Císař je nahý: Ekonomika a ekonomie světové i naší krize

Autor: Milan Zelený | Datum: 04.01.2011
 
To jsou přece ty císařovy nové šaty.
To je ale nádhera! Nikdo nechtěl dát znát, že je nevidí.
Až najednou zvolalo jedno malé dítě: Císař je nahý!
 
Pak se přidali i ostatní, staří i mladí a volali: nahý, nahý, císař je úplně nahý! Díky těmto prostým slovům, vyřknutým z úst, která se ještě nenaučila přetvářce, se v Andersenově pohádce zhroutí celý systém založený na klamu a předstírání.
 
Je možné, že pravda Císařových nových šatů není jen to dětské vykřičení pravdy, bez dospělého strachu, korupce, přetvářky a sebeklamu, ale možná jde o to, že slova, která užíváme k zastírání a odívání svých obav a pochybností, že tento diskrétní materiál z chatrných slovních štůčků, nás již nechrání a nezakryje naši nahotu, ani před sebou samými.
 
***
 
Makroekonomické nástroje nefungují a fungovat nebudou: ani fiskální, ani monetární – a žádné jiné nemáme. Ekonomická krize, zasahující především tři nejrozvinutější ekonomiky (USA, západní Evropa a Japonsko), je vytrvalá, s rostoucí nezaměstnaností, nedostatečným růstem HDP i narůstající nedůvěrou ve státní instituce, ekonomy a politiky. Krize vzniká a je řešena v mikru svobodného trhu, ne v makru státních intervencí.
 
Svobodný trh se snaží prosadit občasným růstem, ale nánosy státních intervencí, utrácení, injekcí, šrotovných, stimulů a podobného plýtvání selhaly, deformují přirozené signály trhu, zvyšují nejistotu, rozšiřují dlouhodobou nezaměstnanost, utlumují investice i spotřebu soukromých sektorů, nafukují spekulativní bubliny sektorů státního i finančního. Virtuální ekonomika spekulací se opět utrhla od ekonomiky reálné. Nových bublinek dnes šumí v ekonomice více než v Mattoniho kyselce.
 
Manipulace úvěrových měr selhaly opakovaně; úrokové míry centrálních bank se dostaly k nule (místy i do minusu), přesto se investiční činnost a úvěrové toky v soukromém sektoru nerozproudily, tržní signály zůstaly neprůhledné a nespolehlivé pro podnikatelskou sféru. Nevhodné, nepromyšlené a masivní státní intervence deformují svobodné trhy, ničí tržní hospodářství a dusí podnikatelskou dynamiku kapitalismu. (http://www.ceskatelevize.cz/program/21056226955-cesi-v-krizi.html?bonus=957)
 
Tradiční ekonomické instituce (ne „instituty“) Evropy dnes fungují jen díky politické eurosprávě, která uměle udržuje chod řady velkých podniků, národních ekonomik a států samotných. Pod nánosy finančních injekcí a záchranných balíčků nelze odhadnout pravou hodnotu věcí, tržní signály jsou nečitelné a nejistota podnikatelské sféry vede spíše k finančním spekulacím, než k hospodářským investicím a inovacím. Spekulativní sféra virtuální ekonomiky opět dominuje nad ekonomikou reálnou. Počet podnikových bankrotů v ČR v r. 2010 byl nejvyšší za posledních sedm let – a to to „oživení“ teprve začíná.
 
Není dobré mediálně glorifikovat spekulativní trhy akcií, obligací, státních dluhů a jiných aktivit založených na přirozené chamtivosti člověka. Media povýšila spekulace nad ekonomická rozhodování, popletla sazku s ekonomikou. Navíc je každodenní sledování akciových trhů zbytečné: opravdoví hráči užívají spolehlivější zdroje, normální podniky a občané přestávají ekonomice rozumět (o ekonomii ani nemluvě]. Ekonomická vzdělanost, rozhodování a chápání dosáhly tudíž nadiru. Televizní Klondike stojí v ostrém kontrastu k hospodářské realitě občanů-koncesionářů.
 
Učte své děti: Nemáš na to? Polož to! Splácení dluhů je nejlepší ínvesticí. Kdo si neporučí sám, tomu budou poroučet druzí. Život zadluženého člověka není životem, ale směsí zoufalství a štvanice, ponížení a nejistoty kde a jak sehnat na splátky a živobytí. Nebuďte otroky kapitálu, učiňte kapitál svým otrokem. Nebuďte tvory, kteří si půjčují dokonce na spotřebu, na dovolenou, na svatbu nebo na dárky: pouze investice do zvyšování budoucích příjmů opravňují zadlužení.
 
