Co je v nepořádku s americkou ekonomikou? Nic.

Autor: Milan Zelený | Datum: 10.05.2008
 
Jim Rogers
 
Mnozí čtenáři se ptají, zda komentuji také americkou či globální ekonomiku? Samozřejmě. To již je úloha (a úděl) profesora ekonomie.
 
Bankéři, makroekonomové a politici zásadně a podstatně podcenili vztahy a dynamiku globální ekonomiky. Tvrdošíjně uplatňují makroekonomická dogmata zašlých dob, od keynesianismu až po monetarismus, totálně nevhodných pro éru globálních trhů. Světové „krize“ – kreditní, hypotéční, potravinové, energetické, ekologické a myšlenkové – jsou následkem až debilního lpění na dogmatech, která mají s moderní ekonomikou pramálo společného. Ekonomie se musí měnit a rozvíjet podle rapidně se měnící globální ekonomiky. Ekonomie musí být odrazem ekonomiky, ne naopak. Kde k tomu nedochází, anebo dochází jen velmi pomalu, tam přichází katastrofa, krize a uměle vyvolaná destrukce ekonomického organismu.
 
Vezměte si bublinotvorné aktivity americké Fed, které po zmatení senilního Greenspana předsedá „ubohý Bernanský“ (Ben Shalom Bernanke) - oba makroekonomové dogmatu, kteří snad neví jinak než si donekonečna pohrávat s úrokovými mírami a sanovat bankrotující banky. Makroekonomové se propojili s politiky v míře, která již nějaké spásné odlišení ani nedovoluje. Bernanke snížil úrokové míry šestkrát za sebou a tím zatloukl dolar na jeho historicky nejnižší hodnotu, bez ohledu na klíčovou roli dolaru v globální ekonomice.
 
Uměle vyvolaný pád dolaru způsobil světový útěk ke spekulacím s komoditami, od rýže a pšenice přes naftu až po barevné kovy. Prudce rostoucí ceny komodit přinesly silné inflační tlaky, proti kterým měl pokles dolaru vlastně ochránit. Následkem jsou rostoucí ceny potravin, které v některých regiónech hraničí s nedostatkem a hladem. Rostoucí ceny ropy vedly k politickému tlaku olejářských monopolů směrem k biopalivům (vzhledem k jejich mixování s tradičními benziny). Politicko-ekonomický komplex podlehl a dotoval spekulace v biopalivech, čímž způsobil masivní přesun od kukuřice a rýže jako potravin k jejich spalování. Mezitím nárůst cen ropy zůstal bez odpovědi makroekonomů a politiků, kteří vyloučili ekologii a ekologické myšlení z domény ekonomie. Biopaliva přesunula investice a soustředění od čistých zdrojů (vítr, slunce, voda) na spalování nejdražších zdrojů fosilních a potravinových. Navzdory všem vyvolaným negativním pohybům, předseda Bernanke opět – snížil úrokovou míru a srazil tak dolar na kolena.
 
Je až k nevíře, že bankéři, olejáři, makroekonomové a politici – tedy skupiny, které spekulativní pohyby a „bublinaci“ ekonomiky způsobili – jsou dodnes vyzývání k vyjádření názorů jak z této globální šlamastiky ven. Jak to proboha mohou vědět? Vždyť dodnes žijí s ekonomickými dogmaty 30. – 50. let minulého století. Dle mého názoru, zlatá éra makroekonomie, zahájená ve 30. letech Lordem Keynesem, právě skončila. Návrat od symbolické k reálné ekonomii je nevyhnutelný. I legendární král komoditních spekulantů, Jim Rogers, již prohlédl a volá po zrušení Fed a po odstoupení Bernanskýho, pro něhož má pouze přívlastky jako “nut“, „idiot“ anebo „hlupák“ – jako kdyby za globální ekonomiku mohl tento jediný, zmatený človíček. Tak snadné to zase nebude.
 
