jsme čekali na Godotův příchod. A co kdyby Godot odešel bez nás? Co by se asi stalo? Jaké neštěstí či štěstí by nás čekalo? Ale co kdyby tu zůstal?
 
Samuel Beckett zná svého Godota velmi dobře a proto se obává důsledků jeho zjevení na scéně. Uvědomuje si jak diváky Godotova nepřítomnost či nerozhodnot znehybňují, jak se nechávají manipulovat temným neznámem, jak manipulují sami sebe, aniž by Godot musel zasahovat. Jsou neschopni činu, jsou neschopni akce, čekají spolu s Godotem - na Godota.
 
V čem tedy spočívá bezmocnost všech "mocných" Godotů? Jejich konečná slabost dlí v tvrdé realitě jsoucna a bytí. Godoti se bojí opustit svůj svět symbolů, znaků, metafor, uniforem a temných, nedefinovaných sil. Bojí se chvíle, kdy se Estragon s Vladimírem prostě zvednou a odejdou a nechají je meditovat na kameni své zdevastované pustiny. V možnosti a v pravděpodobnosti tohoto osvobozujícího činu zavedených a zneužitých spočívá opravdová bezmocnost mocných.
 
Rozhrnují se témné rudé závěsy, na kameni sedí Estragon a Vladimír a čekají na Godota. Nad jejich hlavami se vznáší oblak, není zřejmé, zda skutečný či zda jde o jakousi fatu morganu či halucinaci. Oblak se pozvolna zformuje do slova "Godot" a to slovo začíná pomalu odkašlávat, chystat se k projevu a pak začne promlouvat hlubokým hrdelním, jen těžce srozumitelným hlasem.
 
Godot: Hmmh, tak jsem tu. Ahoj.
 
Estragon: Ahoj, spasiteli. 
 
Vladimír: Aaa-hoj?
 
Estragon (dychtivě): Kterým směrem tedy? A kdy?
 
Vladimír (ještě dychtivěji): A jak?
 
Godot (s rozvahou): A proč? Nejdřív tedy, hmmh, kdo z vás bude kancléřem?
 
Estragon: Kancléřem? Tu v pustině? (Po úšklebku pochopení). Já tedy budu kancléřem.
 
Godot: Lev Davidovič si žádá, abychom nejdříve zformovali policii, která jej bude nedočkavě vyhlížet.
 
Vladimír: Tedy jakousi hlídku, či stráž?
 
Godot: Ne stráž, policii. Lev je přesný. Tedy i my musíme... Musíme prostě čekat na Lva Davidoviče.
 
Estragon (na Vladimíra): Kdo je Lev Davidovič?
 
Vladimír: Lev. V pustině jsou lvi a je třeba se jich obávat. Chodí temnotou a ještě temněji, ale přesto tiše řvou. Většinou je není ani slyšet, potvory.
 
Estragon: Je třeba tedy řváti zpět...? Seřvati ta lviska? Nuž tedy: "Jak lvové bijem o mříže..."
 
Godot: Zadržte! Lev Davidovič není lev. Je to prostě někdo, kdo přijde a vyzvedne nás z této šokující mizerie. Zdržel jsem se v pustině, protože mi cestou padl vodící pes. Prostě jsem hvízdl a čuba padla. Nemohl jsem pak ovšem nalézti ani vody ani cesty. Musel jsem se vrátit zpět. Je nutno čekati na Lva. On jediný zná přesně cestu v tom druhém - a tedy již nikdy nekončícím - úseku naší pouti.
 
Estragon: Spasiteli náš? Nikdy nekončící čekání?... spasiteli náš, modlo staroby naší? Odpusť nám naše viny mládí a i viny mladých našich. My, třesoucí se stářím, vztahujeme k Tobě ruce své...
 
Godot (třesoucíma se rukama, se zažloutlými prsty): HmmmH. Dobré. Budeme tedy čekat, ale již společně - jsem tu s vámi a jsem na té vaší straně pustiny. Lev, tedy Lev Davidovič, si žádá, abyste se převlékli. Jste úplně zdevastováni, jakoby lehlí popílkem, když mi dovolíte matefory a vy pochopíte její ironii. Nemůžete se přece vydat na cestu zpět jen tak. Poušť je neúprosná. V nových mundurech a s beraničkami se však přestanete báti lvů a lvové i vám se budou vyhýbati.
 
Estragon (k Vladimírovi): Nové šaty? Tu v pustině? Vracet se zpět? Ja chci pryč. (A beraničky? Obrací oči v sloup do hlediště).
Vladimír (s úsměvem): Spasiteli, tak dlouho jsme tě čekali, vyveď nás z této pustiny naší, kterou jsme si sami zavinili - a hned u první oázy tržní si nové odění, dle specifikací rádců Tvých, hbitě přikoupíme z peněz svých vlastních.
 
Godot: Bez nových šatů a nových kravat se nikam nepůjde. Budete se, budeme se, budeme se muset asi všichni vrátit. Lev Davidovič by nás zde jinak nechal čekat velmi dlouho.
 
Vladimír: Vrátit? Kam se vrátit? Máme snad jíti zpět?
 
Godot: Ano. Vrátíme se zpět k samému začátku, ke Lvu Davidoviči, do druhého úseku. Druhý úsek vede zpět do úseku prvního a ty pak oba ústí do úseku třetího, který pak již nikam neústí a zůstává jaksi permanentní. Revoluce dokolečka, která nikdy nekončí, ale nabírá na rychlosti. Hmmh. Půjdeme zpět, a tím vlastně kupředu a já vás stále povedu. Lev si to pak vše již rozhodne sám. Tedy Lev Davidovič.
 
