České SNAFU

Autor: Milan Zelený | Datum: 21. 08. 2014
 
Ekonomický růst EU je nulový. Stejně tak zrychluje propad (-0,2%) v Německu (a následně i v Česku); do recese se vracejí Itálie, Francie, Japonsko a USA. Vše bylo ekonomy běžně očekáváno – o úpadku Německa jsem psal již v r. 2012 v blogu „Německo, zimní pohádka“. Recese ani krize nikdy nepřestaly, obzvláště ve vyspělých ekonomikách. Fiskální i monetární nástroje selhaly. Zbytkový pseudorůst vykazují pouze rozvojové ekonomiky průmyslové a odvozené, ale i to jen dočasně. Následná masivní robotizace vylučuje růst budoucí zaměstnanosti v sektorech jako zemědělství, průmysl a dnes i ve službách.
 
V ČR ekonomiku komentují pouze politici, mediální komentátoři a bankovní i burzovní analytici. To nestačí. České ekonomice nepomohou ekonomické roztleskávačky s pohledem do zpětného zrcátka, ale pouze racionální a dlouhodobý rozbor ze strany bona fide odborníků.
 
Svět přece neprochází normální cyklickou recesí nebo krizí, ale dlouhodobou transformací a výraznou metamorfózou. Teorie o chování pracovní síly je třeba radikálně přehodnotit. Nemá ale smysl se o tom dále rozepisovat, je to už i na Wikipédii (viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Transformation_in_Economics).
 
Účel tohoto blogu je jiný: upozornit na úpadek, tápání, podlézání a výraznou neinformovanost a neschopnost současné politické sféry.
 
Dalo se očekávat, že nová vláda (tzv. Koaliční) konečně vypracuje dlouhodobou strategii rozvoje ekonomiky, vzdělávání a společnosti, obzvláště regionální, za radikálně se měnících podmínek dnešního světa. Ve světě i v EU upadá průmyslová výroba, Japonsko a Itálie vstoupily do recese, atp. Doba trvání stagnace již dosahuje úrovní z Velké Deprese 30. let. Všude jsou velké obavy z pokračující ztráty růstu, úpadku zaměstnanosti, poklesu mezd a narůstajícího zadlužení. Jen ČR je mediálně a barvitě vykreslovaná jako ostrůvek normality, růstu, klesající nezaměstnanosti, tj. typicky české pohody, jako by bylo opět před volbami. To vše podtrhují válečné akce a pouliční demonstrace ve velké části světa, ne jen v Africe a na Blízkém východě, ale i na Ukrajině a okolí. Jen v ČR žijeme v podivné normalizaci typicky amerického SNAFU.
 
Čeští voliči chtěli řízení státu jako Agrofert – mají to mít. Jen jaksi pozapomněli, že se jejich stát musí nejdříve Agrofertem stát. Mají to mít.
 
Tzv. vnitrostranická demokracie je podivná: buďto volte „v zákrytu“ nebo padne vláda. Poslanci nevědí, o čem hlasují, a ti inteligentnější ve sněmovně dřímají, anebo se drží za hlavy. Vedení koalice řádí, že nejsou výsledky hlasování tak jak předepsali a nařizují opakování hlasování, dokud nebudou tak, jak mají být. Ministr financí tvrdí, že nevěděl, o čem se vlastně hlasovalo.
 
Namísto řešení rostoucích dlouhodobých problémů se vláda i media zabývají výběrem eurokomisaře, který nemá pro místní problémy ČR vůbec žádný význam. Navíc se vláda vůbec netají svojí politikou pohlaví jako nejsilnější kvalifikace kandidátky, s nádavkem trvale překvapených, laních očí. To musí určitě vyjít; v ČR převládl pudr a benzin.
 
Je skutečně překvapivé, že ta zbývající hrstka vzdělaných a myslících lidí z poslanecké sněmovny nerezignuje, ale i nadále hraje křoví opakovaně volené většině stranických robotů. Pokud si budou občané ČR volit jen to, co jim je stranami předhozeno (a ne skutečně nepolitické osobnosti a odborníky ze svého okolí), dotud zůstane podlézavá česká „politika“ ostudou Evropy.
 