****
 
Ronald Reagan
 
Prezident Reagan, tváří v tvář hroutícím se akciovým trhům, trval na tom, že s ekonomikou je vše v pořádku. I dnešní krize je pouze krizí finančního sektoru.
 
Ve skutečnosti existují ekonomiky dvě: První, skutečná (reálná) ekonomika výrobků a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za toto zboží, a druhá virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, ve které se sází na budoucí pohyby cen a hazarduje hlavně s penězi druhých lidí.
 
Tato druhá ekonomika není nutně podložena skutečnými toky zboží a služeb; jejím hlavním produktem jsou peníze. Produkuje peníze přímo, bez obtěžující přítomnosti skutečných výrobků nebo služeb. Jak je to možné? Hlavně díky spekulacím, sázkám, hazardní hře. Prostě s touto druhou ekonomikou je vždy něco v nepořádku.
 
Chceme-li pochopit praktickou ekonomiku i ekonomii jako vědu, neměli bychom tyto dvě ekonomiky směšovat.
Rozdíl vysvětluje jednoduchá metafora: Když získáte peníze prostřednictvím zboží a služeb, zanecháte v ekonomice stopu – užitečný výrobek, cennou službu. Tento skutečný užitek lze spotřebovat; nová znalost se získá a uloží do organizační paměti ekonomiky. Můžeme říci, že peníze byly vydělané (zasloužené).
 
Když získáte peníze tím, že vsadíte třeba na budoucí vyšší úrokové sazby nebo směnné kurzy, nezanecháváte v ekonomice žádnou trvalou nebo viditelnou stopu – žádné zboží, žádné služby, žádné znalosti. Peníze se jednoduše přesunou z jedné kapsy do druhé, aniž by zanechaly jakoukoli skutečnou stopu. Peníze se prostě udělaly, jakoby kouzlem, jako v sázkové kanceláři.
 
Existuje tedy velký rozdíl mezi vyděláváním a děláním peněz. Není nic špatného na vydělávání peněz, ale dělání peněz se permanentně ocitá v potížích. Když ukradnu nebo vyhraji vaše peníze (převedu je z vaší kapsy do své), v ekonomice nezůstává žádný pozitivní přínos. Když si vaše peníze vydělám (tím, že vám prodám skutečné zboží nebo služby), dojde k pozitivní akumulaci užitku a znalostí.
 
Skutečná a virtuální ekonomika: Přerušení spojení
 
Tyto dvě ekonomiky, ač zásadně odlišné a relativně nezávislé, se v mezních situacích navzájem ovlivňují. Nové výrobky a služby vytvářejí nové pohyby kapitálu; skutečná ekonomika pohání finanční ekonomiku. Nové finanční toky umožňují a stimulují novou výrobu a služby, a tak pořád dokola … Problémy nastanou, když ona druhá ekonomika symbolů přestane působit v součinnosti s první ekonomikou skutečného zboží a snaží se dělat peníze prostřednictvím spekulací, sázek a iracionálního riskování.
 
Díky rychlé globalizaci kapitálových trhů, bleskové rychlosti, s jakou fungují komunikační sítě a internet, a automatizovaným, počítačově řízeným finančním nástrojům, je nyní v rostoucí míře možné získat peníze bez toho, abyste je vydělali: stačí je udělat. Rychlost je dostupná, potřebujete jen spoustu peněz do hry. Obrovské sumy peněz se získávají tím, že na několik minut nebo hodin investujete ještě větší sumy peněz, proženete je během jediného dne několikrát kolem světa. Žádné skutečné zboží nebo služby nemění svého majitele či lokalitu v tak krátkem zlomku času.
 
Symbolická virtuální ekonomika se tedy stala významně nezávislou, odpoutanou od skutečné ekonomiky. Lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty zajímali, bez toho, abyste měli vliv na jejich pohyby nebo převody: Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná.
 
