2012: Jak dál?

Autor: Milan Zelený | Datum: 01.01.2012
 
Skončila jedna éra rozvoje české společnosti – komplikovaná a dlouhá éra post-komunismu, která vyústila v hospodářský, politický, vzdělanostní i morální pokles. Víme to všichni: nastává boj o budoucnost, ne úsilí o rehabilitaci minulosti. Po 22. leté éře rozprodávání, rekorytarizace a rozkrádání starého státu přichází fáze budování státu nového – pokud o to budeme stát, a hlavně to chtít.
 
Zvítězit v boji o budoucnost vyžaduje zásadní změny v myšlení, konání i způsobu života nás všech. Změny v hospodáření a podnikání, vzdělávání a znalostech, v politice i samosprávě, v mediálních a kulturních komunikacích, vnímání světa a hlavně: vnímání sebe samých ve světě. Co jsou naše cíle? Jaká je naše role? O co usilujeme? Čím se chceme stát? O čem sníme? Jaká je naše strategie? Jinými slovy: Jak dál?
 
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty, nevydírat pracující, pracovat a šetřit a učinit práci i šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
 
Tomáš Baťa
 
(Následujících 20 bodů je uvedeno jen heslovitě; důraz je na jejich celistvost a provázanost – na systém budování státu, ne na jeho jednotlivé složky. Tradičně separovaný a nekoordinovaný rozvoj „sfér vlivu“ jednotlivých složek nemůže vést k optimálnímu obsazení zodpovědností, ani k žádoucímu úspěchu celku pro celek.)
  1. Je třeba se zabývat transformací společnosti, ne jen krizí společnosti. Z krize vyplývá pasivita a čekání na návrat „do normálu“ předkrizového období. Změna je pak minimální, konzervuje se starý systém, čeká se „na Godota“. Transformace však stimuluje inovace, hledání, adaptaci, přizpůsobení – tj. aktivní přístup k životu i podnikání.
  2. Slova již nestačí. Musíme přejít od kultury slov ke kultuře akce, činů a práce. Nezáleží na tom, co říkáme (slibujeme, popisujeme a prosazujeme), ale jen a jen na tom, co děláme. Bez akce a rozhodování degradujeme své znalosti, ztrácíme autonomii a stáváme se pouhou hříčkou svého okolí. Vědět ještě neznamená umět.
  3. Politická ideologie do nového světa nepatří. Naivní hry na „levici a pravici“ jen brzdí rozvoj společnosti. Jde přece o to, kdo „umí“ – postavit dálnici, vychovat děti, vzdělat novou generaci, vybudovat úspěšný podnik, vyloučit korupci, odhalit podvod, atp. Nejde o to, kdo a jak o tom umí mluvit. Dost bylo prázdných slov, málo bylo a je mužů a žen činu, odborníků, fachmanů a zkušených podnikatelů.
  4. Nositeli ideologie jsou politické strany, novodobé podnikatelské s.r.o. ve výnosné oblasti politické. Strany ideologii potřebují k diferenciaci, aby obhájily svoji existenci. Nediferencované strany by ztratily smysl. To, že jsou brzdou rozvoje, je bohužel vedlejší. Kdykoliv voliči volí kandidáta strany, volí tím celou stranu a její aparát. Volit „menší zlo“ je pošetílé: sám akt volby dělá z malého zlo velké.
  5. Bez stran bychom volili samostatné a nezávislé odborníky a osobnosti, nezatížené bagáží korupčních sítí kmotrů, sponzorů, příživníků a zlodějů. Zodpovědnost voličů je pak adresná, transparentní a přímá. Možnost odvolání jedince je absolutní. Stranu „odvolat“ nelze: přechází prostě do opozice a je kandidátem pro degradující koalice a opoziční smlouvy na všech úrovních.
  6. K nové společnosti je třeba nových myšlenek a nových osobností. Tradiční recyklace politiků je i recyklací starých návyků, myšlenek a osobností. Jen odbouráním starého lze udělat místo pro nové: demokracie bez „čerstvého větru“ v myšlení se stane zahnívající partokracií a konzervárnou dysfunkčních byrokracií a stranických kultur vulgarity, arogance a neschopnosti – na účet voličů, ale i nevoličů, tj. daňových poplatníků obecně.
