“Klausčesko” a klimatické změny: Proti všem?

Autor: Milan Zelený | Datum: 09.04.2008
 
Otázky klimatických změn a globálního oteplování jsou dnes v popředí světového zájmu - ale zároveň i předmětem narůstající skepse mezi obyvateli Česka. Jak je to možné? Jak se může jedno promile světové populace tak výrazně vymknout globálním myšlenkovým proudům? Jediné pochopitelné vysvětlení lze nalézt v nesporném vlivu současné hlavy státu, Václava Klause, který svými postoji a idejemi zásadně ovlivňuje české myšlení již od r. 1989.
 
Není divu, že kolem něho vznikl zvláštní myšlenkový prostor, jakési kontrární “Klausčesko”, které ale může přežívat ještě do r. 2013! Dvacet pět let propagace jednorozměrné, omezené “konzervační” ideologické šablony nemůže zůstat (a také nezůstalo) bez dopadu. Zatímco se “Klausčesko” okolnímu světu na čtvrt století uzavřelo, svět se rapidně posunul do zcela nových prostorů a sfér zájmů. Ať se nám to líbí či ne, Václav Klaus stále výrazněji ovlivňuje image a vnímání Česka na světové scéně…
 
Skepse sama o sobě je postojem žádoucím, obzvláště u aktivních vědců světového renomé a rozhledu, tedy u lidí, kteří jsou zodpovědní za posouvání hranic lidského poznání. Hledající a zkoumající, “prubířská” skepse je nedílnou součástí vědeckého myšlení a metodologie.
 
Tuto kladnou roli skepse nehraje jakmile přestane klást otázky a stane se dogmatem, přesvědčením laických mas (a jejich politických ideologů), nenabízí alternativy a propaguje pasivitu a zachování status quo. Takový konservatismus (hraničící s “konzervárenstvím”) již mezi zodpovědné postoje k 21. století započíst nelze. Samolibá a samoúčelná kontrárnost není strategií. Masová pasivita dává volný průchod negativním trendům ve společnosti. Jaké jsou následky ideologicky prosazované pasivity k degradaci prostředí? Nicnedělání, strkání hlavy do písku a “čekání na Godota” nejsou postoje hodnotově neutrální, ale přímo hýřící nežádoucími dopady:
 
  1. Příkrý nárůst životních a společenských nákladů. Trvalý růst cen tradičních zdrojů energie vede k akcelerujícímu růstu cen výrobků, potravin i služeb. Škodlivé zplodiny a emise nákladově zatěžují společnost, obzvláště v oblastech dopravy, bydlení, životosprávy a zdravotní péče. Přitom ceny benzinu, elektřiny a plynu stoupají.
  2. Citelné omezení individuální a společenské svobody. Významné svobody individuální a společenské – jako svoboda od jedů, smogu, hluku, strachu, vysokých nákladů, daní, inflace, státní byrokracie, nedůstojného prostředí, nerespektování druhých – jsou významně okleštěné postupující degradací životního a společenského prostředí.
  3. Konzervace olejářských monopolů a omezení svobodného trhu. Nejvýznamnější je ztráta svobody trhu: olejářské koncerny manipulují nabídku i poptávku, posilují monopolizaci zdrojů energie a podporou polovičatých “řešení” (hybridní etanol, biopaliva, “čisté” uhlí a benzin, atp.); vyvolávají tak prudký nárůst cen potravin.
  4. Významné zúžení škály technologických inovací. Lpění na tradičních palivech a spalovacích motorech výrazně omezuje technologický rozvoj a inovace, které jsou pak vtěsnávány do stále se zužujících mantinelů existující technologické infrastruktury.
  5. Ztráta znalostních a podnikatelských potenciálů, zúžení příležitostí zaměstnání. Lpění na tradičních způsobech výroby a spotřeby silně omezuje rozvoj znalostní kapacity a dostupné škály výrobků a služeb, plýtvá bezprecedentním potenciálem pro tvorbu nových profesí, pracovních příležitostí a podnikatelských záměrů.
  6. Růst spekulativní, hodnotu nepřidávající složky ekonomiky. Důsledkem útlumu progresivních složek ekonomiky je přirozený nárůst spekulačního použití kapitálu, který si nenachází cestu do reálných, hodnotu přidávajících sektorů. Vznikají tak spekulační “bubliny”, které dále degradují kapitál a brzdí rozvoj ekonomiky výrobků a služeb.
  7. Zvýšení role státu v regulaci společnosti. Za podmínek narůstající politizace a monopolizace energetických zdrojů, spolu s virulentní spekulativností světových trhů, je téměř nevyhnutelné posilování role státu a státních regulací v ekonomice i ve společnosti.
Samozřejmě, že nejde o úplný výčet základních dopadů: nikdo nemůže odhadnout celkový a konečný vliv pasivity a lidského “ulpívání” na rozvoj společnosti, globální i provinční.
 