Peníze druhých lidí
 
Jak lze udělat peníze na krátkodobých změnách cen v rozsahu pouhých zlomků procent? Potřebujete spoustu peněz – a to znamená peníze druhých lidí.
 
Podnikatel nebo živnostník pracuje s vlastními penězi nebo vlastním dluhem. Banky, investiční ústavy, zajišťovací fondy a podobné instituce jsou specificky určené pro práci s penězi těch druhých. V globálním komunikačním prostředí i jediný obchodník může získat nebo ztratit miliardu přes noc – pokud má k dispozici dostatek peněz druhých lidí.
 
A jak dosáhneme toho, že získáme dostatek peněz druhých lidí? Snadno. Když jsou úrokové sazby vysoké, lidé budou ukládat své úspory do bank. Když jsou úrokové sazby nízké, investiční bankéři budou tyto peníze půjčovat levněji a začnou investovat – ne do skutečné ekonomiky, ale do spekulací a sázek v rámci symbolické ekonomiky.
 
Vezměme například ceny ropy: Ačkoli nabídka je dostatečná a poptávka ve skutečnosti klesá, sázejí se velké sumy peněz na rostoucí ceny. Nymex (New York Mercantile Exchange) dnes elektronicky obchoduje s ropou 24 hodin denně. Člověk může nakoupit velké množství ropy (ve skutečnosti pouze krátkodobé tituly na ropu), aniž by ji vůbec chtěl, viděl nebo uvedl do pohybu. Jak cena roste, druhý den ropu prodá, shrábne do kapsy zisk a vsadí si na další kolo zvyšování cen. Dosahují se vysoké zisky, aniž by ropné tankery vůbec opustily přístav… v takové ekonomice jsou všechno jen vícebarevné žetóny. Je v zájmu těchto „investorů“, aby ceny ropy a ostatních komodit rostly co nejrychleji a nejspolehlivěji.
 
Státní zásahy vyvolávají spekulační bubliny
 
Úsudek spekulantů, politiků a makroekonomů se jen zřídka opírá o znalosti a porozumění, jejich investice jsou špatné a rizika nesmírná – jsou tvůrci investičních bublin a krizí, plní si kapsy zisky – a pak nechávají bubliny prasknout … konec konců, jde o peníze těch druhých.
 
Jak se nejlépe vytvoří bublina? Tím, že dáte levně k dispozici spoustu peněz. Jinými slovy, stlačíte dolů náklady na půjčování peněz, úrokové sazby. Levné peníze se nalévají do ekonomiky velice rychle, na špatné peníze se chytají špatné projekty, skutečná ekonomika nemůže odpovědět kvalitními výrobky a službami, obchodní modely se stávají chatrným dovětkem. A nakonec spekulační bublina praskne. Nadělaly se velké sumy peněz, ale vždycky za to musí někdo zaplatit, někdo jiný musí o tyto peníze přijít. Jdou z jedné kapsy do druhé, bez jakéhokoli skutečného produktu mezi nimi.
 
Kdo platí za iracionální nevázanost hraní si s penězi těch druhých? Ti druzí lidé: Nerozumní kupující a nevinní daňoví poplatníci, ti všichni jsou pěšáci ve hře Kasino v oblacích. Vláda pomáhá z nesnází finančním institucím, aby tak zabránila panice investorů a útokům na vklady. V případě bank to musí dělat, protože vklady jsou pojištěné; v případě investičních ústavů to také musí, i když nepřímo, aby podepřela důvěru a stabilizovala finanční hospodářství. V obou případech je to v konečném součtu daňový poplatník, kdo zaplatí za všechny špatné úsudky, nerozumná rozhodnutí a neomezenou lidskou chamtivost.
 