Americká Federální banka se soustřeďuje na opakované provádění rutinních úkonů, aby se předešlo nařčení z pasivity a nicnedělání tváří v tvář vleklé stagnaci a rostoucí nezaměstnanosti. Najdříve se úroky srazí na nulu a nastává ochrnutí akce. Pak nastoupí kvantitativní rozvolňování (quantitative easing) – v podstatě tvorba či „tisk“ nových peněz, za účelem probuzení inflace. Proti rostoucí inflaci pak Fed může začít „bojovat“ a úrokové míry opět zvyšovat. Cyklus státního intervencionismu se tím uzavírá sám na sebe, autonomně a bezvýznamně. Politická činorodost je dnes důležitější než hospodářské výsledky.
 
Vidíme i v Česku, jak různé „škrtformy“ zcela nelogicky předcházejí reformy; tedy paušální bezcílnost předchází strategickému rozhodování. Teprve po promyšlených a efektivních reformách však může nastat reálné prostředí k inteligentnímu, strukturovanému „škrtání“. Politická sféra, v konečném důsledku, zachraňuje a bude zachraňovat především sama sebe (viz proplácení bonusů byrokratů z úspor na platech). Přitom je nevyrovnaný rozpočet důsledkem a ne příčinou, a tudíž prosté účetní vyrovnávání skutečné příčiny neadresuje a systém i nadále dluhy generuje, při utlumování růstových potenciálů a kramaření s důvěrou voličů.
 
Obzvláště v oblasti veřejných zakázek je neúnosná míra korupce zakotvena přímo v systému zákonů, pravidel a pravomocí. Ve stavebnictví jsou systematicky upřednostňovány staré, drahé, neekologické a časově náročné technologie na úkor moderních materiálů a postupů. Boj proti korupci tedy nemůže být bojem proti osobám. V Česku nejsou zkorumpovaní jedinci, ale hlavně systémy, v nichž jsou jedinci nuceni působit. O zakázkách rozhodují politici a byrokrati, při minimalizaci účasti odborníků. Zkorumpovaní tedy nejsou Češi, ale hlavně Česko.
Růst HDP bude i nadále stagnovat při zvýšené nezaměstnanosti a rostoucí inflaci. Kdosi v Česku napsal, že už je po krizi – jen lidé to ještě nevědí. (Připomíná to domácí automobilku, která také měla „nejlepší auta na světě, ale nikdo je nechtěl“.) Jsou to právě lidé a jejich vnímání hospodářské situace, kteří definují konec krize, ne špatné statistiky a měření, která neodrážejí tvorbu hodnot, ale připisují „růst“ i díky čistě spekulačním transakcím, bez ohledu na reálnou tvorbu hodnot.
 
Bankovní sektor se topí v investičně nepoužitelné hotovosti, kterou směřuje do rizikových nákupů, spekulativních aktivit, vyplácení bonusů, podnikových oslav, atp. Spekulativní trhy akcií a obligací se rozšiřují, nevzniká nová přidaná hodnota, ale peníze se jen přesouvají z jedné kapsy do druhé. Neproduktivní sféra finančních spekulací dusí inovativnost a konkurenceschopnost sféry podnikatelské. (Detailní rozbor vztahu reálné a virtuální ekonomiky viz http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=3404)
 
Když někdo sází na koně, neříkáme, že „investuje“ do koní: neúčastní se jejich chovu, udržování ani přípravy. Sázení na koně, tak jako sázení na podnikové akcie, nejsou investice, ale prosté sázky. Sázet lze jak na růst tak na pokles akcií. Finanční „Sazku“, tak jako koňské sazkaře, nezajímá skutečný výkon, ale míra očekávání. Sám jazyk typu „lepší či horší než se očekávalo“ (better or worse than expected) je jazykem hráčů a ne ekonomů či podnikatelů. Peníze vyhrajete, když vsadíte na koně lepšího nebo horšího, než bylo očekávání ostatních hráčů, tj. bez ohledu na skutečný výkon.
 