V historii ekonomických systémů se záměrné omezování inovačních myšlenek, ekonomického rozvoje, technologických inovací a nových způsobů hospodářského i společenského života vždy promítlo do omezování svobody, vyšších nákladů a posilování role státu.
 
Kdyby na přelomu 20. století převládly podobně zpátečnické síly “konzervárenství”, tak namísto v automobilech jezdíme dodnes v koňských bryčkách. Podobné síly dnešní společnosti překonávají na přelomu 21.století…

K otázce svobody

Svoboda není triviální pojem a není vhodné ji trivializovat za účelem demagogie. Svoboda pro jednoho může znamenat omezení svobody druhého. Svoboda prodejce může omezovat svobodu kupujícího, atp. Rozpoznáváme minimálně svobodu negativní (nedostatek omezení a pravidel) a svobodu pozitivní (svoboda k dosažení určitých cílů). Kde tvoje svoboda končí, moje začíná – a naopak.
 
Těžkosti spočívají v roli státu, ne v roli jedince. Stát může pozitivně prosadit určitá opatření a způsob života, kterému se pak jedinci musí podřizovat. Stát také může negativně odstranit některá omezení, ale jedinec má stále volbu: i když je něco povoleno, nemusí to dělat - na rozdíl od toho, že nesmí dělat to, co je výslovně zakázáno. Oba přístupy mohou mít kladné nebo záporné důsledky. Stát může pozitivně zakázat kouření nebo rasovou diskriminaci, nařídit povinnou školní docházku atp. Stát může negativně odstranit některá omezení a regulace trhu, střelných zbraní či trestu smrti. Jednotlivci a skupiny pak mohou – ale nemusí – této negativní svobody využít. Negativní svoboda poskytuje zákonnou zónu pro uplatnění svobody pozitivní.
 
Základním kritériem je, že ve vyspělé společnosti svoboda jednoho nesmí výrazně omezit svobodu druhého. Skutečná svoboda tedy musí spočívat v respektování svobody druhých. Má svoboda kouřit nemá omezit vaši svobodu dýchat čistý vzduch a jejich svobodu neplatit daně za mé poškozování zdraví svého i vašeho. Má svoboda dýchat čistý vzduch omezuje vaši svobodu kouřit.
 
Je to tedy otázka rovnováhy, nastupuje role demokracie a vůle většiny nad vůlí menšiny. Jinak to bohužel ve společnosti nejde. “Boj” za svobodu je vlastně úsilím o demokraticky prosaditelnou rovnováhu. Sami přece volíme mezi “svobodou” diváků fotbalového derby na Strahově, anebo “svobodou” posluchačů koncertu v Rudolfinu.
 
Svoboda tedy není pouhou svobodou střílet… ale hlavně nebýt zastřelen. Svoboda není pouhou svobodou znečišťovat okolí jedy, špínou a hlukem… ale hlavně nebýt otráven, dýchat čistý vzduch, žít v čistém a důstojném prostředí. Svoboda není jen svobodou okrádat… ale také svobodou nebýt okraden.