Dnes se vše točí kolem „čerpání“ všelijakých EU dotací a grantů. Čerpání je však obtížné, protože neexistují vážné investiční projekty s prokázanou návratností, a utrácí se tudíž za projekty pochybné hodnoty. Jde o veřejné peníze, které jsou tudíž programově rozkrádány a účelově plýtvány. V ČR je a zůstane základním pseudoproblémem spotřeba peněz: čerpání peněz dokonce vláda vyhlásila za svoji prioritu. Sám výraz „čerpání“ jasně definuje, o co vlastně jde. Vláda „zachraňuje čerpání“; zdravá společnost však musí produkovat, ne čerpat.
 
Volení zástupci si dodnes pletou koncepce institutu a instituce; jeden člen vlády dokonce trvá na instanci. Nemylte se: vědět o čem se vlastně mluví je důležité i v ČR. Většina politiků si také dodnes plete vědomostní se znalostní ekonomikou: vědět přece neznamená umět. Lidí, kteří mají informace (vědomosti) je hodně. Lidí, kteří něco umí (znalosti) je hodně málo. A radikální reforma vzdělávání je v nedohlednu. Opět, SNAFU.
 
Namísto dlouhodobé strategie hospodářství se vytrvale hádají o paušálech, pilířích, daních, komisařích, investicích, státní správě, minimální mzdě, a hlavně zvyšování platů politiků, úředníků a státních zaměstnanců – pomocí dalšího zadlužení; spoléhají na růst, ale nevědí, proč a jak by měl přijít. Není divu, že zájem a důchodové spoření klesá. Čeští politici zatím pracují dnem i nocí na zvýšení svých vlastních platů – závidějí platy soudců. Jak to udělat, aby je lidé nesmetli? Něco se určitě vymyslí, jako vždycky.
 
Zaklínadlem nevědomých je výraz „investice“. Za investice se v Česku považují běžné výdaje na údržbu a opravy. Investice vyžadují vlastní peníze a jasnou představu návratnosti. Jestliže dlouhodobě zanedbáme údržbu dálnice, pak její oprava není investice, ale očekávaným a předpokládaným výdajem. Utrácení státních peněz na projekty bez důkazného propočtu návratnosti nejsou investice, ale výdaje státních peněz. Nic proti tomu, když je státních peněz dost a daňoví poplatníci s tím souhlasí. Ale „investice“?
 
Vezměte investice do cestovního ruchu výstavbou infrastruktury. Co když ta silnice nikam nevede, co když tam na konci nic není? Je to investice? Investice musí být komplexní a systémová. Stát na strategické myšlení vůbec nemá. Baťové nebyli stát, a proto mohli investovat! Politici odvolávající se na Baťu mlátí jen prázdnou slámu; podnikatelé neučící se od Baťů nejsou podnikatelé, ale jen subdodavatelé.
 
Vláda dnes „láká“ zahraniční „investory“. Investory do čeho? Do vlastních podniků na našem území. Módou je oxymóron „ekonomické diplomacie“. Politické strany prostě převzaly zodpovědnost nejen za ekonomiku státní, ale i soukromou. Mnozí „podnikatelé“ si již bez státu a jeho pomoci ani neškrtnou. Baťové (všichni) by se obraceli v hrobech.
 
Lákání (dnes technický termín) se často daří právě proto, že jde o lákání a tudíž o transakci vysoce nevýhodnou. Nalákány jsou obzvláště korejské gumárny a montovny reflektorů či světlometů. Zde již nejde o výrobu automobilů, ale o převzetí subdodavatelských řetězců samotných. Služby, které dosud pokrývali čeští subdodavatelé, si nyní Hyundai a Kia poskytují sami sobě, na našem území. Nikdo jim nezabrání, aby si nedovezli roboty a produktivní, vlastní korejskou pracovní sílu. Je na čase zařadit korejštinu na letištní tabule a znásobit dovoz kimchi. Není dobré být zaměstnancem plně robotizovaných továren; je mnohem lepší je vlastnit.
 