Dvě větve ekonomie: Mikro a makro
 
Vezměme například nedávný kolaps wallstreetského giganta, investiční banky Bear, Stearns & Co.. Zcela nemoudré a nekompetentní rozhodování vedlo k pádu ceny akcií ze 178 dolarů na pouhé 2 dolary za akcii. Jen si představte, jaké kapitálové bohatství bylo ztraceno.
 
Federální banka zakročila, snížila náklady na vypůjčování peněz, poskytla peníze a schválila dohodu ve prospěch investiční banky JPMorgan Chase, která převzala Bear Stearns během jediné noci. Trhy se uklidnily a vrátily se zpět ke svému obvyklému spekulativnímu investování; daňoví poplatníci zaplatili za celou tuto dohodu svými těžce vydělanými penězi.
 
To nás přivádí k ekonomii jako vědě. Existují dvě základní větve ekonomie – makro a mikro. Mikroekonomie (také cenová teorie neboli teorie firmy) se zabývá tvorbou bohatství prostřednictvím výrobků a služeb na úrovni firmy. Studuje úsudek a veřejnou volbu, rozhodování, nabídku a poptávku po výrobcích, tvorbu cen, produktivitu, konkurenceschopnost, organizaci, veřejnou ekonomii, institucionální ekonomii, politické vědy, atd.
 
Makroekonomie se vyvinula jako studium agregátních hodnot na úrovni národní ekonomiky. Zabývá se státními zásahy, dolaďováním a přerozdělováním statků vytvořených někým jiným (většinou podnikatelským sektorem) – protože stát sám žádné statky nevytváří. Makroekonomie tedy studuje peníze, dluh a úrokové sazby, stejně jako úhrnné veličiny a statistiky národního hospodářství.
 
Takže mikroekonomové hovoří o výrobě, inovacích, rozhodování, poptávce a nabídce firem a podobně, zatímco makroekonomové hovoří o centrálních bankách, daňovém systému, úrokových sazbách, množství peněz v oběhu, směnných kursech, zaměstnanosti a vládní politice. Za ideálních podmínek se tyto dvě větve potkávají a navzájem doplňují, zapřahají svoji synergii ve prospěch národního blahobytu a tvorby a přerozdělování bohatství.
 
Za ne už tak ideálních podmínek stát a makroekonomie dominují a zasahují do tvorby bohatství tím, že je zdaňují, utrácejí za politické projekty, nekonečně si pohrávají s úrokovými sazbami, zachraňují padlé banky a finanční instituce a tak podobně. Stát je nejméně kompetentní institucí pro tvorbu statků, avšak je tou nejmocnější institucí pro prosazování svých politických cílů prostřednictvím zásahů a ovlivňování tvorby těchto statků.
 
Tato převaha makroekonomie nad mikroekonomií je zejména nápadná v post-komunistických státech. Jiné vzdělání ekonomů nebylo dostupné. Komunismus byl všechen o agregátních hodnotách, vládním ovlivňování a útlumu zodpovědnosti. Stát kontroloval vše, od cen a daní až po plány výroby a obchodní strategie.
 
Pan Bublina a jeho odkaz
 
Neoddiskutovatelným panem Bublinou byl předseda správní rady Federálního rezervního systému, ryzí makroekonom a monetarista, Alan Greenspan (viz např. Fleckenstein, Greenspan’s Bubbles: The Age of Ignorance at the Federal Reserve, 2008). Prakticky sám bez cizí pomoci, prostřednictvím své monetární politiky, vytvořil více bublin, než o kolika se zpívá v písni „I’m forever blowing bubbles“. Jeho vliv na ekonomiku byl po mnohá desetiletí nesporný. Mezi jeho vrcholná čísla lze zařadit krach na akciovém trhu v roce 1987, tzv. krize Savings & Loan (pád spořitelních a úvěrových sdružení), kolaps investičního fondu Long Term Capital Management, technologická bublina roku 2000, katastrofa zvaná Y2K a kreditní bublina a krize realit v roce 2007.
 