Estragon (k Vladimírovi): Já ti dám své šaty a ty si vezmeš mé. Až se nebude dívat. Mrzelo by ho to. (Potajmu si překotně vyměnují prádlo i oděv; Godot pokuřuje cigaretu a kreslí si kruhy v písku.)
 
Estragon (žertovně): Hmmh. Ahoj. Aj, i král má nové šaty! Aj, já jsem kancléř a Vladimír zde jest policií této pustiny. Jsme připraveni, spasiteli. Tak dlouho jsme na Tebe čekali. Jsme v nových oděvech, již zcela jiní a tedy i jinak se cítící. Veď nás. Aaa-hoj.
 
Godot (se zarazí, dívá se do písku a čeká. Ťuká nervózně klacíkem do kamene. Po delší odmlce pokračuje): Budeme tedy čekat - a já vás povedu - čekat na Lva, tedy Lva Davidoviče. Budeme tedy čekat a já vás povedu? Jinak se vrátíme. Pane kancléři! Nová policie pustiny vás i nás bude hlídat před lvy. Po kaktusech vyvěsíme nové cedule "Hic sunt leones" - a zasedneme si za kulatým kamenem. Dostanete od Lva, tedy Lva Davidoviče, zcela nové medaile s černým lvem na bílém poli. Či snad naopak - se lvicí? Anebo, tak - je to vlastně jedno, medaile však budou, ty vám mohu zaručit. Vy mi všichni budete radit jak čekat a já vám budu říkat jak mi lze nejlépe radit. Tím uzavřeme kruh a budeme žít v pravdě této situace. Devastace této pustiny mně totálně devastuje a nenávist mi ani nedá spát, bojím se, že přivodí snad i závist. Mám o tom psát, či ne... hmmh, jaká to otázka? Je snad třeba začít i jednat, je třeba se rychleji odívat, převlékat a svlékat, je třeba ještě intenzivnějši čekati na Lva, tedy na ... hmmh.
 
Estragon (zvedá se): Jdeš?
 
Vladimír: Raději bych ještě chvilku počkal, se spasitelem.
 
Estragon (odchází): Godot je Lev. Jdu.
 
Vladimír: Počkej, jdu také.
 
Godot: Hmmh. Ahoj. Je třeba čekat na Lva, tedy Lva Davidoviče. Slíbil jsem mu to, nezradím. Až Lev přijde, vydáme se za vámi. Myslím, že přijde, slíbil mi to. Je nemožné aby nepřišel, pane kancléři. Že ano? Že přijde? Lev není lev, jak se někteří tak posměšně a hluboce potichu vysmívají, ale Lev je Lev, tedy Lev Davidovič...
 
 
 
Estragon a Vladimír již zmizeli za obzorem. Kolem meditujícího Godota obchází v širokých kruzích lvice - anebo na krátko ostříhaný lev? Godot si náruživě kreslí kruhy v písku a pálí si prsty o špaček cigarety. Hlas pustiny předčítá úvahy o bezmocnosti mocných:
 
A který mocný by snad zapomněl odkud přišel a třikráte popřel kam hodlá jíti, ten zůstane sám, bezmocný mezi všemi, bezmocný mezi mocnými. A který mocný opomene pravých zdrojů moci své a jen zdrojů falešných si hledí, ten mocným již dávno není. A užívání moci k úřadům titěrným či nedůstojným není pak znakem mocných, ale lidí bezmocných ve své moci. Dějiny učí, že moc se neodvozuje z potlesku a skandování davů, ale pouze z tiché úcty a hluboké důvěry těch nejlepších občanů. Policie, kancléři a nenávist, vždy byly předměty zájmu mocných bez moci - skutečná moc nemůže být odvozena od symbolů moci. Moc oděná v hávu strachu a nejistoty druhých již pak není mocí, ale pouze bezmocnosti mocných... Hlas odezní, temně rudý závěs se však plně nedovře a sedící Godot zůstává na jevišti částečně viditelný. Nastálou situaci si obecenstvo řeší samo. Konec už byl.
 
Obecenstvo se rozchází, rozptýleně a mlčky a někdo pravděpodobně tleská na signál najatého předtleskávače. Co od vás asi Beckett chce? Kam vlastně odešli Estragon a Vladimír? Máme jim závidět, anebo je máme svým přáním, závistí či nenávistí vrátit zpět? Proč je asi Godot nechal odejít? Co za nimi poslat policii pustiny? Ale to jsou přeci oni sami. A co Godot? Proč si stále jen kreslí ty kruhy v písku? Ví snad on, nejvyšší držitel papírových ústřižků, první zelinář a věčný ahasver, něco, co my nevíme? Jak hluboké, jak krásné a jak asi mravné mohou být jeho myšlenky? Kdo je ten Lev? Co když nepřijde? Ale co když přijde? Co pak? A co když Lev už dávno je tu? Tu s námi? Co když, skrze něco, čekáme takhle hloupě sami na sebe?
 
Nelze pokračovat. Pokračujme tedy. Nelze již dále čekat? Čekejme. Což nás již Godot nikdy neopustí? Již nikdy? Nikdy?... Někdy? Co?
 
Pustina nemá uši. Pustina má pouze klamající zvuky a ozvěny. Svobodný jásot v pustině není svobodný, ale prostou výsadou bláznů. Ústa bez uší jsou snad orgány jidla či sexu, ne však orgány srozumitelného projevu svobodných lidí.
 
Samuel Beckett byl mistrem strachu, absurdna a tísně z nejistoty. Chápal, že skutečnost sama, čtenář či divák sám, dotváří umělcovy zámysly tím nejoriginálnějším a nejneočekávanějším způsobem.
 
Hledáte-li absurditu, sire, hledejte ji v realitě samé, napsal Beckett.
 
Jedno je jisté: Godot nás ještě neopustil.
 
Prof. Milan Zelený

Zpět na Profil