Strategická geopolitika: Rozpadne se EU a ovládne Rusko Střední Evropu?

Autor: Milan Zelený | Datum: 01.09.2008
 
Nemáme lidské ani nerostné zdroje, proto je hloupé uzavírat se v pevnosti Evropa.
Evropa se bude rozšiřovat, a rozšiřovat se musí.
Mirek Topolánek
 
Rusko dnes (zcela očekávaně) v Gruzii testuje soudržnost a strategickou připravenost „rozšířené“ EU a NATO. Gruzie sama je pouhou záminkou. Podle svého očekávání, nachází Rusko v Evropě výraznou impotenci, rozkol, reaktivnost a ex post záplatování následků vojenské agrese – ruský nacionalismus je tak významně povzbuzován téměř absolutním nedostatkem strategické geopolitiky v EU, NATO a samozřejmě i v české zahraniční „politice“. U nás převládá „mnichovanství“, „záplatování“ (viz „dárcovské“ konference a SMSky), „benešismus“ a rozplizlost aliančních postojů (viz antiamerikanismus, anti-radar a proruské tendence formující se „páté kolony“, přímo na Hradě). „Představitelé“ neumí (anebo nechtějí) identifikovat ruský nacionalismus jako hrozbu srovnatelnou s ruským komunismem. Obávají se „analogií“ tam, kde jsou na místě, plácají je přes ruku („Takhle ne, soudruzi“) a preferují Slovně-mediální válku, která může vést k válce studené a i horké. Na rozdíl od všech ostatních „velmocí“, EU nezná strategickou geopolitiku a je tudíž na pokraji rozpadu, ne z vnějšího tlaku, ale z vnitřní slabosti. Není povzbuzující žít v dnešní Evropě. Diplomatické „mlžení“ a přemíra slov nikdy nebyly a nemohou být náhradou za pevné, bezpečné, dlouhodobé principy.
 
Již tři čtvrtiny české veřejnosti dnes nemají obavy z Ruska, tak jako Benešovo Československo se nebálo Sovětského svazu. Tento zcela falešný pocit bezpečí dnes vyplývá z příslušnosti k NATO (tehdy z obdivu k vítězství SSSR). Není však možné udržet obranyschopnost NATO jeho rozšiřováním a již vůbec ne omezováním role USA. V tom se česká veřejnost opět vážně mýlí, tak jako se mýlila v letech předkomunismu (1945-48). Není to vina lidí samotných, ale vina jejich představitelů, kteří je v naivním a neinformovaném pohledu na Rusko podporují.
 
Strategická geopolitika se v české zahraniční politice zřejmě nevyskytuje vůbec: všechno je pouhá reakce a téměř žádná proakce. Navíc se vše důležité přenechává „koňovi“ EU, který má větší hlavu. Znamená to, že jiná než „stopařská“ zahraniční politika „spolucestujících“ v ČR neexistuje? Je to tím, že představitelé zahraniční politiky nemají vzdělání a praxi v geopolitických trendech a že je dlouhodobé osudy ČR nezajímají? Držet se “na chvostu” diplomacie a vlažně reagovat na razantní akce ostatního světa není důstojná zahraniční politika. (Podívejte se jen co tropí tápající ČR ve svých vztazích s miliardovou Čínou: „Myš, která řvala“. Dopady radikální degradace spojení a spolupráce se světem budeme ještě dlouhé dekády, asi s pomocí „jednodenních analytiků“ - analyzovat.)
 
Uzavírat se v pevnosti Evropa je jistě nemoudré (a hodnotově i nemožné), ale bezkoncepčně chacharské „rozšiřování“ a „rozmazávání hranic“ není opakem uzavírání se, nic neřeší a v konečném důsledku posiluje “pevnostní mentalitu” a izolacionalismus jednotlivých složek, které se již dnes projevují v tvorbě “malé pevnůstky” Česka a v postupující, bezpáteřní byrokratizaci EU. Bezkoncepční rozšiřování Evropy je v této fázi bezpředmětné. Rusko to v Gruzii jasně dokazuje. Byrokracie a byrokratické systémy již svojí podstatou upřednostňují uzavřenost, izolaci, zbabělost a neprůhlednost – jak známe třeba z Česka. Jediná strategická geopolitika Česka se týká strategicky zkorumpovaného ministerstva obrany a přebujelý export zbraní na obě strany konfliktů v nestabilních částech světa.
 