Zpět k hradnímu klimaktériu

Václav Klaus
 
Nejde tady o dilema ochrany prostředí versus ochrana svobody, tj. buď jedno nebo druhé. Takto postavený konflikt je falešný, vycházející ze starého “buď anebo” (tzv. tradeoffs) myšlení diluviální ekonomie. Vždy jde o svobodu člověka a v obou případech je svoboda primární a zásadní. Stát se nevolníkem či otrokem v ideálně čistém, “zeleném” prostředí je stejně nežádoucí jako být volný “jako pták” v namodralém prostředí škodlivých emisí, jedů, špíny, hluku a odpadu.
 
Stejně falešná je myšlenka, že ochrana prostředí přináší náklady, které si společnost nemůže dovolit. Je to právě setrvávání v současném návyku spalování minerálních zdrojů, jako uhlí, nafty a benzinu, které se svým užitím i dopady stává stále nákladnějším. A to ještě nepřišla plná industrializace Číny, Indie, Jižní Ameriky a Afriky. Lpění na „problému“ nákladů je stejně falešné jako vsouvání “rudého herinku” svobody do odborné debaty o klimatických změnách.
 
Ať již své postoje a myšlení změníme, anebo setrváme v současném stavu, dopady na svobodu a náklady jsou a zůstanou zásadní v obou případech. Svět vědy došel k závěru, že lidský podíl na globálním oteplování je třináctkrát větší než vliv aktivity Slunce. O tom lze jistě donekonečna debatovat. Skutečný rozsah klimatických změn a skutečný rozsah vlivu člověka však již není podstatný. Podstatné je to, že hledání “řešení” dnes otvírá nové podnikatelské, technologické, znalostní a společenské příležitosti, nové konkurenční výhody: nižší náklady, lepší uspokojení zákazníka, nové zdroje přidané hodnoty a zisků – nové zdroje hospodářského rozvoje, ne nepodobné vzrušujícím časům před sto lety… tentokrát ale čistší, levnější, svobodnější, mnohem důstojnější a více vzrušující.
 
Osobně jsem přesvědčen, že otázka, zda jsou nesporné klimatické změny způsobeny činností člověka je stejně falešná a irelevantní. Faktem zůstává, že obojí, klimatické změny i činnost člověka přinášejí za konzervace daného stavu stále vyšší náklady a omezení svobody.
 
Poznámka. Významnou složkou škodlivých emisí nejsou jen auta a továrny, ale především krávy. Přežvýkavci produkují metan (CH4), zepředu i zezadu. Již dnes je dobytek zodpovědný za 18% emisí v ekvivalentu CO2. Metan je však škodlivější než CO2: molekula metanu má 23krát horší GWP (global warming potential) než molekula CO2. Navíc krávy produkují smogové oxidy dusíku (296krát horší GWP). Jen USA a Kanada mají 100 milionů kusů dobytka, stovky milionů prasat a přes dvě miliardy kuřat – produkující miliardy tun ekvivalentu CO2 ročně. Proč „zelení“ zdůrazňují jeden zdroj a diskrétně mlčí o zdroji druhém?
 
Olejářská lobby prosazuje v USA autobusy na vodík, který se vyrábí z metanu. Vodík je čistší než benzin, ale jeho výroba produkuje emise CO2 jako vedlejší produkt. Poptávka po etanolu jako paliva pro automobily již dnes vede k přesunu kukuřice z výroby mouky do výroby paliv. Cena mouky se zdvojnásobila – a pizza výrazně podražila. Stát dotuje etanol i vodík: nejde již o business volného trhu. Zájem olejářů je dán hybridním mixováním: zachováním užití 80% fosilních paliv. Polovičatá řešení přinášejí více škody než užitku: otázku ochrany prostředí nelze řešit inflací. I když je ropy na světových trzích dostatek a spotřeba benzinu i nafty v USA výrazně klesá, ceny energie stoupají a budou i nadále stoupat.
 
