Dluhy mají držitele, dlužníci zas věřitele

Autor: Milan Zelený | Datum: 14.06.2011
 
V každém procesu zadlužení figurují vždy dvě strany; stejně tak i v každé korupční transakci. Vždy existuje ten, kdo půjčuje (za účelem) zadlužení a ten kdo se zadlužuje. Vždy existuje ten, kdo korupční úplatek iniciuje a ten, kdo na korupční výzvu reaguje, tj platí. Zadlužování a korupce jsou v korelačním vztahu: zkorumpovaná země se bude zadlužovat a v zadlužené zemi poroste korupce (podle podmínek a zřízení v zemi, ne v absolutním smyslu). V obou případech jde ale o správu peněz druhých lidí: spořitelů a daňových poplatníků. V případě bank jde o snahu klienty zadlužit za účelem úroku, v případě státu o snahu extrahovat nadbytečné platby přímo, pro tzv. „správce“ veřejných prostředků.
Tyto, pro demokracii a hospodářství devastující fenomény, je třeba vnímat z pohledů obou stran: iniciátor a žadatel úplatků je hlavním ničitelem podnikatelského prostředí; iniciátor a prodejce zadlužování je hlavním ničitelem prostředí společenského.
(Viz také titulní stránku časopisu Euro: "I ty si půjčíš? Bankéři hodlají ždímat z vašich domácností daleko více." z 13.6.2011)
 
*****
 
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámů i s ovcemi a býčky,
směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl:
"Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!"(J 2,13-25)
 
Problém institučního i osobního zadlužování trápí lidstvo již od doby, kdy Ježíš musel vyhnat směnárníky z chrámu a zpřevracet bankéřům lavice (tzv. banca rota, bankrot). Nestačí: směnárníci a lichváři se vždy vraceli, vrací a budou vracet zpět do chrámů, aby lákali, sváděli a nabízeli své směnky, aby se i nadále živili lichvou, spekulací, půjčkami a zadlužováním „klientů“.
 
F. D. Roosevelt, ve své prezidentské adrese r. 1933, plný optimismu, ujišťoval: „The money changers have fled from their high seats in the temple of our civilization. We may now restore that temple to the ancient truths“ (Směnárníci utekli z vysokých míst v chrámu naší civilizace. Nyní, konečně, můžeme vrátit náš chrám jeho odvěkým pravdám.) No, vrátili se – „money changers“.
 
Tvorba a byrokratické přerozdělování gigantických veřejných zdrojů (tzv. evropských fondů) vede k plošnému zadlužení a zkorumpování EU na všech úrovních. Stejně tak je to se zdroji bank ve službách politických zájmů, tj. zdrojů korupce. Od nepaměti vyháněli lidé směnárníky, lichváře, bankéře a burzovní spekulanty ze svých chrámů. Marně.
 

Volné versus svobodné trhy

Jelikož v každé transakci figurují nejméně dvě strany, je třeba striktně rozlišit mezi volným a svobodným trhem.
 
Volný trh se týká svobody iniciátora či nabízejícího, svobodný trh chrání svobodu kupujícího. Být svobodným nespočívá v tom, že si mohu dělat, co chci, ale v tom, že budu ochráněn před svévůlí těch, kteří škodí – lhaním, misinterpretací, podvody a korupcí – jedincům, skupinám i národu. Ve svobodném trhu je třeba chránit kupujícího před toxickými látkami i toxickými hypotékami, před drobným a nečitelným tiskem v označení produktů i ve formulaci nabídek či smluv. Volný trh nechrání svobodu, ale legalizuje spotřebitelskou nesvobodu ve smyslu caveat emptor. Varujme se zastánců volného trhu, važme si ochránců svobodného trhů; prchejme před simpletony, kteří tento zásadní rozdíl ani nerozlišují a plácají tak páté přes deváté.
 
Byl jsem překvapen, když jsem se letos v ČR setkal s plošnou kampaní bank za zvýšením obecné zadluženosti. Osobní půjčku můžete dostat zdarma po telefonu, bez „zbytečného“ papírování, bez účtu v bance, bez ručitele, bez důkazu jak příjmu, tak jiného zadlužení, se sliby jako „Vrátíme Vám polovinu úroků“, atp. Opakuje se zde vše to, co vedlo k finanční krizi v USA, navíc s ústavně legalizovanou institucí „drobného tisku“, který je tak drobný, že je nečitelný a tak pokřivený, že je nepochopitelný. Přitom malé a střední podniky potřebné půjčky nedostanou.
 