Pseudodoktrína „rozšiřování“ je založena na mýtu bezpečnosti a ochrany EU a NATO. Bez silného vedení USA jsou však EU i NATO bezzubé a nepředstavují žádnou protiváhu k narůstající vojenské mašinérii bohatnoucího, nacionalistického Ruska. Američané se již dnes musí uchylovat k bilaterálním dohodám, aby alespoň částečně „obešli“ nefunkční byrokracie EU a NATO při ošetřování svých vlastních zájmů národní obrany. Jejich strategie je však zaměřena na dalekonosné jaderné rakety, zatímco Rusové (tím spíše Američané či Evropané) nebudou nukleární válku riskovat a soustřeďují se na budování moderních konvenčních sil, které mohou pronikat rychle pod hledáčky politických i technologických radarů Evropy.
 
Nástup Ruska na Kavkaze je prosté testování EU a její neschopnosti reagovat. I odstupující dvojice Bush-Rice rozumí evropské geopolitice lépe než provinční a konfliktní, nesourodé duo typu „Sarkozy-Merkel“. Jednu českou geopolitiku však uznává i Rusko: "Český hlas zazněl jako disonance ve sboru východoevropských zemí, které jinak jako jeden muž podporují v konfliktu s Ruskem pozici Gruzie," psala ruská agentura ITAR-TASS. Tak jako kdysi Beneš zrádně podlézal komunistickému Sovětskému svazu, tak i Klaus dnes nabízí vlastní národ Putinovu nacionalistickému Rusku, jako Kuba a Bělorusko. Kreml námi pohrdá stejně dnes jako tehdy a tak jako tehdy nepomůže benešovský typ podlézavé velezrady. Hyperaktivní kontrérista, oportunista, mnichovan a „benešovec“ v čele státu není žádnou zárukou ochrany suverenity vzhledem k Rusku (viz také jeho lživé interview v EURO). Zatímco Rusko ještě hledá svého „Hitlera“, my již svého „Chamberleina“, anebo přesněji „Beneše“ máme.
 
Jediným následkem rozkolného dění v EU může být rozpad EU – Rusové to dobře vědí a již dnes, s pomocí plynu a ropy, rozehrávají jednotlivé hlavy států proti sobě: nejednají s EU jako celkem, ale pouze s jedinci; nejednají s NATO jako celkem, ale pouze s jednotlivými státy. Určité scénáře rozpadu EU se rýsují již dnes a zkusíme je popsat. Česko v nich hraje velmi závažnou roli svojí strategií konfrontace dokumentů EU s národní ústavou ČR. Cest k rozpadu EU je celá řada. Nejdříve však dovolte malou osobní vzpomínku pro dokreslení vlastních postojů a principů.
 
