Zdivočelá země - Předkomunismus 1945-1948

Autor: Milan Zelený | Datum: 05.09.2008
 
Politika nelze hodnotit podle úmyslů, úsilí a charisma, podle nějaké „vnitřní logiky osobnosti“, ale jen a pouze podle výsledků. Politika je vždy o výsledcích, ne o motivech, cílech a vnitřní logice. Beneš měl výsledky jako „příručí“ T.G. Masaryka. Jako vůdce však již výsledky neměl a stal se symbolem poraženectví a porážky. Jeho vnitřní, osobní tragedie může být dojemná, ale jako státník propadl bez výhrad – a bez výsledků.
 
 
 
 
S argumentem tak závažně degradujícím se lze v historii národů setkat jen stěží: odvozovat národní velikost z nepřiznání chyb, od vytrvalého a opakovaného zatloukání pravdy – jen čecháček na morálním dně může zplodit takhle bizarní doktrínu. Ano, soud nad Benešem je soud nad námi samými: je to sebesoud.
 
Proto je nutné, aby základní dimenzí takového sebesoudu byla PRAVDA, a nic jiného než pravda. Bez pravdy nemůže být velikosti, stejně jako bez přiznání chyb. Uvažujte o tom; uvažujte o tom, co se nám stalo a do jakých rukou a pod jaké mozky jsme se dostali. Uvažujte … jen fakta, pravda a přiznání chyb z nás může udělat veliký národ - tak jako z prostého muže udělá pravda opravdového chlapa.
 
Pravda, vždy a všude, a za všech okolností je spolehlivou strategií k velikosti. Morální příštipkaření, jakkoliv historicky drahé a nákladné, je pouze cestou k malosti, prostřednosti a sebepohrdání. Raději být chlapem, než „Benešem“ - nebo snad, bůh ochraň, jeho vyznavačem či nohsledem. Volba je přece jasná: žít v politickém pokrytectví a předstírání, anebo žít v pravdě, jakkoliv neúprosné. Jen v české kotlině může takto čistá, přímá a krásná výzva představovat dilema.
 
Jestliže zamlčujeme, zkreslujeme či přibarvujeme své dějiny, pak je nemůžeme poznat. Neznáme-li svoji minulost, pak ji nemůžeme pochopit. Nejsme-li schopni pochopit čím jsme byli, pak neumíme pochopit co jsme. Schopnost „uchopit“, vyrovnat se s minulostí a využít ji jako pevného fundamentu budoucnosti – je základním principem většiny silných, sebevědomých a úspěšných států Západu. Bez takového fundamentu „zakotvené minulosti“ se nelze bránit proti nejistotám budoucnosti. Jsme tím odsouzeni své chyby a svá nepochopení zapomínat, ignorovat a zpochybňovat. Naše minulost, obzvláště ta bolestivá a ponižující, se nám pak musí vracet a v té či oné formě opakovat. Skutečná pravda minulosti nevyrůstá jen z pokřiku vítězů, ale také z přitlumených slov, bolesti a utrpení poražených.
 
Nejsme-li již schopni učit se z chyb druhých, musíme se alespoň učit z chyb svých vlastních. Protože ta „třetí cesta“, cesta zapomínání, ignorance a neučení se, je zajisté cestou přetrvávajícího zla a sebeponížení, tedy cestou zpět právě tehdy, kdy se hledání nové budoucnosti stává otázkou svéprávného bytí či nebytí.
 
 
Víte co mě dostalo?
 
Když jsem se dozvěděl, že český armádní generál Jan Syrový - hrdina od Zborova, bývalý velitel Československého vojska na Rusi, generální inspektor československé branné moci, ministr národní obrany, ale i premiér Československé republiky - nejenže krmil už v r. 1947 vepře v Kartouzích, ale po svém propuštění v r. 1960 musel ve vysokém věku pracovat jako noční hlídač ve Vinohradské nemocnici a když ho vyhodili, mohli jste potkat jednookého starce s pleší jak se nabízí k nošení kufrů na Hlavním (Wilsonově) nádraží. Svůj důchod dostal až v 76 letech, ve výši 170 Kčs. Zemřel v roce 1970.
 
Jako student jsem tehdy Hlavní nádraží hodně užíval, ale jen pomyšlení, že generál Syrový nám nesl kufry, anebo, že jsem (nedej bůh!) jeho stařeckou nabídku pomoci odmítl, mě hluboce poranilo a poznamenalo na zbytek života. Nevím jak vy, ale mlčet o této fázi likvidace českých patriotů je neúnosné a typicky česká koncepce „tlustých čar“ se jeví více než ponižující...
 