Kaše, kterou Greenspan navařil, poskytuje usvědčující důkaz o veřejné naivitě šéfa Fedu, pokud jde o pohyby na trhu a v ekonomice. Ještě více zneklidňující je skutečnost, že Greenspan nejen že dělal nákladné chyby, ale že dělal stejné chyby zas a znova. Nikdy se ze svých vlastních chyb nepoučil, nikdy nebyl schopen tyto chyby uznat a byl zcela neschopný poučit se z chyb druhých. Namísto toho neúnavně přepisoval vlastní historii, aby své chyby ospravedlnil.
 
Tento úděl je pro makroekonomy typický: Rádi se drží dogmat, jako je keynesiánsví, monetarismus nebo volné trhy – a nikdy je neopustí. Nechápou, že ekonomika není neměnný a předvídatelný stroj, kde si trochu pohrajete se vstupy a získáte odpovídající výstupy. Tak tomu není. Ekonomika není stroj; je to lidský systém, živý organismus, který se v rámci svého prostředí trvale adaptuje, přizpůsobuje a vyvažuje.
 
Použijme jednoduchou metaforu: Ekonomika je jako pes – jednou ho kopnete, a on vám olízne nohu a oddaně na vás hledí. Kopnete ho podruhé, a on s vytím uteče do kouta. Kopnete ho potřetí, a skočí vám po hrdle. Jak říkával můj mentor, ekonom Oskar Morgenstern: „Upustíte francouzský klíč do stroje, a ten se zastaví. Upustíte jej do ekonomiky – a ona jej pohltí.” Tedy absorbuje jej, přizpůsobí se mu jako živý organismus. Studium biologie a psychologie by tedy pro ekonomy bylo užitečnější než učit se fyziku, mechaniku nebo deskriptivní geometrii.
 
Bernanke zdědil Greenspanovu poslední bublinu, ale nezná také nic lepšího než si hrát s úrokovými sazbami (od léta 2007 se snížily již šestkrát) – a klesají stále níže a dál potápějí dolar.
 
Bubliny tady budou vždycky ... Tak co?
 
Pokud jde o bubliny, měl bych asi zmínit co vždycky opakuji studentům … V roce 1637 tady byla známá bublina Tulipmánie. Ceny tulipánů vyháněli vzhůru spekulanti, kteří ani tulipány neměli rádi, milovali jen jejich rostoucí ceny a rychlé zisky – potom bublina praskla a oni přišli o peníze. Ale tulipány zůstaly, ještě krásnější a v hojnějším počtu než dříve. Tulipány dodnes přinášejí všem radost a dobré obchody. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
 
Pak zde byla internetová bublina roku 2000. Mnozí nenasytní investoři přecenili své znalosti a schopnosti … a ztratili své peníze, když jejich bublina praskla. Ale s internetem a e-businessem bylo vše v pořádku: pouze neinformovaní investoři se spálili. Internet vyrostl do ještě větší síly a stal se dominantní globální silou, novým prostorem pro podnikání a vydělávání peněz. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
 
A nyní je zde ta hypoteční a realitní bublina. Domy šly na odbyt jako čerstvě upečené koláče. Hypotéky byly levné a géniové z Wall Street, ve své nekonečné chamtivosti, poskytovali hypotéky lidem, kteří se mohli spolehnout jen na malý nebo vůbec žádný příjem … a bublina praskla. Mnoho bláznů, investorů a spotřebitelů přišlo o své peníze i své domy. Ale domy jsou stejně pevné a spolehlivé jako kdykoli předtím a stavební pozemky jsou krásné, v hojném počtu a o 20 procent levnější. S ekonomikou je vše v pořádku.
 