Osobní vzpomínka. Je dnes příznačné vzpomínat na srpen 1968 – i já mám vzpomínku a postoj, i když úplně jiné prožitky než většina národa. Už od roku 1967 jsem totiž byl v USA (student a emigrant na univerzitě Rochester). „Pražské jaro“ jsem ale prožíval již od r. 1965 (u prof. Šika na EÚ ČSAV) - silné, tvůrčí chvíle, obzvláště v ekonomii. V soukromých kuloárech nešlo o „reformu“, ale o nastolení tržního hospodářství. Odešel jsem již v r. 1967 do USA studovat tržní hospodářství. To bylo ještě za zmateného „strejce“ Novotného. V lednu 1968 však nastal zlom: přiběhli za mnou němečtí spolužáci a předávali zprávy z RIAS: Novotný je out, Dubček je in. Srdce mi přestalo bít, už jsem věděl, že se nevrátím: Saša Dubček, odchovanec Moskvy, naivní věřitel v SSSR, spolu s ÚV KSČ se ujali Pražského jara. Nedá se popsat mé zklamání: čekal jsem Šika či podobného, ale byl konec. Již v březnu začal usmívající se Saša vyhrožovat, jak potře antisocialistické síly. „Socialismus s lidskou tváří“ – ponižující to oxymóron, který se mi v exilových snech jevil jako smrt pod rozšklebenou škraboškou divadelní přetvářky. Pak už jsem vnímal jen Dubčeka, Svobodu, Černíka, apod., agenty Moskvy, jak usilují o převzetí moci v KSČ od „konzervativců“ a pohrobků Novotného. Neuspěli, oponenti je „převezli“ pozváním bratrského Sovětského svazu. Tak jako nyní Rusko v Gruzii, tak i tehdy SSSR využíval všech slabin, naivity a neschopnosti – a bezpečně umístil vojenské jednotky na území ČSSR. Chybí-li dlouhodobá geopolitika, pak všechny protesty, demonstrace, petice, oběti a rozhlasové relace nikomu moc nepomohou. Zůstala ve mne trpkost: nástup Saši a jeho spoluzrádců znamenalo, že se do své domoviny již nikdy nevrátím. Přivlastnili si vážnou, účelovou práci, zprofanovali ji „lidskou tváří“, udělali z ní komunistickou „reformu“ a ve své sovětské sebedůvěře se nechali přehrát simpletony z konzervativní frakce KSČ. Celé „Jaro“ se tak odehrávalo na úrovni komunistů: prostí, naivní, věřící občané naletěli, protože jim věřili. Bez geopolitiky není politiky.
Byl jsem v USA, ale o to více jsem oplakával oběti nekomunistických patriotů, kteří se snažili vyrvat perspektivy svobody z rukou zrádců. Jejich následné hrdinství a sebeobětování nebylo úměrné zradě signatářů Moskevských protokolů. Dalo se tomu předejít: nevěřit Dubčekovi, nedovolit, aby si komunisté přivlastnili úsilí ekonomů a prostých občanů, úsilí o svobodu, demokracii a svobodné trhy, a snažit se, aby naivní „Buďte s námi“ nepřevážila to krásné a upřímné „Jsme s vámi“.
To je vše už voda pod mostem. Ale má osobní vzpomínka je stále trpká, když vidím jak se i dnes „reformní“ frakce komunistů snaží dát lidskou tvář na tu „lidskou tvář“, jak stále fascinují media, a jak se donekonečna upřednostňuje popis akce před akcí samotnou.
Od r. 1968 se tedy i můj exil stal fraškou: na konferencích, společenských i politických akcích jsem se začal setkávat se staříky před kterými jsem z ČSSR utíkal. Nelze ty pocity ani popsat: utekl jste před nimi, až do Washingtonu – ale přišli si „za mnou“, až do Washingtonu. Když se komunistická Charta 77 stala cestovní kanceláří, tak již nastala v exilu pouze tma. Před komunisty nelze utéci – mají totiž frakce, nejsou jednolití, bijí a vraždí se mezi sebou, štěpí se a diferencují – a přijdou za vámi všude ve světě, za surrealistického potlesku naivního Západu, který neumí pochopit, že frakce je frakce je frakce…Nikdy se nedávejte na stranu frakce.
Takhle si to tedy pamatuji. Srpen 1968 již byl jen přirozeným vyvrcholením ruské geopolitiky: vojenské jednotky jsou nutné v ČSSR, to „Sašovo jaro“ je dobrou záminkou, pajďom! Tak jako v Gruzii. Paralela mezi tehdejší Prahou a dnešním Tbilisi je perfektní. Nikdy, nikdy, nepodceňujte Rusy a nikdy nepodceňujte jejich apologety a nohsledy, ať již se nacházejí kdekoliv – třeba i přímo za humny.
Ve vztazích k Rusku jsme neměli věřit Benešovi v letech 1918, 1938 a 1945, ale uvěřili jsme opět Dubčekovi v roce 1968 a zdá se, že jsme připraveni věřit Klausovi v roce 2008. Jak dlouho budeme ignorovat opakované signály, naivní proruské postoje a hrubá apologetika za ještě hrubší agresi? Pro Česko, zdá se, je opuštění ruského orbitu, komunistického i nacionalistického, dlouhodobě nemožné.
 