***
 
Předkomunismus let 1945-1948 je převážně spojován s odsunem Němců a Benešovými dekrety. Dokonce i v české televizi proběhly četné dokumenty, např. o děsivém masakru v Leštině (uřezaná prsa, vydloubané oči) – udělali jsme toho odsunutým Němcům hodně. Je to významná fáze našich dějin, první totální etnická čistka - jak by se řeklo dnes. Mstili jsme se Němcům kolektivně, za všechna zvěrstva, která nacisté udělali nám.
 
Nešlo však jen o odsun, ale i o „přísun“ nových osídlenců. V r. 1947 jezdily do pohraničí nákladní dobytčáky s nuceně nahnanými (podle dekretu 88) desetitisíci Maďarů z jižního Slovenska, Rusínů ze severozápadního Rumunska, Slezanů z Polska a Poláků až z Kazachstánu. Pro tyto novodobé „otroky“ zůstalo české pohraničí cizí zemí až dodnes. „Doma“ je pro ně jinde. Je tedy české pohraničí osídleno lidmi bez hlubšího vztahu k půdě, ke krajině a k podnikání. Takoví lidé nezakládají podniky, ale jen přežívají v touze po domově. V pohraničí tak vzniklo vakuum do kterého se Němci postupně vrací na základě přeshraniční podnikatelské spolupráce. Jejich zkušenosti sedmi set let se nedají nahradit nucením politickým „osídlením“. Jako kluk jsem to poznal ve Třech Sekerách (Dreihacken), kam jsem jezdil na houby s dědou z Mariánských Lázní. Tam byli exulanti-kališníci, kteří odešli po Bílé hoře do Slezska, aby byli později z téhož Slezska „navráceni“ do bývalých německých území a majetků.
 
Nechci snižovat otázku nelegálního odsunu i přísunu, ale vše bledne před tím, co v předkomunismu dělali Češi Čechům, ne co dělali Němcům. S tím je třeba se vyrovnat především: tedy, sami se sebou.
 
Dokud plně nezprůhledníme období “zdivočelé země” let 1945-48, tj. masivní znárodňování, vyvlastňování, věznění, vyhánění, popravy, likvidace a dekrety předkomunismu, dokud budeme zametat pod koberec všechnu špínu a bezpráví a nepostavíme se k minulosti čelem, jako hrdý, sebevědomý a nebojácný národ, potud zůstaneme “zdivočelou zemí”, neschopnou dýchat volně a bez zakódovaného genu provinění – protože v předkomunismu klíčí spory sněti komunismu stejně jako v postkomunismu.
 
Ještě v únoru 1995 prohlásil Vác¬lav Havel všechny Benešovy dekrety za nedílnou součást českého právního řádu. Jak nechutné. Není divu, že v ČR dodnes vládne bezpráví. Ještě v dubnu 2002 čeští poslanci (již z podnětu Václava Klause) potvrdili nemorální „Havlovo dogma“. Ale také v r. 2008 prohlašují pohrobci komunismu Benešovy dekrety za základ přetrvávajícího státního bezpráví. Odpuzující retribuční dekrety kolektivní viny tedy platí dodnes a zůstávají „nedílnou součást české státnosti“. Přitom jde o zrezivělý nástroj získávání majetků druhých lidí, ne o žádnou „státnost“.
 
Žižkovský evangelický farář Přemysl Pitr (1895-1976), zcela výjimečný církevní účastník odboje, toto národní provinění popsal zcela přesně: „Snad nikdy se náš národ neprovinil tolik jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilné činy klesly na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili.“ Budoucí generace nám Benešovo upsání národní duše sovětskému (dnes ruskému) Mefistovi nezapomenou a národ sám si nebude moci odpustit: není již čas k širší diskuzi poválečných „pilířů“ české státnosti? V historii vyspělých národů přece neexistují žádné „tlusté čáry za minulostí“. Minulostí (celou a nedílnou) se stáváme každou vteřinou my všichni a stále: jedinci, skupiny i národy.
 