Proč banky kupují nekvalitní dluhopisy, participují na rizikových spekulacích a nabízejí nesplatné osobní půjčky na úkor financování podnikatelské činnosti, která by zvýšila hospodářský výkon země? Odpověď lze hledat opět v politické sféře: bankroty států, bank, velkých podniků a jednotlivců budou sanovány politickým rozhodnutím na státní i celoevropské úrovni. Bankroty malých a středních podniků kompenzovány nebudou a zůstanou prostými bankroty malých a středních podnikatelů. Taková ekonomika musí nutně jít „do kytek“.
 
Hlavním zdrojem veřejné korupce jsou politické strany, především ty nejsilnější a nejčastěji u moci. V ČR tedy ČSSD a ODS, spolu s jejich aliančními stranami a politickými sektami. Viz dále na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=12940
 
Makroekonomické nástroje nefungují a vyspělé ekonomiky so posouvají nejen k trvalému zadlužení, ale i k trvalé, státem udržované krizi. V USA říkáme: „Finally, the recession is over, now comes the depression“ (Recese konečně skončila, přichází deprese). I americká Fed a její Ben-Shalom Bernanke již skončili svůj aktivismus a při rostoucí nezaměstnanosti prostě čekají, jak se s krizí vypořádají jimi zdeformované trhy. Viz dále na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=11788
 
*****
 
Otázka dluhů a zadlužení tedy není jen problémem těch, kteří si půjčují, ale také a hlavně těch, kteří se půjčováním živí, jsou na dluzích závislí a ze zadlužení druhých žijí a tyjí. Půjčí ti paraplíčko, když svítí slunce, ale chtěji zpět anglický deštník, jakmile jen začne pršet. Nejde to jinak: někteří z nás se realizují v zadlužování druhých. Budou tedy i nadále lákat, manipulovat, slibovat, skrývat, lhát a znehodnocovat smlouvy svým drobným tiskem a nesrozumitelnou pseudoprávní hantýrkou – dokud nebude jejich „drobný tisk“ postaven mimo zákon: neslouží totiž žádnému kladnému účelu.
 
Není divu, že když dlužníci nemohou splácet, tak bankéři bědují, žebrají a uplácejí Stát o finanční injekce, sanace a garance, vymýšlejí nové teorie viny a hledají viníky u všech, kromě sebe. Tak tomu vždy bylo a bude. Jen Tomáš Baťa si to vyřešil po svém (stejně jako František Čuba): založili sobě vlastní podnikovou banku, svého partnera v investicích i podnikání.
 
Také Obama se nyní snaží vyhánět směnárníky z chrámu. Nejdříve však vzal jejich peníze na volební hlasy a nasadil si je do vlády. Pak musel naslouchat hlasu lidu a zase je vyhnal. Omezuje státní banky Fannie Mae a Freddie Mac i FHA (přes 90% všech hypoték), snad je i vyžene z hypotéčního trhu vůbec. Stát tam nemá stejně co pohledávat: jen zadlužuje neinformované nešťastníky (tyto státní „podniky“ fungují se ztrátou 400–500 miliard dolarů, a zatěžují hlavní dlužníky – daňové poplatníky). Alespoň ta jména, jako Greenspan, Rubin, Summers, Paulson, Bernanke, Geithner – jakož i šéfů z Wall Streetu a bankovních domů – zůstanou navždy zapsána ve smolných knihách selhání a studu amerického myšlení i povědomí.
 
Žijeme dnes v Době dluhové? Nesporně ano. Vždycky jsme v ní žili. Vyprávějte však nezaměstnanému mládí v ulicích Středního východu a ostatním světě o „přiměřené spotřebě“ – to asi ne; bez ohledu na stranickou příslušnost, „Uděláme si to sami!“ drnčí v uších politických stran, novodobých to dinosaurů demokracie.
 