Strategii záminek, provokací a příležitostí praktikovali Sověti již tehdy. Tzv. „Pražské jaro“ samo o sobě nebylo důležité, ale bylo strategickou záminkou pro konečné rozmístění sovětských vojsk ve zbývající zemi socialistické sféry bez jejich přímé vojenské přítomnosti. Tehdy, stejně jako dnes v Gruzii, byla vojenská přítomnost úhelným kamenem dlouhodobé strategie obrany národních zájmů.
 
Je až úsměvné, jak rychle se Polsko po gruzínské anabázi „srovnalo“, přestalo chytračit a smlouvu s USA podepsalo dokud je ještě čas. A Ukrajina si o umístění americké základny řekla přímo a sama. I Gruzie usiluje o vstup do NATO. Všichni však jednají bilaterálně s USA. Vědí, že od EU dostanou maximálně „dárcovské esemesky“. Jen Češi stále ještě chytračí s radarem i lisabonskou dohodou: stávají se „pátou kolonou“ Ruska (jako za Beneše), které o rozkol v EU tvrdě usilují. Postoje nositele Puškinovy (tj. Putinovy) ceny jsou již na ruskou medaili: i tu „ropáckou“, vulgárně anti-vědeckou knížku sponzoruje ruský koncern Lukoil. Bude toho jistě ještě víc. Geopolitická strategie je Ruska je „využívání příležitostí“ a ty jim evropští „spolucestující“ bohatě poskytovali a poskytují. Také zbrklý a přehnaně sebevědomý postup Sakašviliho, který naletěl na vějičku sousedské strategické provokace, v přehnané a nerealistické víře v EU a NATO, vedl k plnému využití „zlatonosné“ příležitosti.
 
Rozbití EU a omezení vlivu USA je v suverénním zájmu Ruska. V konečném důsledku NATO proti Rusku okrajové země neochrání, protože je stále více pod kontrolou EU a ne USA. Ukrajina a Pobaltí jsou další na řadě, bez ohledu na NATO. Jestli si někdo myslí, že se ochablé NATO nechá převálcovat Ruskem kvůli Litvě, pak se hluboce mýlí. Česko však, díky novodobému „Benešovi“, spadne Rusku „do klína“ samo.
 
***
 
Není pravda, že bezkoncepční petice a „hřímání“ proti Rusku (re Gruzie) nebo Číně (re Tibet) může vést k pozitivním výsledkům. Porovnejte si české holohlavé „takymnichy“ s ruským Lavrovem nebo čínským Hu a máte jasno: bezradnost a neschopnost se staví proti geopolitickým strategiím. Člověk by řekl, že ten komunistický „peticionismus“ (proti válce, za světový mír a proti mandelince bramborové) už konečně odezní – ale neodezněl. I premiéři EU se dnes chovají spíše jako drobní suplikanti. Jestli se naivním exhibicionistům v EU podaří zahnat Čínu a Rusko do společné unie, pak je i samotná EU u konce. Rusko-čínská unie by nejednala s EU či NATO, ale pouze s jednotlivými státními složkami. Diskuze o sankcích proti Rusku jsou nereálné a vytvoří pouhou záminku pro devastující sankce Ruska proti EU a okrajovým zemím.
 
On ten konec už vlastně nastal. Konec je totiž proces. Ne ten Klausův konec „revize a opravy“ byrokratických dokumentů – to byrokracii EU jen posiluje – ale organický konec, nezvratitelný rozpad přebujelého organismu, který přerostl vlastní adaptabilitu, ambice a schopnosti. Každý předimenzovaný celek se přirozeně dělí, drobí a diferencuje. Po integraci přichází rozpad, po rozpadu reintegrace. EU je dnes před rozpadem, Rusko před reintegrací. Již dnes je EU v pokročilém stadiu rozpadu de facto. Rusko to ví a dnes má Rusko čas, Rusko uvažuje geopoliticky. Již dnes nemusí jednat s EU, ale jen s jednotlivými prezidenty a víceprezidenty, kteří opět zmateně pobíhají nahoru a dolů po mramorových kremelských schodech.
 
