Devatero řemesel, desátá … (Krátká „esejka“ - osobní příběh)

Autor: Milan Zelený | Datum: 24.04.2008
 
Začalo to vše velmi nevinnou pasáží z knihy Roberta A. Heinleina. Četl jsem ji jako ve snách, změnila můj život.
 
Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout loď, navrhnut budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu.
 
Nechtěl jsem uvěřit. Po tom všem specialistickém modlářství specializace, komunistické „rozvinuté“ dělby práce a nesmyslech o devateru řemesel a držení se kopyta – ejhle, lidská bytost! Člověk, který odmítá žít příkladem hmyzu.
 
Pochopil jsem, že lidská bytost, aby byla lidskou, musí umět, musí znát, musí vědět, musí se učit, stále se musí učit. Všechno. Nebo, při nejmenším, jak jen nejvíc zmůže. Lidská bytost musí být ucelená a komplexní, ne částečná, atomizovaná, rozškatulkovaná – jinak by žila životem hmyzu. Brrr, jaká to představa!
 
Zatoužil jsem stát se lidskou bytostí.
 
Začal jsem skromně, tím, že jsem se naučil vařit. Pak jsem se naučil cizí jazyk. Též pěstovat orchideje (proč ne?). Získal další akademický titul. Naučil jsem se nahazovat – jak omítku, tak v baseballu. Naučil jsem se psát simulační programy a studoval základy biologie i chemie. Začal jsem psát pro matematické i sociologické časopisy, ale pak také povídky a eseje pro exulantské noviny, i provinční plátky. (Proč ne blogy? :-))
 
Přicházel jsem té „bytosti“ na chuť. Naučil jsem se žít sám i v houfu. Naučil jsem se bavit hospodské společnosti, promlouvat k přeplněným sálům, ale i sedět potichu u rozjařených stolů. Znovu jsem se naučil plakat (smát se umím). Začal jsem studovat dějiny svého národa i rodiny. Pak také plést věnce, opravit vypínač, chytit užovku za ocas. Naučil jsem se oslovit neznámého člověka (těžké). Naučil jsem se oslovit neznámou ženu (velmi těžké). Odnaučil jsem se kouřit, naučil jíst kimči.
 
Stávat se lidskou bytostí – úchvatné. Doporučuji.
 
Devatero řemesel, desátá bída. Odmítl jsem. Naučil jsem se ekonomii, sociologii, politologii a demagogii (přečetl pozorně Mein Kampf). Naučil jsem se čekat (spěchat umím). Naučil jsem se jednat, ne jen mluvit. Odnaučil bát se velkých lidí – jsou neškodní. Jen malí lidé tě zraní - třeba i zabijí. Pořídil jsem si psa. Naučil zavářet okurky. Střílet ze samopalu. Nespat tři noci. Spát celý den. Naučil jsem se učit: hlavně sebe, ale i syna, děti, studenty, dospělé i staré, milenky i kamarády; učit se, jak se učit – a hlavně, jak nezemřít vstoje. Desátá je lidská bytost.
 
Neskončí to, protože se nikdy tou plnou lidskou bytostí nestanu. Čím víc se jí přibližuji, čím víc se učím, tím méně jsem hmyzem, tím méně zůstávám lidským broukem, a tím méně mám touhu si znovu pročítat Kafku. Naučil jsem se bídě i živoření. Naučil jsem se luxusu, zvykl na limuzíny, na exotické země i lidi, na peníze. Naučil jsem se schoulit ve špíně kanpurského vlaku, přespat pod keřem na Stolové hoře, jíst suchý chléb – ne proto, že musím, ale proto, že mohu. Naučil jsem se milovat i nenávidět.
 
Ale hlavně milovat. Třeba Československo, mou lásku. Zvláště když mi ji takhle rozbili.
 
Je krásné stávat se lidskou bytostí. Postavil jsem dům, zasadil kaštan, udělal skalku plnou čarověníků. Pak ještě zasadil les. Proč? Abych se mohl dívat jak roste. Naučil jsem se pěstovat holuby, pávy, králíky, husy i kachny: naučil se je připravovat, grilovat a jíst (kromě těch bílých pávů). Našel jsem si řemeslníka, který umí všechno - ne jen něco. Zatoužil učit na více univerzitách, ne jen na jedné. Vícerozměrná bytost, napadlo mě: založil jsem obor multikriteriálního rozhodování. Je to tak málo, tolik toho ještě zbývá a je tak málo času – stát se lidskou bytostí. Proto je třeba neotálet, neprodlévat, neplýtvat… i když se to nikdy nepodaří, ta cesta, ach, již ta cesta samotná – stojí zato.
 