Splácení dluhů se inflací a poklesem dolaru přesouvá na daňové poplatníky a mezinárodní věřitele. Daňový poplatník dnes platí všechno: stimuly, rozpočtové schodky, šrotovné, injekce a intervence všeho druhu, dluhy individuální, obecní, státní i federální, tisk nových peněz pod zástěrkou tzv. kvantitativního rozvolňování. Poslouchat televizní „kulatý stůl“ bankovních analytiků na téma dopadů kvantitativného rozvolňování připomíná kruhovou popravčí četu. Nikdo nic neví a ani nejschopnější moderátorka z nich nedostane kloudnou odpověď: nikdo nemá vlastní názor, všichni napjatě pozorují, co řeknou druzí. „S takovými analytiky tuhle vojnu nevyhrajem,“ říká Švejk. (Více např. http://www.impuls.cz/clanek/milan-zeleny-ekonom/227991)
 
Není divu, že daňoví poplatníci EU demonstrují v ulicích, zatímco v USA jdou houfně k volebním urnám a volí hnutí Tea Party. Paradoxní je, že v EU demonstrují za to, aby stát utrácel ještě více jejich vlastních peněz (a dále dirigoval shora), zatímco v USA jde o snahu nekontrolovaný růst státu zastavit a jeho náklady omezit zdola. „Stát není řešením problému, stát je problém“, varoval svého času R. Reagan. Dnes, konečně, je v USA Reagan vyslyšen a ekonomický „obamismus“ zastřižen na krátko.
 
V EU však stát musí omezovat sám sebe, což je paradox, protože užívá peníze druhých lidí, ne peníze vlastní. Doba, kdy správa věcí veřejných bude přísnější než správa věcí soukromých je ještě daleko v budoucnosti. Korupce ve státních výdajích je také systémová (a tudíž sebeudržitelná) a tak neřešitelná prostým pozavíráním i celé politické garnitury. Zdůrazňování principu „Padni komu padni“ je přímým přiznáním korupce jako pravidla, ne jako výjimky. Pak už ani opoziční smlouvy nestačí a je třeba přistoupit k tajným „gentlemanským dohodám“ a prezidentskému solo-puči, aby byla zachována stranická doktrína tzv. stability, tj. systémové korupce.
 
Největší brzdou demokracie jsou stranické zájmy, rekorytarizace a korupce. Partajnictví deformuje vzdělání, reformy i strategický pohled na rozvoj splečnosti. Přímá demokracie na všech úrovních, přímá volba nezávislých a nestranických odborníků, bez poplatnosti zákulisním sítím stranických kmotrů, nabízí řešení – pokud se ovšem stranám nepodaří ovládnout přímou demokracii vlastními kandidáty, penězi a propojenými aparáty korupce. O roli odborníků viz také http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126672097-otazky-vaclava-moravce/211411030510102-otazky-vaclava-moravce-2-cast/, zatímco první část je na http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126672097-otazky-vaclava-moravce/211411030500102/ (pokud nechcete vidět celou první část, přesuňte na 46:25).
 
Hnutí dosavadních nevoličů, podobné americké Tea Party, může prosazovat nestranické odborníky a přivodit očistu od stranických politiků. Odříznutí penězovodů veřejných prostředků do financování politických stran s.r.o. by neměl být pro efektivní hnutí tohoto typu problém. Dokázal to i Tomáš Baťa ve Zlíně, když byl čtyřikrát zvolen starostou jako nezávislý. Žádné strany ve Zlíně neuspěly. V době internetu, telekomunikací a společenských sítí se strany stávají brzdouv a přežitkem předinformační minulosti.
 
Dnes stojí eurozóna (i EU) před hrozbou rozpadu a čeká se na první signál či spouštěč, který pak odstartuje domino efekt. Účinným spouštěčem může být jakákoliv nebo jakkoliv bezvýznamná země či vláda. Všichni v EU čekají na „první krok“, na první záminku pro deklaraci vlastní výlučnosti (a obnovu čerstvých hlasů ve jménu národní solidarity). Jako politické uskupení má EU již minimální šanci na přežití; jako uskupení hospodářské a podnikatelsko-vzdělanostní se neprosadilo a tak o šanci ještě nelze mluvit.
 
Proč makroekonomické nástroje selhávají tak masově? Především jsou velmi hrubé a mechanisticky jednoduché: v podstatě zvýšit/snížit úrokovou míru, zvýšit/snížit množství peněz v oběhu, zvýšit/snížit daně – jakoby ekonomika byla jednoduchý stroj. Intervence probíhají na základě tzv. ceteris paribus, tj. „vše ostatní neměnné“. Jako např. „Pokles úrokové míry vede, ceteris paribus, ke zvýšení investiční činnosti podniků.“ Jenže: v ekonomice se to vše ostatní stále mění, nic není ani ceteris, ani paribus. Proto mohou jít úrokové míry na nulu, aniž by se investiční (i když ne spekulativní) činnost pohnula. Lidé se učí, stroje ne.
 