Stručně jen známější fakta:
 
  • V předkomunistických letech 1945-1948 bylo spontánně a beztrestně zavražděno 180-250 tisíc lidí, Čechů, Slováků i Němců; nikdy již nepoznáme plnou pravdu.
  • Edvard Beneš sliboval z Londýna (již 27.9.1943): “Konec této války bude u nás psán krví.”
  • Čsl. vláda prodloužila “stav války” až do 28.10.1945. Do té doby byla spontánní „divoká“ likvidace beztrestná (viz role Prokopa Drtiny) a tzv. “spravedlivá odplata” nebyla bezprávná.
  • Výzvy k odsunu a k likvidaci vydává sám Beneš (je třeba „vylikvidovat”) a podle příkazů “shora” se rozjíždí řádění tzv. OBZ (Obranné zpravodajství).
  • Tzv. ”divoký odsun” je také nařízen centrálně: kolem 800 tisíc lidí odsunuto a jejich majetky okamžitě rozkradeny.
  • Pověstný “Pochod smrti” z Brna byla nařízená akce “shora”.
  • Masakr Postoloprty: 850 mrtvých, 5 třináctiletých zbičováno či zastřeleno, stovky Němců postříleno.
  • Masakr Přerov (18-19.7.1945): na tzv. Švédských šancích postříleno 267 lidí: 120 žen, 74 dětí (i kojenců), zbytek starci.
  • Ústí nad Labem, Lanškroun, Podmokly, Kolín nad Labem, Leština, atd. – vše označeno dokonce i dnešními historiky za “neskutečná zvěrstva”.
  • Nástup komunismu: již ve volbách r. 1946 dostali Komunisté v ČSR 38 procent hlasů (v sousedním Rakousku jen 5,5 procenta hlasů)alea iacta est.
 
To jsou známá historická fakta. Týkají se hlavně „divokého“ odsunu Němců. Avšak mnohem bolestnější než co se stalo Němcům je to, co jsme my udělali svým vlastním - Čechům, Slovákům a Rusínům. To je a zůstane hlavní výzvou období 1945-1948 pro budoucí generace. Svědomí národa nelze “zamést pod koberec”, ani nelze nasprejovat “tlustou čáru za minulostí” na zdi věznic, na zdi popravišť a po zdech postkomunistické arogance, která nás dodnes dělí od historické pravdy.
 
Mnozí jsme již také zapomněli, že součástí celistvosti Československa bývala tzv. Podkarpatská Rus. Beneš se snažil o znovuustavení Československa v předmnichovských hranicích, hlavně z důvodů právní kontinuity (tedy pro osobní zajištění funkce prezidenta, kterou legálně abdikoval). To se ukázalo nereálné a tudíž se rozhodl přistoupit na Stalinovu nabídku uznání jeho nevolené, pochybné a předstírané „prezidentury“. Odstoupení Podkarpatské Rusi bylo ratifikováno již v listopadu 1945 v Moskvě. Šlo tedy o druhý „Mnichov“: bez vědomí a souhlasu Rusínů, občanů ČSR, bez sebemenšího diplomatického odporu, bez jediného slova protestu, při absolutní pasivitě dezinformované československé veřejnosti, byly tisíce rusínských členů Československé armády vylikvidovány do bolševických gulagů.
 
Naivní „sovětismus“ byl již před válkou deprimující. Vzpomeňme jen Karla Čapka a jeho článek v moskevské Pravdě (17.6.1936) : „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“ Už v r. 1935 se Beneš v Moskvě lámanou ruštinou podbízí Stalinovi a opěvuje Sovětský svaz – tedy dlouho před mnichovskou zradou. Beneš zřejmě a intuitivně jednal podle převládajících intelektuálních sentimentů své doby. Poučení: pravda – o jedinci, činu nebo situaci – má být úplná, ne částečná či výběrová. Pravda „napůl“ je lež. Účelem historie a posláním historiků by mělo být hledání pravdy o hodnocení výsledků podle všech dostupných fakt, ne pouze interpretovat a omlouvat fakta některá či vybraná. Není to tak složité a těžké, ale dá to hodně práce.
 
Předkomunistické znárodnění zahrnuje 50 až 100 tisíc podniků - nikdy se již nedozvíme přesné číslo. Benešovy dekrety jasně deklarují, že se znárodňuje za náhradu. Nikdo už ale nevypracoval prováděcí předpisy, jak tuto „náhradu“ konkrétně zařídit. Prováděcí předpisy neexistují dodnes. Došlo tedy k prostému rozkradení.
 