Žijeme v době zadluženého Státu. Dluhy a korupce jdou ruku v ruce: když jedna strana krade, druhá si musí půjčit; aby pak mohla splácet své dluhy, začne také krást. Nejlépe se krade i zadlužuje tam, kde Stát občany nechrání před podvody, manipulací a lží. Uzákoněním „drobného tisku“ ve smlouvách, nabídkách a reklamě svádí k nevýhodným půjčkám hlavně lidi prosté, neinformované, nemajetné či staré – tedy ty, které by Stát měl chránit nejvíce. Současně Stát přistavuje stále nová koryta těm, kteří „mají přístup“, tj. členům vítězných nebo koaličních partají. Ale dostane se na všechny, protože důsledná rekorytarizace dnes probíhá v podstatě bez pauzy.
 
Proti korupci nelze bojovat výzvami, domlouváním, sliby či přemlouváním. Můj strýc říkal: „Čuníka od koryta slovy nedostaneš. Chce to vždy jednu do rypáku“. Dodal bych, že ani pak to nefunguje, protože rekorytarizace přináší nové a nové čuníky; nestačí je odehnat, ani pozavírat. Je nutné jim koryta odebrat.
 
Majetkové rozdíly ve společnosti se prohlubují. Cílené zadlužování méně majetných skupin jim umožňuje utrácet, jako kdyby na tom byly lépe, než ve skutečnosti jsou. Politici dostanou hlasy, jejich ekonomové nové posty, obchodníci dočasné příjmy a dlužníci fatu morganu lepšího a úspěšnějšího života. Každá fata morgana se nakonec rozplyne v horkém vzduchu a nemajetní jsou na tom zase o příčku hůře než ti majetnější.
 
Zadlužování tedy majetkové rozdíly pouze prohlubuje. Co těm slabším poskytnout namísto půjček vzdělání? Co je naučit podnikat? Pracovat? Postarat se o sebe, stát se autonomními lidskými bytostmi, ne jen zoufalými přívěsky Státu?
 
Nikdy si nesmíme „zvyknout“ na osobní zadluženost, na státní dluhy a rozpočtové schodky; bez ohledu na stranickou příslušnost. Žití v dluhu není životem, ale trestem. Jak říkal T. Baťa: „Splácení dluhů je tou nejlepší ínvesticí“. Spočítejte si to; a učte své děti, co se ve škole neučí: Nemáš na to? Polož to! A učte se to i vy.
 
Nezvykat si, nikdy si nezvykat – na nic. Obzvláště ne v zemi, kde jsou politické strany prosté podniky s.r.v.o. (tedy s ručením velmi omezeným), které především obhajují privilegovanou pozici svých privilegovaných členů, nic víc. Vše ostatní je hra, pozlátko a tvrdá, pragmatická, kšeftmanská strategie, kšeft a handl. Obzvláště v zemi, která uzákonila korupci, stranický lobbismus a drobný tisk ve smlouvách – vše namířeno přímo proti občanům unavené a zklamané země. Obzvláště v zemi, kde se nepublikují odborné práce vycházející z von Hayeka, Schumpetera, von Misese nebo Morgensterna; kde keynesiánská i monetární selhání představují dodnes tzv. „mainstream“.
 
Proč nestačí prostě vyhlásit „Dobu dluhovou“ a svádět vše na nepříměřenou spotřebu, nebo civilizační, morální či dokonce duchovní krizi. To jsou pouhé symptomy nemoci, ne její příčiny. Apelace na morální nebo duchovní rozměry nebyly historicky nikdy efektivní. Efektivní může být pouze změna systému, pravidel či zákonů, ve kterých jsou jedinci a skupiny nuceni fungovat a žít ve lži i v korupci.
 
Nejde o soumrak kapitalismu, svobodného trhu či globalismu, ale o jejich deformaci a degradaci svévolnými státními intervencemi v zájmu politických stran a ekonomických mafií.
 
Je nutné přísně rozlišovat mezi státní regulací a intervencí. Účelem regulace je ochrana, všech účastníků trhu stejně, proti jedům v jídle, výrobcích i hypotékách. Účelém intervence je zvýhodnění vybraných skupin na úkor skupin jiných. Účinná regulace je podmínkou svobodného (ale ne volného) trhu; účinná intervence je degradací tržních signálů, znejistěním investiční činnosti a útlumem kvality rozhodování. Regulace nepřináší politické hlasy, intervence ano.
 