Prezident ČR je jediným sedícím prezidentem na světě, který propůjčil své jméno (a jméno své země) pro roli maskota v sérii reklam tzv. The Heartland Institute, dobře financované americké “Midwest” instituce olejářských zájmů, s mottem “Global Warming is Not a Crisis”. Prezidentovo jméno je uváděno v pochybné sérii podobně bezvýznamných maskotů: Patrick Michaels, Robert Balling, Ross McKitrick, Tim Ball, Fred Singer, William Gray, and Roy Spencer; Czech President Vaclav Klaus; comedian Tim Slagle; and ABC News' John Stossell (citováno z www.heartland.com). Komentářů zřejmě není netřeba, obrázek postačí.
 
 
 
Samozřejmě, že ne všichni američtí olejáři “lpějí” na starém modelu. Významným příkladem tvrdého podnikatele je legendární texaský olejář “Až na krev” T. Boone Pickens, který nedávno investoval $10 miliard vlastních peněz do farmy větrných turbin (4000 megawattů) v koridoru od Texasu na sever k hranicím Kanady (tzv. americká “Saudská Arábie větru”). Podobný soukromý projekt se rozjíždí investicí $1 miliardy do sluneční energie. V Texasu větrné turbíny zaměňují pumpy naftových polí: jediný ranč Louis Brooks jich má přes 150. Jeden milion domů v Texasu již užívá elektřinu z větru. (Přebytečná větrná energie je skladována ve formě stlačeného vzduchu v opuštěných ropných vrtech pro další použití nebo odprodej do širších sítí.)
 
Ekologie se stává dobrým podnikem, nové zdroje jsou čisté a nevyčerpatelné: slunce a vítr. Klesající výtěžnost starých dolů a vrtů je věcí minulosti – a Texas opět vede. Vznikají tam technické školy, nové podniky, nové práce, nové zisky… Není důležité, zda máte olej nebo vítr – důležitý je podnikatelský duch. Také jsme jej kdysi měli i my, za Tomáše a Jana Baťů… nyní nám vnucují tu pasivní, prázdnou, impotentní kontrárnost “Proti všem”.
 
Čerstvý podnikatelský vítr však fouká, posiluje, pročišťuje… navzdory mrzutým, klimakteriálním staříkům v bájeslovných lokalitách - jako třeba to „Klausčesko“.
 
Základní otázkou ochrany prostředí tedy není klimatologie (a ne hradní klimakterium), ale volba strategického postoje. Takových strategických poloh existuje hned celá řada. Bude dobré si je alespoň stručně charakterizovat:
 
  1. Nejjednodušší (a nejnákladnější) je „Klausčesko“: zachovat status quo, nedělat nic, nést rostoucí náklady energie a čekat až se zadusíme ve vlastních zplodinách (anebo až se klimatické změny zvrátí do katastrofy).
  2. Přepolitizovaný „zelený“ aktivismus regulací, omezení a sankcí, namířený proti svobodnému trhu, podnikatelství a průmyslové sféře. Zvýšené náklady se prostě absorbují a přenášejí na konečného spotřebitele a daňového poplatníka. „Zelený aktivismus“ je dnes efektivnější v mávání vlaječkami, plakátování a fraškovitém zveřejňování osobních rozmíšek – tedy irelevantní.
  3. Politický aktivismus à la Al Gore, EU, OSN atp., tj. eurocesta proklamací, deklarací a „převýchovy“, jak známe z byrokratických „lisabonských strategií“. Stát sám – tj. bez podniků a univerzit - nikdy nic nevyřešil a nevyřeší. Goreova osobní investice $300 milionů do propagace ochrany prostředí je sice povzbuzující, ale v porovnání s akcemi soukromého businessu již spíše následná.
  4. Státně-průmyslové programy různých dotací a úlev, které vedou k polovičatým řešením „menšího zla“ olejářské lobby: à la „čisté uhlí“, „lehký benzin“, ethanol, vodík z methanu, apod. (Srovnej s kouřením cigaret s filtrem.) Dnes takové „strategie“ prostě akcelerují celosvětovou inflaci cen potravin.
Můj osobní pohled diktuje a preferuje Pátou cestu: americkou „Ecology is good business“. Podniky a podnikatelská činnost jsou nejlepší zárukou řešení ekologických problémů. Rostoucí ceny ropy a benzínu urychlují přechod ke stále levnějším alternativním (čistým) zdrojům energie.
 