Vezměte případ Popperovy vily: již 16.3.1939 byl majetek staré židovské rodiny zabaven nacisty: z Popperovy vily se stalo hlavní sídlo Gestapa. Po válce v r. 1945, Beneš (dekretem č. 8/1945 Sb.) “daroval” vilu i s přilehlými pozemky Sovětskému svazu. (Příznačné je, že když Beneš opouštěl v roce 1938 Československo, Jiří Popper s ním seděl v letadle.) V dekretu stojí, že nároky původních vlastníků budou řešeny „pozdější“ právní úpravou, k níž však nikdy nemělo dojít. Porušení článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv (Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku) je dodnes znevažováno v kulturách „tlustých čar“ a „promlčených“ zločinů.
 
Zametání pod koberec a tlusté čáry nad nemravností politické zvůle pokračují dodnes: postkomunisté odmítli zodpovědnost, protože československý stát převzal majetek do svého vlastnictví před rozhodným obdobím vymezeným zákonem č. 87/1991 Sb. Ministerstvo zahraničí sice připustilo, že podle Ústavního zákona Benešovy dekrety platí, platí tedy nutně i ustanovení týkající se náhrady za konfiskovaný majetek. "Zároveň se však zdá být zřejmé, že tuto náhradu nelze realizovat zákonnou cestou.“ Hle, jeden z „pilířů“ české státnosti…
 
Beneš sám neměl nejmenší zábrany zcela protiprávně zabavovat soukromé majetky, české, německé i židovské, a rozdávat je podle osobní politické zvůle. Není divu, že země “zdivočela”: Beneš dokonce věnoval Stalinovi kompletní ruský zahraniční archív, začala řádit ČEKA a deportovat ruské, ukrajinské a rusínské československé občany na Sibiř – se souhlasem “shora”. Cesta ke komunismu byla otevřena. (Dokonce rok 1968 byl předjímán v osobě prezidenta-agenta NKVD Ludvíka Svobody, který se spolu s B. Reicin(ger)em zasloužil o likvidaci generála Heliodora Píky. Vše bylo rozhodnuto již v letech 1943-47, únorový puč 1948 byl pouze logickým vyústěním předkomunismu. Beneš se nedokázal vzepřít ani po únoru 1948 i když měl četné možnosti. Zoufalé záchvěvy Třetího odboje (proti bolševismu) pak již neměly šanci – odbojáři končili na popravištích, ve věznicích, v dolech nebo na útěku.
 
Již 5. března 1946 – tady dlouho před komunistickým pučem – Churchill ve Fultonu promluvil o „železné oponě“, která rozdělila evropský kontinent „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“. Všichni věděli, že je s Československem konec, jen Beneš a jeho národ ne: naivita, pomstychtivost a osobní ambice zavedly nelegálního „lži-prezidenta“ až ke zradě a jeho národ pak přímo do rukou Stalina, Sovětského svazu a KGB.
 
I proces s Janem Baťou byl narychlo uzavřen již 2.5.1947, tedy pouhé dva dny před vypršením mandátu tzv. Revolučního národního soudu, který měl trestat zrádce a kolaboranty. Jan Baťa byl shledán vinným ze zločinu proti státu podle Benešových dekretů, ne následnou komunistickou zlovůlí. Ta přišla až na jaře 1948. Loni byl JAB konečně osvobozen od benešovských nařčení, ale dodnes nebyla jeho rodina odškodněna za ukradený majetek – stejně jako statisíce dalších antikomunistických podnikatelů. Stamiliardové částky nebyly vyplaceny díky bezprávnému, urychlenému a masovému odsuzování nevinných lidí za „velezradu”. Přístup k cizím majetkům byl otevřen, země zdivočela.
 
Období Benešových dekretů 1945-1948 se tedy netýkalo jen vyvlastnění a odsunu sudetských Němců, ale hlavně představovalo radikální likvidaci českých národních, pravicových a protisovětských elit. Tisíce důstojníků, podnikatelů, novinářů a statkářů byly likvidovány na základě v Moskvě vypracovaného Košického programu a Benešových retribučních dekretů, převážně vypracovaných po jeho příjezdu z Moskvy.
 
Vlastními cíli Benešových dekretů byla pomsta, retribuce a konfiskace na základě principu kolektivní viny – a získání majetků bez jakékoliv finanční „náhrady“. Proto nebyly k dekretům vypracovány tzv. prováděcí předpisy, dodnes ne žádným z následných komunistických a postkomunistických režimů. Vypracování prováděcích předpisů (anebo zamítnutí dekretů) tedy zůstává a zůstane nesplněnou povinností pro příští generace následnických států.
 