EU je manifestně ve stadiu rozkladu. Ještě sice kontroluje kvalitu „sejra a píva“, ale geopoliticky je již ve starém mnichovském a benešovském duchu střídavého okusování a oblizování stále větších a černějších holínek. Strategická geopolitika Ruska a Číny není kontrována podobnou geopolitickou strategií. Je smutné, že starý „Dabya“ musí ještě před důchodem kontrovat Rusko (ve jménu Gruzie, EU i celého svobodného světa), zatímco byrokraté EU debatují chamberlainovské petice, smlouvy a dárcovské konference.
 
Když už se nepodaří zachránit EU, bude kritické zachování obranyschopného NATO s pomocí silné transatlantické unie s USA a ještě silnější integrace okrajových, tj. „třecích“ styčných zemí. Rusové hrají přes ropu a plyn, stále méně EU potřebují a zvyšuje se jejich přesvědčení, že EU potřebuje Rusko.
 

Rozpadne se EU?

Pokud si nás EU nezaslouží, pak nebuďme pokrytci
a nastolme diskusi o vystoupení z ní.
Pavel Telička
 
EU existuje pouze jako nástroj k držení konfliktních ambicí Francie a Německa na uzdě (jestli to někdo nechápe, pak mu pomoz všichni svatí): EU je nutí ke „spolupráci“ a vychutnává si mír a jakousi prosperitu pod americkým „deštníkem“. Geopolitika nesnáší byrokracii a ceny sejra nemají nic společného s nástupem Číny a Ruska. Supervelmoci budou a dnes již jsou tři: oslabování USA je posilováním Ruska a Číny. Obě velmoci dosud nepostupují v unii, geopolitika se stále může rozehrát pozitivně. Jestli ale Amerika ztratí Čínu, pak má dekadentní EU malou šanci na přežití.
 
Je logické, že ne všichni v Evropě budou reagovat stejně. Nastal boj o ropná koryta přežití.
Prvním vyzývatelem a hráčem je Středomořská unie, vedená Francií, Itálií a Španělskem. EU jí nevěnuje příliš pozornost, protože neví co s ní. Německo určitě nebude členem.
 
 
 
 
PÁNOVÉ A DÁMY, TUDY
 
Upozorňuji, že Středomořská unie má 40 potenciálních členů a podpůrců, je geograficky větší než EU, má ropu, přes členy EU může získat peníze z fondů EU, v roce 2006 přitáhla již $60 miliard investic, přes Izrael má návaznost na USA – region Středomoří má hlavně mládí, růst a silný geopolitický potenciál.
 
Druhým hráčem je Skandinávská unie zemí jako Dánsko, Finsko, Švédsko a Norsko – nikdo nemůže očekávat, že tyto země budou dobrovolně sdílet své zdroje s Rumunskem, Bulharskem a třeba i Gruzií. Není pochyb, že za určitých podmínek by tato unie uvážila i Pobaltí, ovšem bez Polska.
 
Třetím celkem je Transatlantická unie, tedy USA, Velká Británie a Irsko, případně s Německem (po ztrátě chabé Merkelové) a Beneluxem. Transatlantická unie je kritická pro budoucnost Evropy: jestli zahrne Německo, pak bude dostatečnou protiváhou Středomořské unii; jestli ne, pak zůstane Německo osamocené, jak již tolikrát v historii Evropy – a tudíž vysoce nebezpečné. Nikdo nepůjde s Německem do dlouhodobého svazku – Transatlantická unie je jedinou šancí pro oddálení konfliktu s Ruskem Rusko. Rusové to již vědí, Němci ještě ne.
 