Pravou (a neodstranitelnou) příčinou současné krize je růst produktivity práce ve vyspělých zemích. Existují pouze čtyři sektory lidské ekonomické činnosti: produkce potravin, výroba věcí, poskytování služeb a služby státu.
 
Zaměstnanost ve třech tržních sektorech dosáhla v USA, záp. Evropě a Japonsku svého zenitu a začala nezvratně klesat: v zemědělství, v průmyslu i ve službách. Jediný rostoucí sektor je dnes sektor Státu, který je však plně odkázán na daně vybrané ve třech zbývajících sektorech. Růst Státu je proto dlouhodobě neudržitelný a neufinancovatelný zdroj novodobé zadluženosti. Proto je Stát hlavní příčinou rozpočtových schodků, zadluženosti občanů, stranické korupce, vysokých daní, narůstající inflace a rostoucích společenských nepokojů, jakési vzpoury zadlužených.
 
Proto svět dnes neprochází prostou cyklickou krizí, ale nezvratnou společensko-ekonomickou transformací k nové normále: k novému režimu regulovaných svobodných trhů bez deformujících intervencí Státu; k přímé demokracii bez stranických aparátů a ideologií; k nové lokalizaci (relokalizaci) hospodářské organizace a úsilí lidstva.
 
Chceme-li nabídnout univerzální sen vlastního domu rostoucímu množství lidí, pak toho jistě nelze dosáhnout nabízením státních půjček, tj. zadlužováním těch, kteří sice nemají peníze, ale drží cenné volební hlasy. Nelze zadlužovat ani Stát, který si nutně musí vypůjčovat na své vlastní půjčky. V konečném důsledku si Stát půjčuje od těch, kterým sám půjčuje. Zadlužuje se těm, které sám zadlužuje. Domek pro každou poctivě pracující rodinu nelze zajistit státními penězi, tj. těžkým zadlužením jedinců, rodiny i Státu.
 
Řešení je logické a prosté: spočívá v nových materiálech, nových stavebních postupech, úsporných konstrukcích, nových modelech samofinancování a spoluúčasti zákazníků. Spočívá v konkurenci soukromých podnikatelů a ne v nahrazení konkurence nesvatou koalicí Státu, bank, velkých podniků a politických stran.
 
Nové, prověřené technologie, znalosti, materiály i systémy existují. Je však třeba zlomit setrvačnost starých přístupů politického lobbismu a stranické korupce. Jsou země, kde Stát svými zákony nedovoluje průhlednou a svobodnou soutěž nových řešení, vylučuje je z účasti a tak konzervuje vše staré, přežité, drahé a nekvalitní. Není divu, že stále žijeme v „Době dluhové“. Stát a bankéři tím získávají argument, aby mohli placení dluhů převést na ty nejvíce zadlužené, tj. na daňové poplatníky. Nastává doba zvyšování daní, vyrovnávání rozpočtů a přiškrcování malého a středního podnikání.
 
Současná zadlužená ekonomika je zatížena zvláštním druhem perverzity: Stát zadlužuje za účelem získání politických hlasů a bankéř zadlužuje, protože lichva je prostě jeho handl a kšeft. Spekulativní komoditní „investice“ uměle zvyšují ceny ropy a potravin a tak přispívají k vlně společenských protestů, migračním krizím a hyperinflačním tlakům.
 
Všeobecná zadluženost není příčinou finanční nemoci světa, ale pouhým symptomem a následkem hluboké krize Státu, který dusí inovace, podnikatelského ducha, nové technologie a efektivní řešení stále akcelerující korupcí, spekulací, neprůhledností, lobbismem a stranickými zájmy. „Pouze dvě věci jsou důležité v politice: ta první jsou peníze a na tu druhou si nemohu vzpomenout“, řekl kdysi, v záchvatu upřímnosti, americký Senátor Mark Hanna.
 
Současná krize není krizí zadluženosti, ale krizí zdrojů podnikatelského ducha a svobodné inovace v lidském úsilí, snažení a snění. Veliká žába sedí na prameni…
 
(Volně upraveno z revue PROSTOR 89
a knihy Všechno bude jinak, KNA Praha, květen 2011)
 
Váš,
Milan Zelený
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

Zpět na Výpis článků