Buďto Benešovy dekrety neplatí jako celek a pak bylo celé znárodňování a likvidace nevinných protiprávní, anebo platí, ale pak platí i povinnost odškodnit anebo se alespoň omluvit. Dosud nebyl jediný ze 140 Benešových dekretů prohlášen za neplatný. Neomluvil se nikdo nikomu. Z tohoto „dědictví“ tedy není a zřejmě nikdy nebude úniku.
 
Dokonce i Rooseveltovo pseudosocialistické „Nové rozdání karet“ (New Deal) narazilo v USA na principy absolutní ochrany soukromého vlastnictví. Dnes již jen Zimbabwe nabízí výmluvný příklad jak porušení vlastnických práv znárodňováním a kolektivizací vede ke ztrátě i všech ostatních základních práv a svobod. Absolutní ochrana legálně nabytého soukromého vlastnictví je základem demokracie, svobody a hospodářské prosperity.
 
Bez konečného vyrovnání s minulostí nemůžeme být rovným národem, nestaneme se vyrovnaným, nezadluženým hospodářem na území svých předků. Českou republiku čeká zdlouhavé a náročné období. Na jeho konci by měla zůstat neocenitelná a překvapivě nová národní moudrost a poučení: Krást se nemá. Lhát se nevyplácí. Strkat hlavu do písku není moudré. Zametat špínu pod koberec je nedůstojné.
 
Údobí 1945-1948 bylo relativně krátké, ale z hlediska Československa i Evropy zcela přelomové - určilo politický průběh následujících šedesáti let. Likvidace pravicových a protisovětských elit připravila ideální prostředí ke komunistickému puči v únoru 1948. Konfiskace a znárodňování soukromých majetků vymýtily fungující instituce kapitalismu, demokracie a justice. Následné vlny exulantů odnesly tolik potřebné zkušenosti, talenty, podnikavost a morální stabilitu. Neschopnost vyrovnat se s dekrety se zdá být obzvláště ponižující a sebezraňující dnes, po téměř dvaceti letech postkomunismu.
 
Po přijetí pravdy přicházejí důsledky a po zločinu trest. Pravda vyplave na povrch jako olej na vodu…, bláhově doufal v daleké Brazílii Jan Baťa - a doufají již 60 let jeho potomci. Pravda vždy zvítězí, jen jí to někdy strašně dlouho trvá…
 
Bizarnost období 1945-1948 je zosobněna v tragické postavě Edvarda Beneše. (Jako dítě pamatuji jeho pohřeb u Památníku odboje na Vítkově: plakal jsem tehdy pro něho - ale můj táta a strýc už nebyli doma…)
 
Beneš abdikoval na prezidentský úřad v říjnu 1938 a odjel do Londýna, odkud poslal řádně zvolenému Emilu Háchovi blahopřejný telegram, již jako soukromá osoba. Předtím poskytl v září 1938 Hitlerovi „záminku“, nemoudře a neprozíravě, svojí likvidací politických bouří henleinovců v Sudetech. Nikdy poté již prezidentem zvolen nebyl, právně zůstal soukromou osobou. Argumentoval doktrínou tzv. „právní kontinuity“, ale u Angličanů ani Američanů neuspěl: územní i politické důsledky Mnichovské dohody, podepsané Anglií i Francií, právní kontinuitu vyloučily.
 
V červenci 1942 Benešovy osobní ambice zneužil Stalin a nabídl uznat jej hlavou okleštěného Československa. Ambiciózní Beneš přijal a smlouvu s SSSR uzavřel bez vědomí Anglie a proti vůli USA. (Jejich provizorní politické uznání obdržel až později, když se Stalin stal Spojencem.) O osudu českého státu bylo již tehdy rozhodnuto a cesta pro komunisty upravena.
 
