Jeden (rozvojový) krok dopředu, a dva zpět… 
 
 
Autor: Milan Zelený | Zdroj: aktualne.cz | Datum: 3.5.2017 
 
 
Už přes 25 let jim říkám, že je třeba začít napravovat chyby z 90. let. Tehdy Klaus tvrdil, že „Je přece jedno komu to vlastně patří“ a tím rozpoutal ten nesmyslný výprodej českého kapitálu do zahraničních rukou. Ponížil tak vlastnictví, které je hlavní funkcí soukromého podnikání, na funkci nepotřebnou a nezajímavou, a tudíž - ať si jen zůstane v cizích rukou. Tak se postkomunistická ekonomika výrazně odlišila od ekonomiky První republiky, kdy nám patřilo vše, a nyní nám nepatří téměř nic.
 
 
 
Foto: pixabay.com  
 
 
Nemáme vrstvu národních kapitalistů, a i těch pár, co máme, tak vyháníme a hrubě znevýhodňujeme oproti vlastníkům zahraničním, tj. tzv. „investorům“, kteří neinvestují do ničeho jiného, než sami do sebe, i když na našem území, které jim pro jistotu po částech odprodáváme také. Dnes se tomu říká ekonomická diplomacie, ubohý to oxymóron, za kterým se skrývá hlavně státní intervence a kšeftování mezi politickými špičkami, a jejich „podnikátělja“, za drobné úplatky a oligarchické výhody.

Není tedy divu, že jsme byli po 27 letech „bouřlivého rozvoje“ přeřazeni do kategorie tzv. rozvojových zemí. A nikdo si toho vlastně ani nevšímá, všem je to jedno – ve škole se to neučili a zahraniční „investoři“ se jen hrnou: ještě přece můžeme prodávat historické budovy, fotbalové kluby a řadu zajímavých pozemků. A pak? My už nebudeme, ale pivo bude! (I když už ne naše).

České nepochopení je následkem toho, že měříme HDP a podceňujeme HNP. HDP (Hrubý domácí produkt) měří tržní hodnotu všeho finálního zboží a služeb, vyrobeného na daném geografickém území. Je irelevantní kdo je vlastníkem dané výroby, komu vlastně patří a kdo získává přidanou hodnotu. Měříme-li HDP na hlavu, je třeba připomenout, že tato míra ignoruje úroveň mezd (které jsou smluvní, nezávislé na přidané hodnotě), životní náklady a míru inflace. Má-li být HDP relevantní pro danou geografickou lokalitu, pak je třeba použít PPP (purchasing power parity), jako míru životní úrovně jednotlivých států. HDP o takových věcech nevypovídá NIC.

Proto je třeba měřit HNP (Hrubý národní produkt), přesněji hrubý národní příjem, který je založen na původu a umístění vlastnictví. Občané dané země, svým vlastnictvím aktivního kapitálu, práce a pozemků, vytvářejí hrubý národní příjem. HNP=HDP plus příjem rezidentů ze zahraničních investic, ale minus domácí příjem zahraničních rezidentů. Je-li národní kapitál a práce zaměstnán mimo domácí území, anebo jsou-li na domácím území aktivní zahraniční firmy, pak se HNP a HDP mohou více či méně lišit. (V USA např., je hrubý národní příjem HNP vyšší než HDP.)

Jestliže daná země nevlastní nic, pak je zaostalá – a to i když její HDP je velmi vysoký. Když americká banka JPMorgan vyřadila letošního 28. dubna české státní korunové dluhopisy ze svých indexů rozvinutých trhů, a zařadila je do indexů tzv. rozvojových zemí (GBI-EM), bylo to právě proto, že HNP na hlavu zůstal v ČR, tři roky po sobě, pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté ekonomiky. ČR už tedy oficiálně není vyspělá země, ekonomika nebo trh – jak si to chcete přebrat. Dalo to čtvrtstoletí úsilí, kšeftování, lhaní a politikaření, rozprodání všeho našeho – za „mísu čočovice“.

Není to zas tak překvapující, protože přes 26 let preferujeme zahraniční podniky a znevýhodňujeme, dusíme, až vyháníme, podniky národní. I ve „folklóru“ je „český podnikatel“ spíše výraz pejorativní, zatímco zahraniční podnikatel je žádoucí a každý pro něj chce pracovat. To jsou neúnosné postoje a někde se ta nerovnováha projevit musí. Také to vysvětluje dlouhodobý odpor politiků k odkazu Tomáše a Jana Bati, a odmítání podnikatelského vzdělávání na českém území (nemáme ani jednu podnikatelskou univerzitu).