Protože ekonomika není stroj, ale společenský organismus, každá státní intervence má za následek, adaptaci, přizpůsobení, učení se a nové rozhodování. Tentýž vstup nemá za následek stejný výstup. Namísto ceteris paribus funguje mutatis mutandis (změnit vše, co změnit třeba). Moderní státní intervence neznají mutatis ani mutandis. Stroj přece musí spolehlivě vrátit stejný výstup na stimul stejného vstupu. Jestli nevráti, pak se chyba nehledá ve stroji samém, ale ve velikosti vstupu. Vede to k tomu, že když něco nefunguje, tak prostě zopakujeme totéž, ale více a radostněji.
 
Navíc nikdo nezná a nemůže znát časové rozměry daného opatření. Jen se vágně říká, že to chce čas a že to bude trvat. Ke každé intervenci se ekonom musí ptát: „A co je další krok?“ A po uspokojivé odpovědi se musí opět ptát: „A co je další krok?“ Atakdále. Neptá-li se takto, pak není ekonom, ale politik: zajímá ho jen příští volební období, ne dlouhodobý rozvoj ekonomiky. Proto straničtí politici nikdy nemohou vyřešit problémy ekonomiky: jejich časový horizont je omezený, ekonomiku podřizují politice (navíc stranické) a nutně musí lhát o skutečném stavu hospodářství. Schovávají se potom za dlouhý paravan dobrovolných ekonomů-politiků, kteří krátkodobé stranické zájmy pilně ospravedlňují.
 
Česko nepotřebuje více politiků, ale více nezávislých, nestranických ekonomů. Chce mít dobré nervy opustit NERV, ale chce to absolutní nezávislost a objektivitu do NERVu nevstupovat. Sloužit hospodářským zájmům občanů a dělat ekonomické „křoví“ ideologickým programům politických stran jsou aktivity v současném korupčním prostředí jen těžko slučitelné. Ekonomové by měli být vždy v opozici vůči stranám.
 
Ekonomika není statická: podmínky třicátých let (vzniku keynesianismu) jsou diametrálně odlišné od r. 2011. Podmínky šedesátých let (vzniku monetarismu) jsou diametrálně odlišné od r. 2011. Tehdy průmysl zvyšoval zaměstnanost, později sektor služeb zvyšoval zaměstnanost. Dnes již zůstává jen sektor Státu, kde je ale nárůst zaměstnanosti nežádoucí, protože je financovaný pouze z daní vybraných ze tří hodnotu-přidávajících tržních sektorů (zemědělství, průmysl a služby).
 
Spojené státy dnes zaměstnávají půl procenta celkové pracovní síly v zemědělství, patnáct procent v průmyslu a sedmdesát procent ve službách. Podíly na celkové pracovní síle všech tří sektorů i nadále klesají (díky růstu produktivity práce). Prostor uvolněný pro nezaměstnanost a státní služby se tak neustále rozšiřuje. Podmínky pro maligní růst Státu jsou tak nastaveny.
 
Stojíme před okolnostmi nikdy předtím (s výjimkou pádu státu Říše římské) nepoznaném: poprvé jsou vyspělé ekonomiky v situací, kdy se již žádný nový sektor neobjeví (jako dříve zemědělství, průmysl a služby), protože homo oeconomicus může provádět pouze čtyři druhy hospodářských činností: produkovat potraviny, vyrábět věci, poskytovat služby, anebo nedělat „nic“ kromě spotřeby (tj. žít z vybraných daní).
 
Ve vyspělých ekonomikách jde o bezprecedentní situaci: krize nejvíce postihla USA, západní Evropu a Japonsko. Méně vyspělé země, jako Čína, Indie a Brazílie krizí neprocházejí, protože sektory průmyslu a služeb ještě absorbují pracovní sílu. Nejsilnější a nejdelší růst ještě čeká, i když vzdáleně, Afriku. Proto se dočasně přesouvá težiště hospodářské moci do Asie a Brazilie. Dočasně proto, že i tam akceleruje přesun do sektoru služeb a následně do koncovky „sektoru“ Státu.
 
USA je dnes laboratoří světa: jak vyřeší patovou situaci nové normály rostoucí nezaměstnanosti a státního sektoru bude předzvěstí toho, co čeká i ostatní regiony světa, dříve či později.
 