Tím již byly Benešovy osobní ambice jasně definovány a plně závislé na uspokojení Moskvy. V Teheránu dokonce přesvědčil Roosevelta, aby vetoval Churchillův plán balkánské invaze, která by ukončila válku o rok dříve a přivedla Spojenecké armády na Slovensko a do Čech přes Jugoslávii, před příchodem Rudé armády. Tím uvolnil Stalinovi cestu na Balkán i do střední Evropy, zatímco Angličané a Američané umírali po statisících v sebevražedných vyloďovacích akcích přes Kanál. Beneš pak nechal popravit generály, kteří se snažili přemluvit Eisenhowera, aby se nezastavil v Plzni a osvobodil Prahu. Tím si zajistil cestu k nezvolené funkci v čele národa, již jako rukojmí Sovětů a Komunistů. Beneš byl člověk bez dlouhodobé vize, reaktivní, krátkodobý oportunista, rád hrající na obě strany.
 
Vrátil se tedy do Československa z Londýna tou „nekonečnou“ oklikou přes Moskvu - již jako Sověty uznávaná hlava státu. Vrátil se s Gottwaldem, Slánským, Fierlingerem a ostatními strůjci puče 1948, kterým svým konáním osobně uvolnil ruce. Vrátil se pod ochranou Rudé armády, již s Košickým programem a hlavními retribučními dekrety v kapse, podle nichž byla pod rouškou „velezrady“ rozpoutána masová likvidace pravicových, antikomunistických odpůrců. Přivezl Čechům Stalina na čele lokomotivy: portréty Beneš-Stalin vjíždějí na Masarykovo nádraží – již v roce 1945 – pro vidoucí nebylo žádných pochyb. Šlo již o jednání spíše kriminální, než politická. Už na podzim 1947 „daroval“ Beneš svému národu generála Alexeje Čepičku – podle, tajně a v přítmí. A víte, kdy po komunistickém puči abdikoval? Až 7. června 1948! Ani tehdy nesoustředil odvahu pro konečné beau geste. Zde již musí být zle i těm, kterým obvykle zle nebývá.
 
Popraveno, likvidováno nebo uvězněno bylo velké množství generálů, důstojníků, politiků, lékařů, členů Hradní stráže, statkářů, podnikatelů, farářů, Skautů, Sokolů, studentů a jiných. Někteří stačili utéci. Co na těchto činech shledávám obzvláště bolestivým a ponižujícím je skutečnost, že v mnoha případech šlo o retribuce čistě osobní. Mezi popravenými byli také Benešovi političtí sokové, protisovětští aktivisté, milenci paní Hany, její gynekologové, stráže u její ložnice na Hradě a pod. Komunisté na všechny tyto precedenty prostě navázali. Dokonce i lidové milice se začaly formovat, jako tzv. závodní stráže, hned po roce 1945. Zasloužil se tedy Beneš o stát – anebo o jeho konečnou degradaci? Navrhuji postkomunistům nový „zákon“: Edvard Beneš se zasloužil o likvidaci demokratického státu. Hned by se nám všem dýchalo volněji.
 
Při nejmenším Beneš posílil tradici devastující politické „hry na obě strany“. Byl jako cirkusák rozkročený na hřbetech dvou vedle sebe cválajících koní, člověk sedící obkročmo na veliké zdi a natahující své bakšišné ruce na obě strany: dodnes na tuto „politiku“ doplácíme a doplácet budeme. Ve své přihlášce do svobodozednářské lóže (26. 12. 1926), píše: „Vyjdu-li ve svých úvahách od svého já, sjednotím je na konec s národem a lidstvím, vyjdu-li od lidstva, lidství, lidskosti, přecházím přes svůj národ opět k jedinci, k svému já.“ Za jiných okolností by takhle sebestředné blábolení svědčilo pouze o osobní krizi racionality. Benešovu psychickou osobnost dokresluje J. Stříbrný, když popisuje jak Beneš mluvil o nutnosti odstranit K. Kramáře: „ …najednou tloukl do stolu vidličkou a křečovitým hlasem několikrát vykřikl: Odstřelit, odstřelit, odstřelit!“
 
W. Churchill kdysi řekl: „Dobrý politik musí umět předpovědět, co se během příštích deseti let stane. Když mu to nevyjde, musí umět vysvětlit, proč se tak nestalo.“ Nic z toho Beneš neuměl.
 
 
V knize Černá kniha minulosti zaznamenává Z. Ludvík rozsáhlá ústní podání z prostředí politických vězňů, tzv. retribučních muklů (mužů, určených k likvidaci) Benešovy éry. Důležitost těchto záznamů je nesporná: tato generace muklů neměla možnost zanechat spolehlivější psané a tištěné dokumenty pro postkomunistické historiky: vše bylo podbarveno presumpcí viny kolaborace, velezrady, protistátní činnosti, špionáže a majetkových machinací, později zneužito i komunisty. Většinou se však jednalo o patrioty, antikomunisty, legionáře, protisovětské exulanty, pravicové novináře, sedláky a úspěšné podnikatele. Byli prostě a účelově “hozeni přes plot” dravému bolševismu a zapomenuti - vlastně až dodnes.
 