Proto se Polsko domlouvá přímo s USA a ne s EU. Jistota je jistota. Proč se tedy ČR nechce domluvit s USA, ale jenom a pouze s EU? Co to je, taková ne-geopolitika? Jde o to, kdo se nakonec bude muset „domluvit“ s Ruskem. Polsko je pro USA zajímavé, ale samo o sobě nestačí. Rusko má sílu udělat i z Polska „Gruzii“. Ale Polsko jako vedoucí složka silné Středoevropské unie by již stálo za ochranu, obzvláště pod silnou americkou záštitou. Měli bychom již vědět, alespoň na úrovni zahraniční politiky, že americký ochranný štít je namířen i proti Rusku, nejen proti Iránu. Jen Rusko to ví, ne ale pštrosí česka zahraniční politika, a již vůbec ne Klaus.
 
Toto de facto dělení EU do tří autonomních unií je stále ještě „pod radarem“ byrokratické EU a zcela jasně „mimo mísu“ pro zahraniční „politiku“ ČR, Slovenska, Maďarska a částečně i Polska. Země jako Gruzie, Ukrajina, Slovinsko, Chorvatsko, Bulharsko a Rumunsko to nechápou vůbec, netuší ještě, že vliv Ruska není náhodný, že je ani EU ani NATO neochrání, a že je dobré „oprášit“ si znalosti ruštiny. Klausova koncepce „suverénního ČR“ – tedy strategie „velkého kohouta na malém smetišti“ – je sebevražedná a nahrává přímo geopolitice Ruska.
 
Pro nás je kritické, že Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko, ale i Rakousko a Slovinsko – tedy Mitteleuropa bez Německa – do žádné z následnických unií nepatří a nikdo je k ničemu nepřizve. Mitteleuropa tedy zůstává bezprizornou zónou mezi Německem a Ruskem. Účelem následnických unií je, aby nebyly ve vzájemném konfliktu a hlavně ne v konfliktu s Ruskem. Česko je zde mezi skálou a tvrdým koutem: když se Německo zapojí do Transatlantické unie, připadne Mitteleuropa Rusku, asi jako Gruzie. (Zapomeňte na EU nebo NATO, jedinou stabilitou a zárukou bylo a je USA .) Jestli se Německo, kvůli vnitropolitickému nacionalismu a socialismu, do Transatlantické unie nezapojí, pak zůstane v Evropě osamoceno a bude se muset ucházet o Mitteleuropu – navzdory geopolitickým plánům Ruska. Výsledek případného konfliktu je jasný a pak Česko tak jako tak skončí opět v orbitu Ruska. Putin, Medvěděv a Lavrov nejsou žádní EU byrokrati, peticionáři a vyjednávači, kterými pohrdají. Dostanou-li Čínu na svoji stranu, pak si budou podmínky spolupráce se třemi zmíněnými uniemi diktovat sami.
 
Člověk nemusí být genius, aby si geopolitické vztahy a trendy nedokázal poskládat. Nesmí ale být omezený chachar, který spoléhá na druhé, spíše než sám na sebe. Tak jako tak je čas pro geopolitickou strategii ČR nyní, ne zítra. Kam patříme? K Rusku nebo k USA? Není třeba již dnes formovat Středoevropskou unii s Polskem, Slovenskem (proč jsem to jen rozbili?), Maďarskem, Rakouskem a Slovinskem aj. – nemám na mysli nestrategickou dohodu Visegrád, která je spíše geopolitickým potratem. Středoevropská unie by neměla být nějakou “Malou dohodou”, ale silným mocenským uskupením, schopným navazovat dvoustranné dohody spolupráce s následnickými “uniemi”, ale i s USA. Osobně nevidím v české zahraniční politice naléhavější projekt, než formaci silného středoevropského seskupení právě ve chvíli, kdy každý patří někam a nikdo již nemůže sedět obkročmo na zdi a usmívat se potměšile na obě strany – pokud není Čínou, USA nebo Ruskem. Ale ani tehdy ne: globální společnost vyžaduje globální politiku.
 
 
Váš,
Milan Zelený
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

Zpět na Výpis článků