Nejde tedy jen o vleklou krizi, ale zároveň o dlouhodobou kvalitativní transformaci. Krize je cyklická, transformace je jednosměrná a nezvratná. Přechod od agrární na průmyslovou společnost byl provázen řadou krizí, ale procesy transformace byly nezvratné, i když současníkům spíše skryté. Vyspělý svět prochází mocnou transformací ekonomického myšlení a chování, vznikají nové podnikatelské modely, způsoby výroby a spotřeby, mění se životní styly jedinců i komunit. Není návratu, zůstává jen cesta vpřed, cesta do relativního neznáma. Jen politické a bankovní elity stále nechápou a nechtějí chápat společenskou transformaci – přesahuje totiž časový horizont jejich zájmů
Neschopnost rozlišit procesy krizové od procesů transformačních je dalším důvodem selhání makroekonomických nástrojů. I kdyby nástroj zabíral na krizi, proti transformaci je bezmocný. Transformace jsou následkem růstu produktivity práce, tedy jednoho z nejmocnějších ekonomických pudů lidstva ke zlepšování životní úrovně. O transformaci se dnes ve špičkách politických, ekonomických a podnikatelských elit nemluví, protože důvěra ve svobodné trhy byla narušena a nahrazena iracionální důvěrou ve všemocnost Státu.
 
Tato důvěra ve Stát však není dlouhodobě udržitelná ani v USA, ani v západní Evropě, ani v Japonsku. Svobodný trh se dá deformovat, okleštit a omezit, ale nedá se trvale udusit, protože je přirozeným způsobem ekonomického života lidstva. Svobodný trh je jedinou nadějí lidstva, ale jeho signály a pokusy o řešení transformace nesmí být bezohledně deformovány.
 
Svobodný trh dnes prosazuje samoslužbu (self-service), odstraňování zbytečných mezičlánků (disintermediation), masovou kustomizaci a individualizaci výrobků a služeb (mass customization), jakož i novou lokalizaci hospodářské činnosti, počínaje od zemědělství (precision a vertical agriculture), ale rozšiřující se i do výroby a služeb, startující nový cyklus sektorového rozvoje, tentokrát na lokální úrovni. „Mysli globálně a jednej lokálně“ vystihuje historickou transformaci. (Ve větším detailu viz http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ales-drobek.php?itemid=8158)
 
Nejen nástroje, ale i základní makroekonomické teorie musí být přehodnoceny tak, aby bylo opuštěno paradogma stroje a rozvinuto paradigma společenského organismu. Mikroekonomická teorie a praxe lidské akce i rozhodování musí být zprůhledněny, posíleny a podpořeny za účelem obnovy svobodného trhu.
 
Paradox je, že dominantní způsob makroekonomického myšlení (intervencionismus, keynesianismus, monetarismus a jiné -ismy) je nediferencovaně propagován v globálním měřítku. Alternativní přístupy jsou efektivně umlčovány a zamlčovány, neexistují teoretické ani praktické pojistky, které by mohly nastoupit v případě kdy rozpoznáme, že ekonomika není stroj, ale organismus. Po takovém poznání se propast mezi teorií a praxí rozprostře i za viditelné obzory, protože alternativní přístupy nejsou dostatečně rozvíjeny.
Jakákoliv monokultura, ať již řepka, automobily nebo zpúsob myšlení, jde proti principům živých organismů a dlouhodobé udržitelnosti. Monokultura je receptem k záhubě, zatímco různorodost a diferenciace plodin, výrob a vědeckých teorií je výrazem pudu sebezáchovy, který se z globálních společností mysticky vytratil.
 
Důvodný optimismus spočívá právě v tom, že ekonomika i společnost jsou organismy a ne stroje. Jsou tedy schopny vlastního vývoje a evoluce, neustále se adapatují a nepřetržitě vyhledávají, navrhují a realizují řešení, které homo sapiens může odkrýt a pochopit jen tehdy, zbaví-li se závějí a nánosů umělých státních intervencí tak, aby signály trhu byly opět čitelné a srozumitelné
Ještě borec nakonec, Jan A. Baťa: „Byla u nás nějaká krize? Byla krize v celém světě a my jsme rostli. Proč? Poroučí u nás bankéř? Ne. Stojí s kloboukem v ruce u našich dveří. K službám vždy ochotný, Julius Novotný, že? Nechali bychom my jej u nás poroučet? Utekl by první den. Ale banky jsou spíše upíry, nežli pařeniště podnikání. Lidé, kteří do toho nevidí, jako žurnalisté a podobně, tomu potom říkají „soumrak kapitalismu“. Aspoň v Evropě tomu tak většinou je.“
 
 
Váš,
Milan Zelený
 
P.S. Politické partajnictví je samozřejmě u kořene předlužení, korupce a hospodářské devastace společnosti:
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 

Zpět na Výpis článků