I Jan Baťa byl součástí tzv. Třetího odboje, přesněji ovšem Protikomunistického odboje. Jedná se o nejvýznamnější odbojovou činnost Čechů a Slováků ve 20. století, i když pro postkomunisty dodnes, z důvodů poplatnosti Benešovi, neuznanou fází českých dějin. Hlavním důvodem je neschopnost pochopení tehdejší nutnosti dvojného boje proti nacismu i komunismu současně.
 
Nebylo to snadné, bylo to komplikované, ale výkvět jedné generace Čechů a Slováků musel bojovat proti nacismu a komunismu, ne proti jednomu nebo druhému. Tito lidé nebyli pochopeni a mnozí zaplatili svými životy, ztrátou svobody, zdravím či vyhnanstvím. Antifašisté, kteří byli zároveň antikomunisty, se stali zrádci a nepřáteli „lidu“.
 
Došlo tak k nedůstojné situaci „buď a nebo“: ti, co bojovali proti nacismu se neměli angažovat proti bolševismu (sovětismu), a ti, kteří se aktivně bránili komunismu byli oportunisticky interpretováni jako podpůrci nacismu. Vždyť i Jan Baťa byl odsouzen za to, že se veřejně nepřihlásil (tedy za něco, co neudělal) k londýnskému, tedy prosovětskému odboji, i když jej finančně podporoval inkognito, aby ochránil rodiny zaměstnanců firmy v Protektorátu. Boj proti nacismu však musel a měl být spojen s bojem proti komunismu, jak to historie dostatečně potvrdila a jak to pochopila pouze ta malá, odhodlaná a nemilosrdně zlikvidovaná elitní složka národa. Většina tzv. bojovníků proti fašismu spojila své úsilí s kolaborací se Sovětským svazem, tj. stalinismem, bolševismem a komunismem. Tato neprozíravost benešismu se jak Čechům tak Slovákům neúměrně vymstila. Období 1945-48 dodnes představuje podloží morální slabosti národa a budoucích finančních zatížení nezanedbatelných rozměrů.
 
Protikomunistický (antibolševický) odboj byl zahájen již v letech 1916-18, pokračoval za První republiky i za Protektorátu, vrcholil v letech 1945-48, ale také ještě za komunismu, obzvláště v počátku 50. let. Později došlo k akomodaci s komunistickým systémem, charakterizované vzájemným „bojem“ komunistických frakcí (prosovětské, s lidskou tváří, normalizační, chartistické, postkomunistické, apod.). Třetí odboj tedy skončil v 50. letech. Byl efektivně zdecimován a tzv. „disidenti“ jej nemohli nahradit (byli „potřební“ a závislí na symbióze s režimem, jako je dravec s obětí). Žijeme tedy na morální dluh. Nyní je čas se s tragickým osudem a morálním i materiálním poškozením protikomunistických bojovníků rovně a nekompromisně vyrovnat. Namísto národního obrození dnes potřebujeme národní prohlédnutí, abychom mohli začít žít důstojně a sebevědomě, ne jen pokračovat v závislém přežívání…
 
Váš,
Milan Zelený
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 
 
 
V této krátké úvaze nelze ovšem vybírat ze statisíců individuálních případů bezpráví z éry předkomunismu. Čtenáři snad proto odpustí, že ještě připojuji několik odkazů na dnes „nepohodlné“ knihy pro ty, kterým to snad ještě není jedno …
 
 
Literatura
Ludvík, Zbyněk a Bureš, Václav, Černá kniha minulosti, Frankfurt am Main, 2001.
Dědinová, Sidonie, Edvard Beneš – likvidátor, Annonce, k.s. Praha 2003.
Kalvoda, Josef, Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno, 1999.
Kalvoda, Josef, Z bojů o zítřek, Moravia Publishing, díl 1-3, Toronto, 1995, 1996, Dílo, Kladno, 1998.
Klimek, Antonín, Boj o Hrad, díl I. a II., Panevropa, Praha 1996, 1998.

Zpět na Výpis článků