Překvapující je, že je to politikům i mediím jedno, že se nad tím nikdo nepozastaví, že se oslavují úspěchy cizího HDP a ignorují neúspěchy našeho vlastního HNP. Pak přichází jako překvapení, že JPMorgan národní příjem měří a považuje jej za klíčového ukazatele. Co nám přinese označení „rozvojová ekonomika“ se teprve uvidí. Domnívám se ale, že se nezmění „ekonomická diplomacie“, rozprodej národního kapitálu i majetků, nebo ignorování inovačně-podnikatelského vzdělávání.

Bylo by jednoduché vinit politiky a ekonomy 90. let, kteří „strategii“ odprodeje českého kapitálu prosadili a zahájili. Byli nezkušení a bezradní, ale snadno přesvědčili nevinné masy, které byly ještě méně informované, než oni. Spíše je třeba vinit ty, kteří po celé dekády v této bezvýchodné strategii pokračovali a pokračují – i přesto, že se celý svět ubírá opačným směrem: k posilování národních, regionálních i lokálních ekonomik – ve smyslu hledání autonomie a nezávislosti v inovaci, technologizaci a digitalizaci, ne ve stále levnější pracovní síle.

Zůstáváme i v přímém rozporu s odkazem Tomáše a Jana Bati – nejlepšího to modelu národního kapitalismu tehdejší doby. Baťové podnikali po celém světě: nevyváželi boty, ale celá průmyslová města, která byla schopná vyrábět cokoliv a co nejblíže ke konečnému spotřebiteli a zákazníkovi. Toho je nám nejvíce třeba i dnes: schopných podnikatelů, který vytvářejí národní příjem doma i v zahraničí.

Bohužel je dnes poškozen i mediální folklor, který vytrvale mluví o našich automobilech, našem pivu, atp., i když nám třeba už nepatří. Patří nám ovšem nepřehledné lány žlutě kvetoucí řepky, snad největší v Evropě. Tak přece něco. Když už ale jednou prodáte svůj dům, pak je úsměvné zdůrazňovat, že vám kdysi patřil a že ještě dnes tam občas zajdete posekat oligarchům trávník – ale komu to vlastně ještě k čemu je?

Je-li HNP dlouhodobě a výrazně nižší než HDP, pak jistě dává smysl, že takovou ekonomiku nelze považovat za vyspělou. A to, i když je ekonomika na daném území vyspělá (ve smyslu HDP). Proč? No proto, že když produktivní kapitál nevlastníme, tak nemůžeme vykonávat vlastnické funkce: tj. nerozhodujeme kdy, kde, co, jak a pro koho budeme vyrábět. Pouze nabídneme svoji pracovní sílu a své výrobní prostředky těm, kteří mají právo tato rozhodnutí činit, tedy těm vlastníkům, kteří si naše výrobní služby a nástroje smluvně a dočasně zakoupí. Proto si lidé v JPMorgan všimli, že ztrácíme vlastnickou kontrolu nad domácí ekonomikou, že nejsme pány ve svém domě a že tudíž nemůžeme přejímat zodpovědnost za vlastní ekonomiku – a tudíž ani za vlastní státní dluhopisy.

Co na to čeští bankéři a politici? Tvrdí, že „Co se na první pohled může zdát nepříjemné, je vlastně příznivá zpráva pro české státní dluhopisy.“ Ve skupině rozvojových zemí budeme mít větší váhu (3,3 procenta) než ve skupině vyspělých zemí, kde ČR byla na chvostu (0,17 procenta). Takže, mudrujeme: čím hůře, tím lépe. Anebo, je lépe být nikdo někde, anebo někdo nikde? Do toho už však národu mluvit nelze. Takže vlastně o nic nejde. Vždyť je to vlastně jedno, do které kategorie patříme. Hlavně, že jsme spokojení. Co je nám do Baťů, kteří uměli bohatství vytvářet, ne jen efektivně konzumovat? Tím se dostáváme k Trumpovi a heslu „Make America Great Again“. Jak by to asi znělo česky? Asi nijak?

