Mohli být slovenští „Torpindové“ předchůdci amerických Indiánů?
 
Autor: Milan Zelený | Zdroj: aktualne.cz | Datum: 24.7.2017  
 
 
V r. 1837 navštívil anglický cestovatel Gleig i Slovensko (tehdy součást Maďarska). V odlehlých podhorských údolích Váhu i Hronu našel rasově i kulturně odlišné kmeny, zvané Torpindas. Při práci na své nové knize o A. Herrmanovi (kde se zabývám i původem amerických Indiánů), jsem studoval cestopis „Germany, Bohemia, and Hungary, Visited in 1837“. Jeho autorem je Rev. G. R. Gleig, M. A., kaplan v Royal Hospital, Chelsea. Ve třech dílech popisuje své cesty po Německu, Bohemii a Maďarsku. V Čechách i na Slovensku se setkával s příslušníky kmene Torpinda, které detailně popisuje. Kdo byli tito „Torpindové“? (Nebyli to Cikáni: nemluvili Romany, ale jen těžko srozumitelným slovanským nářečím.)
 
 
 
 Foto: pixabay.com 
 
Dle biblického mýtu, bylo deset židovských kmenů zotročeno Asyřany do r. 720 BC. Asýrie jsou oblasti dnešního Iráku, Iránu a Sýrie. Nevíme však, kde tyto kmeny skončily a jak. Je jisté, že se nemohly zachovat jako rozpoznatelné kmeny židovské; musely ztratit svoji identitu i vzhled skrz tisíciletá křížení, nomádismus a hledání bezpečnější existence. Jediné, co mohlo „přežívat“ jsou genetické stopy, silná kmenová organizace u izolovaných ostrůvků potomků, případně silně geneticky kódované fyzické rysy. Nábožensky motivované „výzkumy“ a mýty o „návratu“ kmenů jsou dnes historicky bezcenné.

Převážně neobydleným kontinentem však byla Severní Amerika; přitahovala tudíž zvěř i lovce, kteří museli překročit zamrzlou Beringovu úžinu. Moderní genetika nepřipisuje původ Indiánů Asiatům, ale právě do oblastí pravěké Persie; také jejich barva pleti, orlí nosy a fanaticky kmenová organizace napovídají tomuto původu. Některé kmeny přešly až do Ameriky, ale některé šly i na sever a západ, kde nacházely žádoucí podmínky potřebné izolace. Mohli to být Torpindové? Na své cestě z Indie?

Při studiu slovenských historických pramenů jsem o Torpindech bohužel nenašel žádnou zmínku. Gleig se však o nich vyjadřuje konkrétně a běžně, a i tehdejší obyvatelstvo s nimi bylo seznámeno, přímo i z doslechu. Gleig se setkal nejen s jedinci, ale navštívil a popsal jejich kmenové osady v podhorských údolích kolem Váhu a Hronu. Nakonec vyloučil jejich spřízněnost s Romy nebo Cikány, ale sám připodobnil jejich způsob života i organizaci společnosti k pravěkým indiánským kmenům Ameriky.

Zdá se být logické, že podkarpatská údolí Slovenska nemohla být liduprázdná ani před následnými kolonizacemi Mongolů, Němců, Římanů a Slovanů. Je možné, že izolované kapsy prapůvodního obyvatelstva (tj. aborigines) přežily až do poloviny 19. století, než byly plně absorbovány stabilizujícím se okolím a likvidačním dopadem rostoucí Průmyslové revoluce následných dekád. Gleig popisuje své první setkání s Torpindou následovně:

Mladého Torpindu jsme pozvali k našemu stolu. Nebylo mu více než 16 nebo 17 let, ale oděvem, pokožkou i chováním byl perfektním představitelem svého kmene. Jeho oděv zahrnoval široký, nízký klobouk, tmavohnědý kabát s rukávy, jakož i jediný spodní oděv, zřejmě tkaný jako jeden kus a viditelně beze švů, který mu sloužil jako vesta, kalhoty a punčochy současně. Jediné otvory, které jsme v těchto zvláštních pantoflích mohli spatřit, byly od paty asi do půle lýtka nohy, a tyto byly pečlivě zašněrované mosazným drátěním. Pod kabátem měl mladík brašnu z teletiny, zavěšenou na koženém řemenu přes své pravé rameno. Všimli jsme si, že tato součást oděvu byla velmi pečlivě ornamentovaná. Celá brašna byla rytinou drobných čar a křivek, ne nepodobných tetování na obličejích ostrovanů z jižních moří. Navíc, přímo na pleci, mu visela bronzová lví hlava, zavěšená na větším kruhu, na němž viselo 20-30 bronzových čističů dýmek. Zřejmým cílem jeho vstupu do pivnice bylo prodat některé z těchto nástrojů, nabízených za 3 krejcary za kus; netřeba dodávat, že jsme se stali kupci. Navíc jsme mu nabídli dobrý peníz za jeho opasek, ale toho se vzdát nechtěl. Na všechny další naše dotazy, týkající se vůdce jeho kmene, jakoby neslyšel. Buďto nemohl nebo nechtěl nám porozumět; při první odmlce v naší konverzaci se rychle vytratil.

