Pitomec u kumpanie (Hledání kořenů českého Švejka)

Autor: Milan Zelený | Datum: 10.11.2008
 
Nedávno uplynulo 85 let od smrti Jaroslava Haška (3.1.2008), proslulého autora Dobrého vojáka Švejka. Jak vznikla myšlenka Švejka? Jaké jsou kořeny této mýtotvorné české postavičky?
 
Každý středoškolák asi zná příběh o zmačkaném papírku na němž bylo poznamenáno: "Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako řádný vojín." Tato poznámka snad skutečně existovala: její facsimile lze nalézt v knize J. Kalaše Jaroslav Hašek ve fotografii (Praha, 1959, str. 42), ale její zbytek je nečitelný. Víc nevíme. Mýtus původní ideje Švejka je sám o sobě mýtem, který nám nahrazuje solidní výzkum a znalosti.

Hašek prostě “dostal nápad”.

Celá věc je však mnohem zajímavější. Poprvé dostal Hašek svůj nápad již v roce 1911, tedy dlouho před válkou, odvodem v r. 1915 a krátkými válečnými zkušenostmi. Původní příběhy Švejka se objevily v roce 1912, jako vojáka Strašlipky, povoláním truhlářského učedníka. Vše ostatní přišlo až mnohem později, vlastně až po válce a po Haškových zkušenostech z Ruska.
 
Hašek se narodil v r. 1883 a v době “nápadu” mu tedy bylo 28 let. První osobní vojenskou zkušenost však získal až v r. 1915, kdy byl odveden k 1. náhradní rotě IR 91 v Českých Budějovicích. Jeho předchozí novinářská a fejetonistická tvorba se tématicky i stylově od “Švejka” podstatně lišila. Teprve po vlastní zkušenosti s armádou a válkou, tj. po svém zajetí v Haliči (1915), po své dezerci od českých legií v r. 1917, a po vstupu do Bolševické strany se začal vytvářet styl, jazyk a zaměření nám známého Švejka. V roce 1920 byl stranickými orgány vyslán zpět do ČSR. Dne 26. 11. 1920 opustil Moskvu a s falešnými doklady odjel přes Narvu, Tallinn a Štětín do ČSR. Do Prahy dorazil 19. 12. 1920.
 
Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu se po čase usadil v Lipnici nad Sázavou, kde dva roky po svém návratu zemřel. Osudy dobrého vojáka Švejka byly tedy psány a uveřejněny v letech 1921-1923 a zůstaly nedokončené.
 
Postavička Švejka se však jevila tak nová a originální, že Max Brod, zřejmě již zmatený Kafkou, o Haškovi napsal: "Pražský český lidový spisovatel dosáhl toho, oč se stovky literátů celý svůj život marně pokoušely: vytvořit postavu, která je jedinečným člověkem a zároveň lidovým typem. Haškovo dílo je čin prvního řádu. Víc umělec nemůže chtít: je to postava, která se vynořila z nejtemnějších hlubin ducha lidu a kterou lid skoro ihned uznal za pravou a přijal do svého povědomí - a my můžeme takřka s jistotou předpokládat, že taková postava vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva."
 
Hašek by se nad takovým nafoukaným nesmyslem asi od srdce zasmál a nechci ani domýšlet jak by se o takovém literátním úsudku vyjádřil v hospodě Na bojišti.
 
Původní nápad “pitomce u kumpanie” tedy nutně musel pocházet z jiných pramenů, kořenů a zdrojů než z Haškových vlastních zkušeností.
 
Co ho vedlo k zaznamenání námětu “Pitomec u kumpanie”? Čí to byl nápad, čí vyprávění, jaké čtení či příhoda ho k tomu přivedly? Odkud ta intimní znalost rakouského vojenského prostředí u mladého novináře, který na vojně do té doby nebyl a o armádu se nezajímal?
 
V tomto smyslu jsou skutečné kořeny vojáka Švejka, našeho slzy ronícího pitomce u kumpanie, dodnes skryty v mlhách...
 