Teze. Business, svobodný trh a kapitalismus způsobily znečištění a degradaci prostředí soustředěním se na původně levné nerostné zdroje energie, jako uhlí, ropa, plyn, atp. Jejich užití v období industrializace byl „good business“. Dnešní globální industrializace prudce zvyšuje náklady užití těchto zdrojů a tak snižuje relativní náklady zdrojů alternativních, které se tak stále rychleji stávají nový „good business“. Proto business, svobodný trh a kapitalismus životní prostředí vyčistí stejně razantně jako je předtím degradoval.
 
Jak argumentovat pro tuto tezi? Kapitalistický business je neutrální: nechce prostředí ani škodit, ani je zachraňovat, chce jen vydělávat peníze a sloužit zákazníkům. Co se tedy stalo?
 
Např. automobily byly původně elektrické. Později se objevily spalovací motory a levný benzin. Celá podpůrná infrastruktura (olejářská produkce, čerpací stanice, opravny, služby, konstrukce motorů, atp.) se začala přizpůsobovat potřebám jediného centrálního spalovacího motoru. Naftaři dokonce lobovali U.S. Kongres a žádali výlučnou legislativní podporu benzinu. Dostali. Podpůrná infrastruktura se za posledních 100 let vyvinula tak dokonale a permanentně, že žádná alternativní inovace již nebyla možná. Celý industriální kapitalismus se tak stal „rukojmím“ své vlastní podpůrné infrastruktury.
 
Tuto infrastrukturu nebylo možno změnit; její obchodní a finanční zájmy jsou natolik gigantické, že je nelze ohrozit. Už lze vymýšlet jen marginálně lepší automobily, ale vždy jen spalovací, tedy prostředí zatěžující motory.
 
Dnes nastal kvalitativní zlom: ceny minerálních olejů a plynů začaly prudce narůstat současně s rostoucí degradací prostředí. Pouze vysoké ceny tradičních energií mohou vést ke spontánní a urychlené transformaci fixované podpůrné infrastruktury.
 
Od počátku 90. let se znovu začínají uplatňovat motory elektrické, distribuované (motory v kolech), jakož i motory na stlačený vzduch. Bohužel také, dočasně, i motory hybridní a etanolové. Současně se prudce rozvíjejí energie sluneční, geotermická, větrná, přílivu a odlivu, atp. Všechny tyto alternativní technologie se stávají „good business“ a mají tudíž podnikatelskou energii a náboj transformovat podpůrnou infrastrukturu spalovacích motorů. Nové materiály, zdroje energie, designy, způsoby výroby – všechny se ukazují být nejen „čistší“, ale i výkonnější, levnější a hlavně: profitabilnější.
 
Dobrou metaforou jsou automobily na stlačený vzduch ve Francii. Nejen, že nasávají a stlačují bezcenný okolní vzduch, ale po dekompresi emitují vzduch čistší a výrazně zchlazený: pusťte pár desítek tisíc takových vozů do centra města a vyčistí vám vzduch jako vedlejší produkt vykonané práce a honby za ziskem.
 