Česká ekonomika neexistuje; nemá napojení na finálního zákazníka a je ve své většině subdodavatelská, závislá na EU a Německu. Výkonné, opravdu úspěšné české podniky, jakož i talentovaní podnikatelé (nejen lékaři), odcházejí do zahraničí. Jsme ekonomika otevřená cizincům, ale více než uzavřená podnikatelům domácím. Když se EU a Německo propadnou, co pak? Kde vezmeme podnikatele se znalostí trhu a finálního zákazníka? Německá ekonomika ukazuje první symptomy dlouhodobého úpadku; může být první zemí, která vystoupí z EU – táhnout Francii a Itálii je nad její síly. Bez vyhlídek na oživení a dlouhodobý růst nepomůže ani Kurzarbeit. Naopak, oddálí potřebnou restrukturalizaci a modernizaci. Tedy, SNAFU.
 
Nezaměstnanost je v EU 11,5%; v ČR asi 7,4%. Média tvrdí, že ubylo lidí bez práce. Být nezaměstnaný a být bez práce jsou přece dvě různé kategorie. Čím déle trvá krize, tím více lidí opouští pracovní sílu a tím nižší je míra nezaměstnanosti. Je tedy zcela přirozené, za podmínek dlouhodobé recese, že čím méně nezaměstnaných (registrovaných, podporu dostávajících hledačů), tím více lidí bez práce (mimo pracovní sílu, žijící na sociálních dávkách nebo na účet rodičů). Míra nezaměstnanosti a míra participace v pracovní síle jsou nebe a dudy.
 
Falešný optimismus, převládající v českých mediích, je velmi nebezpečný. Stát občany zadlužuje, protože se ministr financí mylně domnívá, že ČR čeká éra ekonomického růstu (Proč? Jak?). Domácnosti se zadlužují (již přes 1 bilion Kč), protože stále ještě věří politikům a skáčou na vějičky lichvářů a bank. Zadluženo je i přes 150 tisíc dětí. Jak budou své dluhy splácet? Jak se vyhnou nadcházející vlně exekucí? Už dnes si tisíce vystrašených dlužníků drží adresy na Antala Staška 2027/79 v Praze 4.
 
České pobočky jsou ziskovější než jejich vlastnické matky. Fungují na základě vysokých poplatků a lákají pomocí neregulované propagace zadlužování; určitě ne na základě výnosných investic. Takové „zisky“ musí být nutně vysáty vlastnickými bankami – jinak dojde k prostému navýšení platů, korupci, rozkradení a investicím do spekulací. Navíc Česká burza není sledována na úrovni sítě EU (Polská burza je) – nic se tam neděje. Ale media vytrvale přinášejí zcela irelevantní informace z „burzovního paláce“. Takže, díky nepodloženému optimismu, se již tak zadlužená populace může ještě dále zadlužovat.
 
Co říci k Ukrajině? Putin jakoby hrál šachy sám se sebou – určuje své tahy a určuje si sám protitahy opozice. Jeho popularita tak prudce vzrůstá, stává se nebezpečnou modlou. Každý hloupý tah Kyjeva nebo NATO ho posiluje. Došlo to tak daleko, že jeho humanistická pomoc ruským menšinám je odmítána. Zde je důležité to, že nejsou žádné podobné humanistické konvoje z EU, NATO nebo Kyjeva. Prezidentovi v maskáčích zřejmě nevadí, že bombardování civilistů uprchlíků není tou nejlepší cestou k moderní multinárodní společnosti. Ruské menšiny na Ukrajině jim to nikdy neodpustí. Stejně jako noví barikádníci na Majdanu. Kyjev se tak snaží ruské menšiny vyhnat za každou cenu, místo, aby je objal jako své občany.
 
Sestřelení malajského Boeingu vedlo k mediálním orgiím domněnek a lží. Putin je sice nebezpečný, ale není magor ani sebevrah. Povstalci na to nemají vůbec raketovou expertízu. Navíc se žádné zbytky raket nenašly. Tzv. „dezertéři“ nemají správný motiv: komu by tím prospěli? Rusku? Nebo těm, od kterých dezertovali? Zbývá sestřelení ze vzduchu. Jediný benefit z toho může mít kyjevská vláda, která pak může vyžadovat trvalý příliv peněz a zbraní, a vystupovat jako poslední a jediná obrana „naivního“ Západu.
 