  7. Politici mají časový horizont jen do příštích voleb – tj. kratší než i ty nejkratší hospodářské, vzdělávací a společenské projekty a strategie. Tato země proto nemá žádnou strategii ani po 22 letech. Zato má spustu krátkodobých ideologických programů, tj. slibů a příslibů do příštích voleb. To je málo času na výnosnou korupci a rozkrádání: proto je trvalá recyklace a rekorytarizace stranických politiků tolik žádoucí, svůdná a dobře financovaná.
  8. Vyrovnávání rozpočtů je politický akt přerozdělování: sám o sobě nevede ke zlepšení výkonu ekonomiky. I ti nejchudší mohou mít vyrovnaný rozpočet: nulové příjmy = nulové výdaje. Vyrovnaný rozpočet je třeba uzákonit jako podmínku k dobrému hospodaření nutnou, i když ne postačující, Důležitější je růst konkurenceschopnosti a produktivity podniků, růst přidané hodnoty a tvůrčí, inovační kultura.
  9. Zbavme se navyklé mantry „Jsme malá, otevřená ekonomika“. Malá ekonomika jsme definičně a není třeba to zdůrazňovat. Otevřeni jsme hlavně pro zahraniční podniky, investory a kapitál. Uzavření jsme pro české podnikatele, obzvláště pro malé a střední podniky. Proto nám nevznikla silná vrstva národních kapitalistů, která by mohla autonomně rozhodovat o osudu českých podniků a tak i o směrování národního hospodářství. Česká ekonomika je ekonomika odvozená, neautonomní, nezdravě závislá na ekonomice německé. Nejsme hospodáři ve své vlastní zemi.
  10. Nenaslouchejme lidem, kteří končí své analýzy populárním slovem „Uvidíme“. Neuvidíme. Neuvidíme a nepoznáme ze své budoucnosti nic, jestliže zůstaneme pasivní, závislí a odvození. Musíme se ucházet o svoji vlastní budoucnost. Analýza minulosti nedostačuje v době trvalé změny. Nelze přece řídit akceleraci ekonomiky s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. Ne tedy „uvidíme“, ale rozhodneme, vytvoříme a uděláme. Jinak to nepůjde.
  11. Účelem vzdělávání není odpovídat na otázky, ale kladení otázek nových, řešení nových problémů a tvorba inovačních přístupů. Smyslem vzdělávání je přidávání hodnoty jedincům, rodinám, regionům i společnosti. Vzdělání se proto musí soustředit na znalosti (tj. umět), ne jen na komoditní informace, obzvláště v éře internetu. Přidávat hodnotu společnosti znamená mít znalosti, které potřebují a oceňují ti, kteří nové hodnoty vytvářejí, tj. česká podniková a podnikatelská sféra. (Chybí nám i „Vysoká škola politiky“, kde by kvalifikovaní adepti získávali znalosti v ekonomii, organizaci a řízení, technologii, geopolitice, etice a umění jednání s lidmi – z hlediska potřeb společnosti a ne stranické ideologie.)
  12. Ve vzdělávací sféře musíme vyhledávat a odměňovat diferenciaci a rozdílnost přístupů, teorií a praxe, ne jejich další standardizaci a „gleichschaltung“. Vzdělávací monokultura, kdy se všichni učí a dělají totéž, je hlavní příčinou ztráty konkurenceschopnosti. Stejně tak intelektuální incest, kdy se učíme jeden od druhého, ve svém uzavřeném prostředí, bez „genetiky“ vnějších intelektuálních vlivů a konfrontací s ostatními hodnotami a kulturami. Bez nepřetržitého hledání a experimentace se staneme jednou, velkou, absurdní kavárnou „Slavia“ planých slov.
  13. Veškerá hospodářská akce začíná v lokalitě či regionu, nikdy ne na ministerstvu. Proto je třeba posílit autonomii a nezávislost komunit, lokalit a regionů. To znamená volit nezávislé místní osobnosti a odborníky. Nedovolit export stranických ideologů a jejich sítí z centra do místních institucí. Každá opravdová politika je nutně lokální. Naše lokality a regiony musí vytvářet vlastní přidanou hodnotu, ne se zadlužovat v zájmu stranického centra. Místně vytvořenou hodnotu je třeba uchovat pro další rozvoj regionu, ne ji přerozdělovat z politického centra. Národní ekonomika je souhrnem fungujících ekonomik lokálních, ne naopak.