Trump už sám sebe definoval vybranou skupinou lidí, o které má zájem a které si sám zve do Bílého domu: např. Putin, Xi, Sisi, Duterte, Erdogan, Le Pen, a podobně; vyjádřil i své sympatie pro severokorejského Kima, kterého nazval „smart cookie“ a osobní setkání s ním, by považoval „za poctu“. Prostě mu imponují „ostří hoši“, obojího pohlaví. (Duterte pozvání hned zneužil: nemá čas, má jiná jednání.) Ukázalo se však, že Trump nesnáší slabé patolízaly a vlezlisty – což není dobrá zpráva pro drobné, středoevropské „taky trumpetisty“, kterých není určitě málo, a kterými bezostyšně pohrdá.

Jedna věc je ale jasná: v ekonomice Trump spoléhá na růst nejméně 3%, aby se částečně vyhnul rekordnímu zadlužení, které vyplývá z jeho pokusů o bezhlavé snižování daní, zbrojení, předražený zdravotní systém, stavbu zdí, narušování hospodářských dohod, návrat k uhelným dolům a ropným potrubím, ignorování vzdělávání, zneužití Národních parků, prosazování „čistého uhlí“ (a „špinavého dieselu“), rušení ekologických opatření, atp.

Trump se totiž dodnes domnívá, že stav ekonomiky je závislý na hospodářské intervenci státu, že manipulace daní, stavění hladových zdí, a zvyšování státních výdajů jsou klíče ke zdravé ekonomice. Vůbec nechápe evoluční principy hospodářských systémů a nesmyslnost návratu zpět k tradiční průmyslové revoluci. Nechápe autonomní a spontánní akceleraci digitalizace, robotizace, automatizace a regionálního i lokálního uplatnění nových technologii, business modelů a podnikatelského vzdělávání.

Bezpečné zvýšení zaměstnanosti ještě možné je: stačí zakázat moderní digitální technologie, roboty a stroje vůbec, snížit drasticky produktivitu práce – a lidé se sami vrhnou do polí, aby vlastníma rukama „obdělávali“ lány řepky pro tradiční automobilový průmysl – a to hodně tradičně. Není to příliš velká nadsázka, protože již nyní navrhuje Bill Gates Trumpovi „zdanění robotů“. První krok k obnovení ruční práce je tedy na obzoru.

Trump-miliardáři milují, když se peníze jen valí do spekulativních burzovních trhů, ne do kapes zaměstnanců. Pak už není třeba ani moc vyrábět, stačí si udržovat akcie. Kdyby to vše bylo trumpovsky snadné, stačilo by snížit regulace, zvýšit intervence a spoléhat na stát jako hlavní hnací sílu ekonomiky. To, že se to zatím nikomu nepodařilo, je vedlejší: stačí naivní sebedůvěra, ignorance a silný jedinec, který by do evolučních trendů ekonomiky tvrdě zasáhl, a konečně „poručil větru, dešti“. Osobní vlastnosti k tomu Trump jistě má; mezi nimi např. temerity, audacity, effrontery, foolhardiness, gall, impetuosity, rashness, atp. Jsou to vlastnosti jen těžko přeložitelné do jiných jazyků. Jejich uplatnění však, s plnou podporou mezinárodního dělnického hnutí, je nabíledni.

Poznámka. Jelikož jsou rozhodování a konflikt můj obor, jsem překvapen, že Trump neumí dosáhnout jakékoliv dohody. (Byl zvyklý na negociaci v prostředí podřízených a šlo mu jen o subdodavatelské, krátkodobé dohody.) Neví např., a to je klíčové, že se druhá strana nemusí chtít s ním dohadovat. Nástroje vyhrožování, strachu, posměchu a násilí nejsou efektivní pro trvalejší, spolehlivější dohody. (Nyní vyhrožuje, že zastaví fungování vlády a státu, když nebude po jeho. Hodné štěstí!) Trump hledá řešení, kdy obě strany prohrávají – jen jedna méně a druhá více. Neumí nalézt řešení, kdy obě strany vyhrávají – tj. řešení typu Win-Win. To vyžaduje přemýšlení, nejen plácání hloupostí jako, že on „nebude spokojený a šťastný“. Atd. Konflikty nelze řešit nátlakem a „zametáním pod koberec“. Konflikty nelze krátkodobě „vyřešit“, ale je třeba je trvale rozpouštět, odstranit. I to chce přemýšlet a ne jen strašit lidi, jako své podřízené.

Váš,
Milan Zelený
 
                          Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví