“Informace nejsou znalosti.” (Kdo to řekl? Co to znamená?)

Autor: Milan Zelený | Datum: 25.05.2008
 
Informace nejsou znalosti. (Information is not knowledge.)
 
Jde o výjimečně důležité rozlišení pro dnešní dobu globálních informací a komunikací. Na tomto rozlišení závisí naše postoje ke vzdělání a kultuře, řízení podniku, chápání ekonomiky, individuálního rozvoje, hodnocení výkonu a úspěchu, rozhodování, atp.
 
Pochopit, že informace nejsou znalosti je jedním z nejdůležitějších poznání, které můžete sobě, ale hlavně svým dětem, poskytnout. Česko je dodnes společností výrazně informační, ne společností znalostní. Projevuje se to ve všech oblastech individuálního a společenského života.
 
Máme zde občas problém s populární češtinou. Anglické knowledge totiž překládáme (a chápeme) široce, jako znalosti, vědomosti, um a často – jako informace. Dokonce si někteří “vědci” přeložili “knowledge society” jako společnost vědomostní. Bohužel se to ujalo a tak se rozdíl mezi informacemi a znalostmi dále zamlžil.
 
Český výraz, který nejlépe tento podstatný rozdíl zachycuje je: “Vědět neznamená umět”.
 
Většinou cítíme ten rozdíl již intuitivně: informací může být příliš mnoho, můžeme jimi být přetíženi (t.zv. information overload). Lze říci “Mám příliš mnoho informací”. Znalostí však není nikdy dost, výraz knowledge overload neexistuje. Jen někteří z nás by tvrdili “Znám příliš mnoho. Umím příliš mnoho. Vím příliš mnoho”. Cítíme, jsme-li normální, prudký a zásadní rozdíl.
 
Jelikož čeština mezi informacemi a znalostmi rozlišuje jen intuitivně, je třeba si to výrazné rozlišení, ve smyslu kategorického soudu v názvu článku, definovat. Jinak by nám význam a dopad tohoto rozdílu unikal ve světě, kde znalostní společnost, znalostní ekonomika, znalostní podnik a znalostní pracovník dominují. Jinak stačí nahradit slovo znalostní slovem informační - a je “vymalováno”, až do té zpackané “Lisabonské strategie”.
 
Jelikož jde o jeden z oborů, kterým se zabývám, zkusíme krátce shrnout alespoň ten rozdíl, bez odborných detailů: existuje dnes již celé odvětví ekonomie a řízení, t.zv. Knowledge Management (KM), nebo Řízení znalostí, které výrazně ovlivňuje globální ekonomiky.
 
Definice: Znalost (schopnost, um) je účelová koordinace akce.
Informace je symbolický popis akce.
 
Znalost je tedy umění vařit (skutečná, koordinovaná akce), informace je kuchařská kniha (popis).
Vše, co mohu zapsat, popsat nebo digitalizovat (slovo, obraz, zvuk) je informace. Informace tedy představuje vstup (a někdy i výstup) do procesu koordinace činností. Informace (kuchařská kniha) je vstup, znalost je proces (činnost, čin, akce). Vařit umím ne proto, že jsem si přečetl kuchařku (informační vstup), ale proto, že umím řídit a koordinovat proces vaření. Informace jsou pouhými vstupy do znalostního procesu koordinace činností. Dosažení vytčeného účelu skrze akci (tedy ne jen na papíře) je jediným důkazem či manifestací praktické, použitelné znalosti. Vše ostatní je informace.
 
Ten rozdíl jsem pocítil jako student, když jsem z pražské VŠE odešel na University of Rochester. Byl jsem na VŠE nejlepší ve statistice (a valediktorián ročníku), tak jsem jel do USA s notnou dávkou českého sebevědomí. Rozhodl jsem se absolvovat kvalifikační zkoušku ve statistice, abych se vyhnul drahému kursu. Statistika je statistika všude na světě, říkal jsem si – než jsem zjistil, že jsem byl poctivě vzdělán jako “ukecaný chytrolín”: samá informace, žádné znalosti. Propadl jsem hned první zkoušku v USA.
 
Věděl jsem všechno o statistice. Znal jsem regresní koeficienty, uměl je definovat, interpretovat i matematicky odvozovat; věděl jsem přesně k čemu je používat a jak interpretovat výsledky. Jen jsem je neuměl použít. V USA se mě při zkoušce nikdo na informace neptal. Byl tam nějaký příklad o prodávání zelí, spousta dat z prodejů a tržeb, a já měl doporučit jaké zásoby zelí jsou nutné pro příštích 6 měsíců. Já ani nevěděl, že se tam má regresní koeficient použít, počítal jsem jako blbec nějaké “klouzavé průměry”. Pak už to šlo rychle, nebyl čas, zrudl jsem, začal se potit – uvědomil jsem si, že mám spoustu informací (asi až příliš), ale žádné znalosti. Styděl jsem se sám před sebou. (Nevím jaká je situace na VŠE a českých univerzitách dnes, ale tehdy se prostě biflovaly a šprtaly informace. Byli jsme jako chodící encyklopedie – a já ubohý v tom patřil mezi nejlepší!)
 
Měl jsem tedy hodně dohánět, vlastně všechno. “Američtí hoši” sice neměli moc informací, ale uměli klást otázky, formulovat problém, dát dohromady tým, navrhnout projekt a skončit s tržně žádoucím produktem nebo službou. To jsem já vůbec neuměl. Také jsem pochopil proč v USA zkoušky byly s “otevřenou knihou” – zpočátku jsem myslel, že se zbláznili. Pak jsem začal mít z “open book exams” posvátný strach: testovaly se znalosti, ne informace. (V ČR jsem s “otevřenou knihou” moc neuspěl, studenti věděli právě jen to, co je v knize – nebylo co zkoušet.)
 
Píši tuto osobní anekdotu proto, abych podtrhl rozdíl mezi informacemi a znalostmi. Informace jsou nutné, ale ne postačující. Účelem informací nejsou informace, ale znalosti. Stejně tak účelem vzdělávání nejsou informace, ale znalosti. V dnešní době jsou informace “komoditou” – jsou všude, v jakémkoliv množství a často zadarmo. Neposkytují žádnou konkurenční výhodu. Čeho není dost, jsou znalosti. Naopak, těch je stále méně, protože jsou jediným zdrojem konkurenční výhody, jediným opravdovým kapitálem v ekonomice (Peníze bez znalostí nejsou kapitál.)
 
Také jsem se naučil, že umět klást otázky je ve vzdělávání mnohem důležitější než umět na otázky odpovídat. Vědět Co nebo To (informace) je méně podstatné než vědět Jak (znalosti) a to ještě méně důležité než vědět Proč (moudrost). Od dat a informací, které jsou všude, se globální společnost přesunula ke znalostem a moudrosti, které jsou jen někde. I vzdělávací instituce se liší podstatně: některé předávají pouze informace (navíc zastaralé) a jiné učí znalosti pro budoucí akce. Opět, rozdíl je podstatný. (Jednou ze zásadních chyb Lisabonské strategie bylo, že chtěli dohonit americkou znalostní společnost, ale popletli si to se společností vědomostní: vědět přece neznamená umět. Společnosti přece nesoutěží v tom co kdo ví, ale jen a pouze v tom co kdo umí.
 
Proč si někteří lidé stále ještě chrání informace (navíc odněkud opsané)? Nevím. Vím jen, že americká MIT dala na internet popisy kursů, učební materiály, syllabi, případové studie, literaturu a texty přednášek, atd. Každý tak může získat všechny informace dostupné studentům na MIT. Přesto zájem a jednu z nejdražších škol na světě dramaticky vzrostl: MIT nedala na internet své znalosti. Informace bez znalostí je jako popis a obrázek pekingské kachny – bez šťávy, kůrčičky, vůně a božské chuti. Za to se dnes platí, ne za informace, ne za „kuchařky“.
 
Další zásadní rozdíl je v hodnocení. Já sám vím jestli znám nějaké faktum či informaci (Kdy byla bitva u Crécy?). Vím ale také jestli něco umím, jestli mám znalost? Tam už je to těžší, protože mé znalosti může ohodnotit pouze někdo jiný (rodina, expert, společnost, zákazník, trh). Sám o sobě nemohu říci, že něco umím – to hodnotí pouze druzí (a právě zde “sebechvála smrdí”). Mohu si třeba myslet, že umím vařit (mě osobně to chutná), ale nikdo mé pokrmy nekoupí, nepřidávají nikomu měřitelnou hodnotu. Vím ale najisto, že jsem přečetl a naučil se nazpaměť všechny recepty.
 
A pak jsou tu další komplikace. Informaci buďto mám, anebo ji nemám. Znalosti jsou však stupňovité, mám je chabé, dobré, excelentní nebo expertní. A navíc záleží na kontextu: mé znalosti jak připravovat perfektní vepřové koleno mě neuživí v Izraeli, stejně jako má schopnost analyzovat americkou poezii v současném Teheránu.
 
Znalosti jsou tedy definovány jako účelová koordinace akce. Vím a umím, protože dělám. Umím, protože dokáži koordinovat své činnosti tak, aby výsledek či produkt mého úsilí byly úspěšné (úspěšně přijaty a zhodnoceny na trhu). Tržní zhodnocení tak dává vznik užitečným znalostem. Umím-li lézt po palmách a srážet kokosové ořechy ve Finsku, pak z hlediska uplatnění v dané společnosti nemám znalosti žádné. Stejně tak umím-li psát sonety v Ugandě anebo reprodukovat vzorečky derivací v moderní společnosti. (Zde je opět trocha osobní “zatrpklosti”: než jsem odešel z Česka, měl jsem již asi 40 odborných publikací, mnohé v angličtině, mnohé matematické, ale nebyl jsem přijat do programu tzv. CSc – protože jsem neznal nazpaměť vzorečky nějakých derivací. Pan “profesor” se podrbal na hlavě a pak mě vyhodil. To, že jsem užití derivací znal a konceptům rozuměl nestačilo. Tak jsem šel.)
 
Zmínil jsem, že znalosti jsou nejdůležitější formou kapitálu. Uvedu k tomu jen zjednodušené duševní cvičení. Představte si dva kuchaře. Vybavíte je stejnou technologií (sporáky, hrnce, pánve) a stejnými surovinami (maso, zelenina, ryby, atp.). Poskytnete jim přístup k nejlepším informacím (kuchařky, databáze, statistiky) a dáte jim oběma stejné množství peněz (k dokoupení, doplnění, atp.). Jejich “kapitálové” vybavení by mělo být zcela stejné. Nasadíte jim bílé čepice a necháte je vařit. Není těžké si představit, že výsledky nebudou stejné (obzvláště jsem-li já jedním z kuchařů): u jednoho se staví fronty, lidé si chodí pro nášup, platí bohatě. Od druhého nechtějí nic, možná jen své peníze zpět.
 
V čem je ten rozdíl? V čem se oba kuchaři liší? Ve znalostech.
 
Jeden umí koordinovat všechny vstupy a proces vaření (umí) a druhý neumí (neumí). Ve všech ostatních kapitálech (peníze, technologie, ingredience, energie) se lze vyrovnat – jen ve znalostech ne. Znalosti jsou a navždy zůstanou primární formou kapitálu a trvalým zdrojem diferencovanosti a konkurenceschopnosti. Proto je vzdělání v moderním světě tak nadmíru důležité: ne informace (biflování derivací), ne vědomosti (čtení učebnic a příruček), ale znalosti (vymyslet, navrhnout, vyrobit a hlavně prodat a doručit nový výrobek či službu – anebo i myšlenku).
 
Moderní podnik obzvlášť potřebuje především znalosti, méně již data a informace, aby si mohl vytvořit výraznou a trvalou konkurenční výhodu, klíčovou schopnost či tržní pravomoc. Tradiční podnik postupuje často opačně: nakoupí řadu technologií, zavede četné funkce a shromáždí množství dat a informací. Pak nakoupí informační systémy a získané informace a informační toky si v podniku zafixuje. Pak si vypůjčí hodně peněz (“kapitál”). Nakonec zjistí, že mu chybí znalosti i moudrost k nalezení a dosažení správných cílů. Znalosti podniku nelze přizpůsobovat informacím: informace jsou pouhé vstupy do znalostních procesů.
 
V jednom z článků jsme si psali o důležitosti pravidel (“Pravidla pro žití”). Jelikož znalost je koordinace akce, je nutno postupovat podle pravidel řazení činností do posloupností, průběžné hodnocení akce a jejích výsledků. Tato pravidla koordinace umožňují měření a hodnocení kvality akce a výsledků, tedy kvality znalostí. Podle typů zdroje těchto pravidel si lze klasifikovat různé typy znalostí. Tyto základní typy jdou v angličtině pod názvy skill, knowledge a expertise. S dabingem do češtiny je to velmi riskantní, ale zkusit to můžeme. (V žádném případě nestačí slovník a prostý překlad: jde o význam.
 
Základní typy znalostí (ne informací) jsou dovednost (zručnost, um), znalost (uznaná schopnost, profesnost) a vysoká odbornost (expertíza):
 
  1. Dovednost. Dovednost je účelová koordinace akce, kde pravidla jsou vnitřní, zkušenostní, sebedeklarované a sebehodnotící. Umím psát, číst a řídit podnik, protože má koordinace vyhovuje mým vlastním pravidlům hodnocení kvality. Dovednost může být i vysoké kvality, obzvláště je-li subjekt (nositel) náročný a sebekritický. Umět, být zručný, být dovedný v dosahování osobních výsledků však nestačí: společenské a institucionální zhodnocení je žádoucí. V některých kulturách nejsou uznáváni samouci, autodidakti, polovzdělanci a šamani.
  2. Znalost. Znalost (v pravém slova smyslu) je založena na vyhovění vnějším pravidlům koordinace. Společnost, instituce, řemeslo a profese potvrzují a osvědčují společensky použitelnou znalost, ne pouhou individuální dovednost. Profesionál se umí podřídit pravidlům a kriteriím profese, laik, vesnický koumák a samouk ne. Dovednost přerůstá ve znalost pouze v kontextu společenského “oprávnění”. Podřízení se náročným pravidlům není slabostí, ale erbem profesionality.
  3. Expertíza. Odbornost a expertíza jsou vyšší formou znalostí. Profesionál (ve smyslu profese, ne peněz), který zvládne pravidla koordinace akce tak, že získá schopnost a oprávnění tato pravidla ovlivňovat a měnit, dosáhl odborné znalosti. Pouze na této úrovni jsou znalosti schopné “učit” (ve smyslu měnit) existující systém pravidel a kriterií určujících kvalitu procesu a výsledku. Expert dlouhodobě určuje, mění a vymezuje pravidla své odbornosti.
I když laik, samouk a sebedeklarovaný “odborník” může být dovedný a cenný ve svém okolí, jeho činnost má pouze místní, provinční oprávnění. Pouze konfrontace s vnějšími pravidly řemesla, profese a odbornosti vede k tvorbě, uchování a rozšíření znalostí ve společnosti.
 
Na př. politika, management a business jsou žádoucí jako profese, na úrovni práva, medicíny, architektury, inženýrství, atp. Nejsou však rozpoznány a vyučovány jako profese, ale spíše jako osobní dovednosti, případně volné řemeslo. Kvalita je určována pouze výsledkem, ne pravidly znalostí a procesu. I školy managementu a podnikání by měly vychovávat profesionály. Podnikatelské fakulty by měly být porovnatelné s fakultami práva nebo medicíny. “Podnikatelská univerzita”, která by nepředávala jen informace, ale učila a certifikovala znalosti, zatím v Evropě neexistuje.
 
Již Edwin Land, vynálezce a zakladatel Polaroidu, nabádal, že každá podnikatelská škola by měla především podnikat, zakládat a řídit firmy. U nás propagoval opravdovou podnikatelskou univerzitu pouze Jan A. Baťa.
 
Problém s českým vzděláváním nejsou peníze, školné, učebnice, počítače, zkoušky, učitelé, publikace, atp. Tyto dimenze sice nestojí za moc, ale dají se změnit. Hlavní problém je základní (a snad i jediná) dimenze, která není v “Bílé knize” zmíněna: informace nejsou znalosti. Pokud budeme i nadále učit jen komoditní informace a graduovat “chodící encyklopedie” v éře internetu a komunikací, pokud se razantně a dravě nevrhneme na rostoucí potřebu umět, ne jen vědět, potud budeme zaostávat stále výrazněji. Pokud si budeme plést řízení znalostí s řízením informací, pokud co říkáme bude mít větší váhu než co děláme, pokud popis akce bude nahrazovat akci samotnou, pokud namísto znalostí budeme přenášet informace – pak se staneme společností dobrou tak pro různé TV hry, ale ne pro narůstající globální konkurenci v tom, co lidé dělají a umějí, ne v informacích, které si někde nákladně nabiflovali.
 
Váš,
Milan Zelený
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

Zpět na Výpis článků