Přijmout Obamovy sankce, když USA nemá žádný business s Ruskem, tj. přijmout sankce, které nikdy nefungovaly a fungovat nebudou, přijmout je v EU, která je na Rusku významně závislá, je tím Putinovým „protitahem“. Navíc se může Rusko vydat cestou autonomie a nezávislosti a posunout se od globalizace k relokalizaci. Čeští politici nyní hledají nová odbytiště pro podnikatele – zamyslete se nad touto větou a představte si Tomáše Baťu – jak mu Masaryk hledá odbytiště.
 
Státní kompenzace a „Kurzarbeit“ mají nahradit zničené trhy. Podnikatelé, spotřebitelé a hlavně daňoví poplatníci platí za politickou a diplomatickou neschopnost, vedoucí k válkám a nárůstu životní nejistoty.
 
Jediným základem budoucí prosperity Evropy je hospodářsko-politická smlouva s Ruskem. Možná ještě není pozdě. Rusko mělo kdysi zájem o spolupráci s NATO. Tehdejší prezident Clinton však doporučil expanzi NATO (nikdo neví proč) a USA-Rusko détente je dnes v nedohlednu. Rozšiřování NATO na hranice Ruska je výrazem vítězství sebevražedné politiky nad skomírající ekonomikou.
 
Obamova politika vedla ke vzniku Islamského státu (ISIS). Jejich vůdce Al-Baghdadi byl propuštěn s amerického vězení. Irácká armáda je MIA. V řadách ISIS však trénují tisíce Evropanů a stovky Američanů po vzoru US marines. Dříve či později se budou vracet zpět do Evropy i do USA. Pak už nebude ani to SNAFU.
 
Obamův výraz „Boots on the ground“ představuje maximální odosobnění vojáků, tj. lidských bytostí, které nasazují své životy. Jsou-li živí vojáci pouhé „boty na zemi“, pak není divu, že si jich politici všimnou, až když jsou mrtví. Mrtvé vojáky pak ověšujeme medailemi a nazýváme hrdiny – není už pozdě? Vojáků je třeba si vážit a podporovat je, když jsou ještě živí. Hlavně je neposílat do předem ztracených dobrodružství. Žádná kultura nemůže zvítězit s živými „Boots on the ground“ a mrtvými hrdiny.
 
Řešení? Domluvit se s Ruskem na společných zájmech. Opustit politickou a finanční integraci, soustředit se na NATO a zvýšit jeho obranyschopnost dohodou o neútočení s Ruskem. Soustředit se na Evropské hospodářské společenství. Oslabit tak rostoucí vrstvu eurobyrokratů a posílit lokální a regionální hospodářský rozvoj. Q.E.D. Žádné SNAFU.
 
Váš,
Milan Zelený
 
 
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
 
 
  
 
 
Aktualizováno 14.09.2014

Názory ekonoma Zeleného k sankcím citovány v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 

Stenoprotokol z 15. schůze PSP ČR | Datum: 10. září 2014 | Zvukový záznam (od 10:48 min) 

Poslanec MUDr. Igor Nykl hovořil o názorech ekonoma Milana Zeleného k sankcím na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
 
Poslanec Igor Nykl: Dobré odpoledne. Já bych trošku polemizoval s těmi sankcemi, při vší úctě k panu Stanjurovi. Profesor Milan Zelený je náš nejuznávanější, nejcitovanější ekonom z newyorské univerzity. Asi před týdnem mluvil v televizi, že bohužel sankce, ekonomické sankce, jsou věc, která je účinná na malé bezvýznamné země, které nemají dokonalou ekonomiku, nejsou gigantem. Bohužel Rusko je země, která je trošku jinde. Je to země mezi top 10 zeměmi světa. V hospodářství je energeticky soběstačná. Netroufal bych si říkat, že sankce je to, co je optimální. Samozřejmě ty sankce budou poškozovat i nás. A jsou asi jiné cesty. A já tedy profesoru Milanu Zelenému asi věřím více než tady názorům takových těch poloekonomů, při vší úctě ke znalostem mnoha lidí zde. Děkuji. ***