Po devateru řemesel nepřichází bída. Po devateru řemesel přichází řemeslo desáté: řemeslo vlastního života, zlaté dno všech řemesel. Masaryk říkal: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“.To je málo. Čím více umíš, čím víc znáš, čím víc chápeš, tím více jsi člověkem. Jen se do toho pustit, ještě je čas; vždycky je čas…
 
Příroda není dělena na oblasti fyziky, chemie, biologie, ekonomie, společnosti... Člověk sám tak parceluje, dělí a klasifikuje přírodu, svět kolem sebe, a dokonce i ostatní lidi. Sám jsem si prožil omezení specializovaného ducha. Lékaři se tvrdě specializují: oční, zubní, nosní, ušní, atp. Dvacet let jsem trpěl velmi nepříjemným, devastujícím příznakem a nikdo mi nedokázal pomoci. Ten umí to a ten zas tohle… jak zpívali v socialistických filmech. Ale můj neduh byl systémový, způsobený přirozeným propojením oblastí očních, zubních, nervových, bakteriologických, alergických i zánětových - a řady jiných. Nuž, do knih tedy, studovat a nakonec vyléčit sám sebe – úspěšně; jen díky tomu, že vím něco o všem, ne jen všechno o něčem.
 
Národ se také může učit, stát se chytrým, ne jen chytračit. I národ se může stát bytostí, uceleným, komplexně se učícím organismem. Musí omezit marxistickou dělbu práce, musí zpochybnit technokratickou specializaci: musí se učit do šířky, nejen do hloubky. Vědět hodně moc o ničem, anebo ne tak moc, ale o všem – to je ta otázka. Myslím, že ta první volba trpí izolací a samotou, učením se sama ze sebe a jen od sobě podobných; ta druhá pak neustále prolíná znalosti, učení a radosti druhých, obohacuje se od všeho kolem sebe, komunikuje se vším. Osobně volím druhou alternativu. Otázkou přece není zda být či nebýt, ale jak být?
 
Jedním z problémů naší doby je, že experti a lidé úzce specializovaní, jednokolejní a jednostranní, mluví hlasitě do věcí obecných a do věcí celku – tedy do věcí, kterým nerozumějí definičně, již z podstaty své úzké specializace: neměli ani čas, ani odhodlání, ba ani podmínky učit se laterálně; jen si kopali hlubší a hlubší jámu učení vertikálního.
 
Čím užší je vzdělání, expertíza a specializace jedince, tím spíše bude cítit potřebu mluvit do věcí, kterým nerozumí. Proč? Právě proto, že jim nerozumí a tudíž nechápe jejich složitost a provázanost se vším ostatním, přírodním i lidským. Navíc, specializace nudí. Není to absurdní?
 
Expert je přece ten, kdo udělal všechny chyby možné ve velmi úzkém oboru. Proto, jak radí ten můj Heinlein: Vždy pozorně naslouchej expertům. Oni ti řeknou co nelze udělat a také vysvětlí proč. Pak jdi a udělěj to. Tak jako Jan Baťa, když přemístil kopec Tresný z jednoho břehu Moravy na ten druhý. Bobby Kennedy také věděl: Jsou ti, kteří se dívají na věci jak jsou a ptají se proč... já sním o věcech, které ještě nebyly a ptám se proč ne? Takhle se učit, to by bylo něco.
 
Ještě není pozdě. Není pozdě budovat stát, založený na znalostech, na vědění, na umění a na komplexních lidských bytostech a jejich institucí, na integritě a celosti národa.
 
Znalostmi a věděním nemíním našprtané poučky z učebnic a jiných textů. Umět něco, neznamená si něco přečíst, něco slyšet nebo něco napsat. Vědět, jak podojit krávu, znamená vrátit se z chléva s žejdlíkem zpěněného, ještě teplého mléka. Znalost není recitace slov a pravidel popisujících dojení. Jediným důkazem znalosti je čin, výsledek či dosažení cíle.
 
Důkazem znalosti, jak řídit stát, je skutečné zvýšení skutečné prosperity většiny lidí. Nestačí jen mluvit, řečnit, přít se a recitovat obnošená dogmata. Nestačí manipulovat statistikami a mluvit s plnými ústy bezvýznamných frází a čísel. U slušných stolů to nebývá slušné. Lidé a jen lidé sami jsou schopní a kvalifikovaní, aby rozhodli, zda je či není větší prosperita – důkaz to lepšího řízení (ne vládnutí) státu.
 
Máme se dnes lépe než před rokem? Ne? Pak pryč s nimi, neumějí. Umějí mluvit, politikařit, to snad. Ale vrátit se s žejdlíkem zpěněného mléka, to je něco jiného. Za to se všude platí a bude platit – i tady, v České republice. Ještě je čas. Vždy je ještě čas (musí být)… stát se lidskými bytostmi.
 
Upraveno z knihy Neučte se z vlastních chyb… (Pohlednice z druhého břehu)
Ottovo nakladatelství, Praha, 2007
 
Váš,
Milan Zelený
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

Zpět na Výpis článků