Známý je příklad elektromobilu GM EV1, akční rádius na jedno nabití 120-240 km, rychlost 183mil/hod, kdy „vůdci“ GM dali stáhnout a sešrotovat kolem 3000 jednotek vozu již v užívání zákazníků. Naštěstí máme koncepce nové, jako Eberhardova Tesla, anebo Shimizova Eliica s motory v 8 kolech (starý distribuovaný motor F. Porsche). Eliica dosahuje přes 250 mph, jediné kolo produkuje 100 HP výkonu, tedy 800 HP celkem - při nulových emisích, zlomkové ceně a malých provozních nákladech. Akcelerace 60 mph za 4.1 vteřin, v každém případě rychlejší než Porsche 911 Turbo.
 
Anebo vezměte MDI - Moteur Développement International, Nègreho CAT (Compressed Air Technology), tj. automobilů na stlačený vzduch, tzv. „vzduchovek“, ve strategické spolupráci s indickou Tata Motors. Cena 3,500€ až 5,300€. Letos Tata představí Indica V2, tzv. People’s Car za 1,700 €. Nepodceňujte nízké ceny: není dnes uměním vyrobit vůz za milion USD, ale je opravdovým uměním udělat dobrý vůz za pár tisíc USD. Nebo čínská Brilliance, Pininfarina design, za Kč 550 tis., na němž spolupracují BMW, Porsche, Toyota a Mitsubishi?
 
Anebo si vezměte Shai Agassi a jeho kalifornský podnik Better Place, který v Izraeli plánuje vyměnu všech benzinových vozů za elektrické – s pomocí izraelské vlády. Uvažte také Loremo LS, obyčejný turbodiesel koncept, který má ale spotřebu 1,5 l/100 km. A pak zvažte všechny možné kombinace těchto koncepcí…
 
Svět se nemění, svět se již dávno změnil – navzdory mrzutým staříkům na starobylých hradech, kteří nechápou svá “podhradí”. Podhradí, ne hrady, dnes určují skutečné dění okolního, bohužel ne vždy českého světa …

Závěrem

V USA již dnes začínají v oblastech výroby a businessu dominovat zázračná slůvka jako recyklace, regenerace, znovupoužití, nulový odpad, výroba uzavřeného cyklu - recirkulace zdrojů přírodních i lidských.
 
Česko, se svou vynalézavostí, hloubavostí, soběstačností a svépomocnou praktičností se již dávno mohlo stát významnou částí předvoje světového ekologického myšlení, podnikání i žití. Mohli jsme vytvářet prostředí chránící inovační výrobky a služby, nové obory a nové pracovní příležitosti pro potřeby celého světa. Namísto toho nám znovuzvolili „Klausčesko“.
 
I kdyby všechno to globální oteplování nakonec nebylo tak kritické anebo dokonce ani ne faktické, již jen ta „plodná“ nejistota poskytuje lidstvu úžasnou příležitost, to potřebné „spásné pomýlení“, které pomůže vytvářet důstojnější prostředí bez smogu, smradu, iritantů, jedů, špíny, hluku a nemocí – a bez mrzutých staříků... A hlavně: budeme o to svobodnější, volnější a zdravější. Člověk nemůže zničit přírodu, ale jen sám sebe v přírodě. Čisté a důstojné prostředí je a musí být „good business“.
 
 
Váš,
Milan Zelený
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 
 
P.S. Řada čtenářů se ptá na některé mé “neblogové” články a zda se také vyjadřuji k ekonomických problémům v USA? Ano, ale problém je s překladem: mé články a knihy (obzvláště odborné) se od r. 1967 dodnes v ČR nepřekládají (v angličtině je vše k dispozici na internetu). Pro informaci však lze uvést čtyři populárnější články (v češtině) z minulého měsíce:
 
 
1. Co je v nepořádku s americkou ekonomikou? Czech Business Weekly, 31. března, 2008, s. 28-30.
2. Čína a USA: Hrozba nebo výzva? Týdeník EURO, 11. února, 2008, s. 63-65.
3. Pozor! I dobytek škodí (K problému klimatických změn), Týdeník EURO, 10. března, 2008, s. 82-83.
4. Suverénní fondy: Svět je menší, Týdeník EURO, 17. března, 2008, s. 86-88.

Zpět na Výpis článků