****
 
Při studiu literatury českoamerické emigrace jsem před mnoha lety našel v časopisu Květy Americké (z 27. dubna 1887) krátkou humoresku ze života vojenského, jejíž hlavní postavou byl rekrut Šípek od kumpanie Beneďáků (podle gen. Benedeka z Rakousko-pruské války, 1866).
 
Dovolím si uvést několik výňatků z této málo známé práce pana J. L. Hrdiny.
 
V první řadě čtvrtý muž od pravého křídla jsem byl já a vedle mne v levo rekrut Šípek, svým povoláním holič. Chudák! V civilním stavu snad uměl dobře šermovat břitvou, možná, že byl i hodným člověkem – ale vojákem byl špatným. Ve všem míval smůlu a pušky se bál jako žid.
 
“No to je dost, že dnes Šípek je v pořádku!” pravil kaprál Mikula při své prohlídce. “Tak to má být! … “Má ty umučená hodino” zvolal a sprásknul ruce. “Ne, tohle jsem jakživ neviděl! Co jste dělal člověče? Jste opravdu tak hloupý? Blázne! Ne, tohle je hloupost až k pláči! Co jste to vyvedl, hlupáku?”
 
A co udělal Šípek?
 
Maličkost. Jako řádný frizér namazal pamádou na své tornistře plavou srsť telecí, v prostřed rozdělil “pěšinku” a nyní srsť pěkně učesal a uhladil. To bylo celé jeho provinění!
Ovšem, kaprál láteřil, až se hory zelenaly. “Vždyť jsi chlape jak otep slámy, ty neotesaný dube, zabedněnče! Počkej, tebe já naučím! Vorwaerts front! – a on ještě pláče, ten krokodil, ten elefant, ten -“
 
Čtenář si jistě živě představí plačícího Švejka v mnoha podobných situacích, kdy to myslel dobře, ale obrátilo se to nakonec proti němu.
 
Ve struktuře této humoresky pak k nastoupené kumpanii přicházejí další nadřízení, kteří pérují své podřízené za to, že nadávají vojákům. Kaprála Mikulu tak péruje šikovatel Mucek, toho pak hejtman, a nakonec plukovník. Např. feldwebl Mucek řve na kaprála:
 
“Mlčet, nelhat! Vědí jak se má s mužstvem zacházet? Já jich naučím, voni slívo, voni škvore! Takhle se toulat s jednoročáky, to dovedou, ale k rekrutům být vlídný …”
“Prachmilion laudon, chlape - Habt ach! – stát, nebo jdou do tmy! Mlčet, nevědí, co je to subordinace? Já jich tu nechám do menáže execírovat z trestu, voni ucho zelené, voni …”
 
A pan hejtman na feldwebla Mucka:
 
“Oh, ani žádný kartouzník k nim nepůjde do školy, zkazil by se - a laskavost a vlídnost je jim španělskou vesnicí! Či nevědí, že nesmějí poddůstojníka kárat před tváří celé setniny? Každý rekrut to ví!
 
A konečně sám plukovník na hejtmana:
 
Jdou si do Podskalí na vory a tam si rozvírají hubu! Vy tu peskujete svého šikovatele jako oráče, tak že úplně musím pochybovati o vašem humanitním vzdělání. Je mi líto, že právě v mém pluku se podobný člověk nachází a budu žádat u jenerálního velitelství …
 
Nakonec se celý řetězec nadávání přece jen rozplete a od plukovníka se zjišťuje příčina přes hejtmana, šikovatele a kaprála – až po rekruta Šípka.
 
“Šípek!”
“Které věci, ukažte sem!”
 
Kaprál otočil Šípka “Kehrt euch!”, ukázal na učesanou tornistru a salutoval. Všichni věděli o co se jedná. Ohromný smích strhl se za zády ubohého Šípka. Všichni se, proti předpisu, smáli až jim slzy stoupaly do očí. A Šípek? Za všeobecného chechtotu dal se chudák – do pláče!
 
“Nu neplač hochu, nic se ti nestane. Jen hezky tornistru zase umej, ale teplou vodou. Co ti to napadlo?”
“Jeden voják mne to navedl!” škytal Šípek.
“Který?”
“Já nevím!” lhal Šípek a podíval se významně na mne.
A bylo po parádě.
 