  14. Na regionální úrovni lze uskutečnit to, co je na úrovni koaličně-stranického centralismu nemožné: triádu spolupráce podnikové a vzdělávací sféry spolu s autonomní místní samosprávou. Tyto tři pilíře regionální tvorby hodnot poskytují vitální alternativu k existující alianci politických stran, bank a armádních i bezpečnostních složek, založené na spotřebě hodnot vytvořených jinde, triádou regionální spolupráce. I zde je volba pro voliče jasně definovaná: Je třeba realizovat to české „Uděláme si to sami!“
  15. Svět se posouvá od nejisté a selhávající globalizace k re-lokalizaci zemědělských, výrobních a služebních činností do autonomních komunit podle hesla „Mysli globálně, jednej lokálně“. Je to právě v tomto trendu a v těchto oborech, kde můžeme světu nejvíce prospět a tak se stát jeho důležitou součástí. Globálně musí cestovat znalosti, ne osoby, produkty a služby. Nové digitální technologie, internet navyjímaje, umožňují inovace právě v re-lokalizovaných systémech.
  16. Zahraniční politika musí přejít od pasivity k aktivitě, z rukou tradičních diplomatů do rukou aktivních a vzdělaných hledačů nových hospodářských příležitostí, trhů a zdrojů ve smyslu „To nejlepší na světě nám úplně stačí“. Smyslem zahraniční politiky není zavírat, ale otevírat nové prostory pro uplatnění našich znalostí, inovací a schopností, obzvláště v růstových regionech Číny, Indie, Brazílie a částí Afriky.
  17. Naše justice by neměla být založena na prostém naplňování zákonnosti, ale na hledání spravedlnosti i v zákonnosti dnes nedostatečné – tlakem na úpravu zákonů a na tvorbu zákonů nových a spravedlivějších. Hledání spravedlnosti, ochrana občanů před korupcí, svévůlí byrokratismu, lobbismem a tzv. „drobným tiskem“ ve smlouvách je základním posláním justice.
  18. Korupce je manifestací systému, který korupci umožňuje, dovoluje, odměňuje a zakrývá. „Boj proti korupci“ není pouze bojem proti zkorumpovaným jedincům. Zkorumpovaný systém své zkorumpované jedince nepřetržitě produkuje, podle hesla „I kdybychom padli všici, vstanou noví korupčníci.“ Dnešní informační technologie umožňují spolehlivé „značení“ veřejných peněz tak, aby byly jejich toky zcela průhledné a snadno sledovatelné ve fyzické i elektronické podobě.
  19. Náš politický systém tak přestane být společností osobností, mediálně podporované a posilované, a transformuje se na společnost pravidel a zákonů. Zákony je třeba vytvářet kvalitní hned napoprvé a ne za účelem následných řetězců tzv. „novelizací“, umožňujících korupci pomocí kumulované složitosti a neprůhlednosti. Ideologická mašinerie politických stran, podporovaná mediálním zájmem o „osobnosti“, transformaci na moderní a spravedlivou společnost pravidel a zákonů stále brzdí.
  20. Autentická demokracie má 5 složek: 1. Přímá demokracie a jeden volič-jeden hlas; 2. Nestranické, individuální zastoupení lokalit a regionů; 3. Možnost volby „nikoho z výše uvedených“; 4. Vyloučení peněz z politiky: demokracie není na prodej; 5. Omezení volebních mandátů na jedno období, zamezení recyklace jedinců a tak i tvorby sítí korupce. Bez obnovy autentické demokracie to nepůjde, režim politických stran dobrovolně neustoupí: musí být odovolán nově získanou mocí pospolitosti voličů.
Rok 2012 bude rokem velkých změn na celém světě, ale obzvláště ve vyspělých společnostech USA, Záp. Evropy a Japonska. Jestli tomu tak bude i v české kotlině již nezáleží na politických „elitách“, ale na veřejnosti prostých voličů, kteří si často neuvědomují svoji sílu. Jedinou alternativou k potřebné změně je existující status quo, tj. udržení režimu 4R tj. rozkrádání, recyklace, rekorytarizace a rozprodávání ještě dále a hlouběji do 21. století.
 
Je již zřejmé, že dnešní „mocní“ jsou zcela bezmocní před silami krize a transformace: nemohou zvrátit ani zastavit nepodplatitelný tok dějin. Jestli i dnešní „bezmocní“ zůstanou bezmocní dobrovolně, je v Česku ještě otázkou; ale volba mezi změnou k novému a utužením starého vyvstává stále zřetelněji.
 
 
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 

Zpět na Výpis článků