Tato stará moudrost byla známa našim předkům již dávno před všemi těmi CMO, CDO, CDS, SIV a „všemi těmi nesmysly ” a vším tím „humbukem” okolo nového oboru „finančního inženýrství“ (CMO – Collateralized Mortgage Obligation – Zajištěná hypoteční obligace, CDO – Collateralized Debt Obligation – zajištěná dlužní obligace, CDS – Credit Default Swap – směna úvěrového selhání, SIV – Structured Investment Vehicles – strukturované investiční nástroje).
 
Všechny tyto kreativní technické zázraky věčných nedospělých „hráčů“ postrádají skutečné pochopení financí, osobní odpovědnosti či dlouhodobých dopadů na ekonomiku. A nejen to, jejich bossové na Wall Street rozuměli těmto nástrojům a prostředkům dokonce ještě méně a dovolili, aby levné peníze zprostředkovávaly stále méně dobrých obchodů, financovaly stále více průměrných fúzí a akvizicí, které byly odsouzeny k nezdaru, když se vyčerpaly kreditní trhy. Pomocí spekulací a sázek se finanční nástroje prodávají dál, až se ztratí přehled o tom, kdo půjčuje a kdo si půjčuje.
 
Tohle znali už naši předkové, jak lze vidět na obrázku, který popisuje dvě ekonomiky, tu virtuální i tu skutečnou, v roce 1875. Nic se od té doby nezměnilo a nic se nikdy nezmění. Pouze někteří se umí poučit z chyb druhých; všichni ostatní se mohou učit pouze z chyb vlastních, stále dokola, generace za generací.
 
Spekulativní bublina je způsobena stejně tak chybou rozhodování a úsudku jako špatným poučením se z minulosti nebo falešným záměrem hráče. Ve skutečnosti jsou pozdní lítost, pravděpodobnost a hazardní hra nedílnými součástmi spekulativní bubliny. Co však činí bublinu mnohem složitější, je to, že jde o společenský jev. Masy investorů-gamblerů se pohybují stejným směrem, s nadšením následují a kopírují jeden druhého, protože masy a davy nemají vlastní rozum, znalost nebo inteligenci. Jeden blázen, který věří, že aktivum je značně podhodnoceno, nezpůsobí bublinu, ale spíše jen dočasně vyšší cenu. Je to skupina, dav, který zrodí spekulativní bublinu. Poválečná generace věčných nedospělců nemá jinou možnost než následovat jeden druhého, protože nemají čas studovat ekonomii, ale vědí hodně o jednoduchém hraní hazardních her.
 
Zlepšit jejich úsudek a rozhodování je velice obtížné. Vyžaduje to, aby se individuálně rozešli s davem a logicky přemýšleli o historii, hodnotě a pravděpodobnosti. Vyžaduje to opustit dogmata a neužitečné mantry o volném trhu a dělání peněz bez zásluh. K tomu nikdy nedojde a výkyvy té druhé ekonomiky budou stále prudší, zatímco pohyby skutečné ekonomiky (neboli dlouhodobé fundamentální ukazatele) budou stále mírnější a bezpečnější pro ty, kdož chtějí tvořit nové výrobky a služby, aby si zasloužili své peníze, ovládli svou chamtivost a používali zdravý úsudek, racionální rozhodování a zdravý rozum při správě svých záležitostí.
 
S ekonomikou je vše v pořádku...
 
… pokud státní makroekonomové nebudou i nadále stlačovat úrokové sazby, pohřbívat dolar, zažíhat inflaci, spekulovat s komoditami, prosazovat biopaliva, stimulovat růst cen energií, vyfukovat spekulativní bubliny, pobízet nezaměstnanost, zachraňovat bankrotující banky a investiční ústavy … a tak nezardousí skutečnou ekonomiku zboží a služeb a nepohřbí kapitalismus volného trhu.
 
Upraveno z Czech Business Weekly č.13, 31.3. 2008
 
Váš,
Milan Zelený
 
P.S. Politické partajnictví je samozřejmě u kořene předlužení, korupce a hospodářské devastace společnosti:
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

Zpět na Výpis článků