Takhle elegantně a dvojsmyslně končí humoreska p. Hrdiny. Šípek se projevil jako pitomec, ale takový divný pitomec – recesista, který ví, co dělá a pláčem řeší své problémy s důstojníky. Prosťáček?
  
Co k tomu dodat?
 
Pitomec u kumpanie není Brodův “geniální čin” ani nápad mladého Haška, ale prostá zkušenost každého, kdo byl někdy na vojně. A to odjakživa až podnes. (Sám jsem na vojně prožíval podobné příběhy a situace a psal o nich podobné humoresky do časopisu BVC, který jsem na MNO redigoval – a musel pak půl roku “nasluhovat”.) Hašek měl prostě tu smůlu, že se na vojnu dostal až v roce 1915 a ne v letech 1900-1903, tedy ve věku normálních rekrutů. Pak by své osudy mohl sepsat mnohem dříve a anabázi dobrého vojáka Švejka dokončit včas, jak by se slušelo a patřilo ...
 
****
 
Osobně se domnívám, že styl, jazyk a konstrukce p. Hrdiny jsou elegantnější a nápaditější než Haškovy. Ale to není důležité. Důležité pro milovníky Švejka – patřím mezi nejstarší a nejoddanější – je vědět, že vůbec nejde o román (Hašek by se vysmál takové nálepce) či novinářskou reportáž, anebo snad literaturu faktu. Postavy nejsou vůbec smyšlené, ale také ne faktické. Jde o destilované archetypy vojenského života, které se vyvinuly ve střední Evropě díky rakousko-uherské hierarchii a byrokracii. V různých obměnách je nacházíme dodnes a zcela jistě je naši předkové nacházeli již dlouho před Haškem. Jde o ryze středoevropské a slovanské pojetí „vojny“, které se nikde na světě nevyvinulo do této úsměvné, buzerující a na blbosti tyjící formy. Udržování multinárodní unie Rakouska-Uherska si nakonec vyžádalo byrokracii a hierarchii tak rozsáhlou, že tato pohltila i své děti, tedy vojíny, poddůstojníky i generály – a nakonec i c.k.k. předchůdkyni EU samotnou.
Kodifikovaná institucionální blbost vždy nakonec pohltí své strůjce.
 
Všichni se smáli a všichni se chechtali, ale všichni nicméně pokračovali ve svém pohodlném, kolektivním idiotismu. Kořeny těchto archetypů lze cítit dodnes.
 
Vzpomínám si, jak jsme na vojně na MNO v Braníku každý večer ukládali klíče od kanceláří do rozříznutých plášťů od ručních granátů, „pečetili“ je měkkou plastelínou zelené barvy, a tyto „granáty“ odevzdávali vojínovi na vrátnici, který je strkal do přihrádek – než musel vrátnici opustit, aby přinášel veliteli stráže džbány čerstvého piva, zatímco tento vedl nemravné řeči s mladými telefonistkami centrály, které několikrát za noc kontrolovaly, zda služba nespí, protože nepřítel nespí nikdy. Chodili jsme tedy s granáty do kanceláří a na cyklostylech MNO po nocích vyráběli svůj časopis BVC, který byl za rozbřesku kolportován veškerému osazenstvu a předplatitelské veřejnosti příslušného ministerstva.
 
Pitomců u kumpanie a různých švejků bylo tedy na vojně vždy víc než dost a těch, kteří o nich psali či jejich příběhy po hospodách vyprávěli nebylo o nic méně.
 
Jaroslav Hašek prostě sáhl do této hluboké, nepřeberné studnice a vynesl na povrch tu podivnou kulturu, která dodnes přináší pobavení a inspiraci nám všem, ať jsme na vojně byli nebo ne. Vždyť i Haška tato kultura uhranula dávno předtím než o vojně cokoliv věděl …
 
-------------------------------------------
J. L. Hrdina, Kdo dřív přijde, ten dřív – kleje, Květy Americké, 27. dubna 1887, s. 154, Pokrok Západu, Omaha, Nebraska.

Zpět na Výpis článků