Nelze popřít, že celkový zjev tohoto mládence byl velmi malebný, i když spíše malebný než atraktivní. Jeho dlouhé, nečesané vlasy, jakož i tmavě olivová pokožka, byly samy o sobě pozoruhodné. Jeho postoj a chování však byly rozhodně špatné: nikdy se nám nepodíval přímo do očí. Je jisté, že zacházení, kterého se jemu i ostatním z jeho skupiny dostává od Čechů (k tomuto setkání došlo v Podkrkonoší), není vypočteno, aby se do nich zamiloval. Obyvatelé této země totiž zjevně považují tyto tuláky se směsí opovržení a odporu. I přesto jsem si uměl představit - v jeho pokryteckém pohledu, jakož i v plíživém ovzduší, které doprovázelo všechny jeho pohyby - znaky typu vychování, které lze právem očekávat, že vyprodukují schopného a zkušeného vagabunda.

Odvážím se však říci, že tenhle mládenec věděl bezpečně, jak rychle umlčet kdákání drůbeže za stájovými vraty, a jistě nebyl ani nešikovný při operaci odstranění ruksaku či jiné zátěže zpod hlavy spícího člověka. Ale svalstvo a šlachy toho chlapce, a mohu dodat, že i všech ostatních jeho soukmenovců, s nimiž jsme se setkali, mě neoslnily neúměrnými myšlenkami o jejich síle nebo statečnosti. Představoval jsem si, že s pomocí pořádného klacku bych se neměl bát kterékoliv jejich trojice s noži (o nichž jsem již tolik slyšel), a pustit se s nimi do bitky.

Když mladík odešel, pokoušeli jsme se vyzpovídat paní hospodskou. Přidala, že jim nelze v ničem důvěřovat, že to jsou podvodníci, daleko nad míru běžnou mezi lidmi, a že žádný um nebo pokus o přívětivost si nikdy nezískal jejich náklonnost či trpělivost. I přesto jsme setrvali ve svém přesvědčení, že navštívíme první cikánský tábor, na který během své cesty narazíme.

Svůj původní dojem, že Torpindové jsou kmenem cikánů, Rev. Gleig, po setkání s Romy v okolí Prešpurku, zcela opustil - a za svoji chybu se dokonce omlouval. Torpindové nemluví jazykem Romany, ale jakýmsi slovanským nářečím, kterému však Slováci plně nerozumějí. Jejich pokožka je olivově hnědá, spíše indická. Nemají žádný vztah k hudbě a nežijí ve společenské hierarchii. Američtí Indiáni přešli do Ameriky ze Sibiře, ale odkud přišli na Sibiř? Šlo zřejmě o Indoevropské (arijské) kmeny z oblastí Indie, Persie a Malé Asie. Moderní jazykové a genetické studie ukazují, že Indiáni nebyli asijského původu, ale právě původu arijského. Tyto migrace proběhly o tisíce let před dokumentovanými pohyby kmenů romských z Indie. Ale které kmeny osídlily tehdejší Indii? Nabízí se tedy domněnka, že Kolumbovo označení „Indiánů“ je paradoxně ve své podstatě správné, protože oni vlastně byli osídlenci z Indie, původní Indo-Evropané.

Je třeba si uvědomit, že zmíněné indoevropské kmeny nemigrovali prostě „do Ameriky“ – o její existenci neměli ani tušení. Prostě následovali lovnou zvěř, která před nimi vytrvale ustupovala a která překročila do Ameriky dlouho před nimi. Také je logické, že se tyto indoevropské kmeny nepohybovaly jen směrem na východ, ale i na sever a západ.

Kmeny Torpindů na Slovensku se pak před nájezdy po tisíciletí stahovaly do odlehlých údolí, izolovaly se, adaptovaly se, a postupně přejímaly i základy slovanských jazyků. Zachovaly si však kmenová uspořádání a postupně se věnovaly lovu, zemědělství, pastevectví a nakonec i drátenictví a drobnému zpracování kovů. Rev. Gleig zřejmě zastihl poslední zbytky těchto praobyvatel, příbuzných předchůdců amerických Indiánů, těsně před likvidačním nástupem nové průmyslové společnosti.

Váš,
Milan Zelený
 
                                    Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví