1. Krize vzdělávacích systémů není jen česká, ale i celosvětová, globální.
2. Vzdělávací systémy se nestačí přizpůsobovat akcelerujícímu rozvoji technologie, transformaci ekonomiky a potřebám rozvojového světa (Z hlediska vzdělávání jsou tak v této fázi všechny země „rozvojové“).
3. Dochází tak k rostoucí disparitě mezi nabídkou vzdělávacích institucí a potřebami sfér podniků, státu, místní samosprávy, vědy a výzkumu, ale i univerzit samotných. Tato propast se bude neustále rozšiřovat.
4. Dílčí pseudoreformy již nestačí. Zásadní přehodnocení a redefinice účelu, obsahu, formy a strategického zaměření vzdělávacího systému jsou žádoucí.
5. Nejde tedy o zvyšování kvality stávajícího systému, ale o redefinici samotného pojmu kvality vzdělávání.
6. Jednoduché navyšování platů, vylepšování výuky a zpřísňování kvalifikací výrazně posilují a konzervují instituce, návyky a dopady tradičního vzdělávacího systému.
7. Zásadní inovace účelu, poslání a obsahu vzdělávání jsou nezbytné.
8. Mobilní a internetové technologie, které zatím slouží spíše k zábavě a rozptýlení, je třeba plně zapojit do služeb nového vzdělávacího procesu.
9. Je třeba přejít od důrazu na informace (popisy akce) k rozvoji znalostí (akce samotná). Vědět ještě neznamená umět.
10. Nadbytek informací vytlačuje tolik potřebné znalosti a dovednosti odborné, technické, podnikatelské i občanské.
11. Jelikož informace neustále zastarávají a jejich poločas rozpadu se zkracuje, je třeba se zaměřit nejen na obsah, ale na věci dlouhodobě neměnné, jako logika, argumentace, rozhodování, práce v týmech, rozlišení kvality od nekvality, originálu od kopie a inovaci od invence, mj.
12. Je také třeba zvyšovat obsahovou i formální diferenciaci vzdělávacích institucí, opustit strategii stejnosti a akreditační standardizace. (Jen rozdílné znalosti se mohou doplňovat a spolupracovat; stejné znalosti si mohou pouze konkurovat.)
13. Neustále se měnící konkurenční prostředí ekonomické a podnikové sféry vyžaduje výběr z co nejširší, měnící se škály znalostí a dovedností. Umělá standardizace produktů vzdělávacího systému je tudíž nežádoucí a kontraproduktivní, a jeví se jako převážně byrokratickým opatřením.
14. Podobně i škála institucí musí být dostatečná, od státních přes soukromé až po podnikové, s volbou přímého, distančního nebo virtuálního studia. Cílem je uspokojení odlišných populací zájemců, uchazečů a zákazníků. „Gleichschaltung“ není vhodná strategie.
15. Čím rozmanitější je znalostní ekosystém, tím odolnější bude proti akcelerujícím změnám v dnešní společnosti. Znalostní monokultura je bezbranná a sebezničující.
16. Účelem vzdělávání je nepochybně měřitelná přidaná hodnota. (Současná redukce hodnoty vzdělávání je dlouhodobě neudržitelná.)
17. Přidávat hodnotu mohou pouze lidé zaměstnaní nebo zaměstnávající (podnikatelé). Lidé bez práce či zaměstnání, jakkoliv „vzdělaní“, nemohou hodnotu přidávat, ale jen ji nadále redukovat.
18. Vztah mezi hodnotu přidávajícím vzděláváním a mírou uplatnění absolventů na trhu práce je tedy přímý.
19. Pro realizaci přidané hodnoty je žádoucí vyjasnění a definice pojmu zákazníka (kdo za vzdělávání platí) a nejen konzumenta či spotřebitele vzdělávacího procesu.
20. Zákazníky vzdělávání mohou být studenti, rodiče, sponzoři, podniky nebo stát (tj. daňoví poplatníci). Zákazník má morální i ekonomické právo vyžadovat a dohlížet na kvalitu a efektivnost vzdělávacího produktu.
21. Produktem vzdělávání je výdělečně zaměstnaný nebo sebezaměstnaný absolvent, ne osvědčení, certifikát, diplom či udělení titulu.
22. Pasivní konzument vzdělávání „zadarmo“ nevykonává a morálně ani nemůže vykonávat potřebné zákaznické funkce: kvalita i efektivnost vzdělání dále upadají.
23. Státní instituce musejí pro své zákazníky (tj. daňové poplatníky) vykazovat celkové náklady na studenta i na absolventa a průběžně vyhodnocovat návratnost investic v mezinárodním porovnávání.
24. Náklady státních institucí na jednoho studenta by neměly převyšovat srovnatelné náklady institucí soukromých, domácích i mezinárodních.
25. Největší společenskou i ekonomickou ztrátou je vzdělávací systém, který nevede k plné a odpovídající zaměstnanosti nebo sebezaměstnanosti či podnikatelství všech absolventů.
26. Kvalita vzdělání má čtyři nezastupitelné dimenze: Co a Kdy učit? Jak a Proč to učit? Za jakých nákladů? S jakou přidanou hodnotou? Nebo jednoduše, podle Komenského: Učit vše co potřebné jest, dobře znáti, dobře dělati.
27. Nikdo neumí odhadnout přidanou hodnotu absolventa lépe než svobodný trh práce. Různé pobídky, stimuly, dotace a politické intervence přidanou hodnotu nevytvářejí, ale zkreslují a dále deformují.
28. Abychom mohli měřit hodnotu domácího vzdělávacího procesu, musíme měřit míru domácího uplatnění absolventů ve výši platu, v čase, místě a profesi.
29. K zajištění přidané hodnoty je tudíž potřebné vzdělávání pro zaměstnání, ne rakousko-uherské vzdělávání pro vzdělávání; přímá a aktivní účast podniků, podnikatelů i zaměstnavatelů prostě vyplývá.
30. Dynamické a zrychleně se měnící portfolio potřeb podnikové sféry je třeba pochopit a kontinuálně odrážet v obsahu studijních témat a odpovídajících kvalifikaci a schopnostech vzdělávacích pracovníků.
31. Každý učitel musí být posuzován ne podle informací, ale podle schopnosti rozlišovat a v praxi definovat (a v angličtině uplatňovat) pojmy jako informace, znalosti, vědomosti, tautologie, konflikt, podnikání, konkurenceschopnost, logika, etika, morálka, a myriády dalších.
32. Učitelé, instruktoři a profesoři nemohou být odměňování „podle glejtu“, ale podle přidané hodnoty, kterou se svými žáky realizují. Jen tak si učitelská profese znovuzíská respekt, který je v úspěšných společnostech samozřejmostí.
33. Hodnotu nelze přidávat spekulacemi (jako na burze), sázkami či hazardem – jde zde pouze o přesun peněz z jedné kapsy do jiné, bez odpovídajícího mezičlánku produktu či služby.
34. Hodnotu nepřidávající „činnosti“ je třeba vysvětlovat, omezovat a izolovat do legálních sfér spekulace a hazardu, a tak ochraňovat mládež.
35. Nejpřesněji lze přidanou hodnotu vzdělávání realizovat v blízkosti její tvorby: tedy v lokální a regionální ekonomice.
36. Regionální podniky, univerzity a samosprávy tvoří klíčovou triádu zodpovědnou za společensko-ekonomický rozvoj regionu. Jejich spolupráci je třeba stimulovat a rozvíjet, ne komplikovat a omezovat.
37. Každá úspěšná ekonomika je postavena na úspěšných regionech lokalitách a je tudíž vytvářena zdola (skrze zmíněnou triádu), ne shora. Úspěšná ekonomika nepovstane z neúspěšných regionů.
38. Je tedy třeba produkovat více podnikatelů (zaměstnavatelů) – vycepovaných ve většině oborů; také více autonomních sebezaměstnavatelů a nezávislých profesionálů. (Zaměstnanců, živnostníků a prostých podnikavců je a bude dostatek.)
39. Podnikatelská univerzita (původní český koncept J. A. Bati) vychovává podnikatele podnikáním a zakládáním funkčních firem, ne hraním si na podnikání. Spojení s praxí musí být maximální.
40. Podnikatelské a podnikové univerzity jsou nositeli podnikatelského přístupu ke vzdělání; tyto univerzity také samy podnikají a zvyšují svoji nezávislost. Spolupráce s podnikatelskou sférou je pak bezproblémová a definiční.
41. Podnikatelské univerzity přitahují nejlepší talenty i ze světa a obracejí tak trend, kdy nejlepší talenty za vzděláním (a za podnikatelskými příležitostmi) do světa odcházejí.
42. Čím větší vzdělanostní diferencovanost, tím větší naděje na spolupráci doplňujících se podniků a institucí. Čím menší diferencovanost (větší stejnost a standardizace), tím nižší spolupráce a konkurenceschopnost.
43. U státních škol je nutné opustit od přidělování zdrojů podle kriteria prosté kvantity, tj. počtu studentů nebo absolventů, a přejít na kriteria kvality, tj., platební uplatnění absolventů v čase i prostoru, případně (u podnikatelských univerzit) sledovat počet absolventy vytvořených pracovních míst (bez dotací).
44. Vzdělávání nesmí pokulhávat za rozvojem technologií, inovací a podnikatelských modelů (a už vůbec ne aktivně konzervovat staré přístupy) ale stát se vedoucí a strategickou složkou národní (ne jen zahraniční) ekonomiky.
45. Každý jedinec, podnik, lokalita a region úspěšné společnosti musí hledat svoji vlastní (tj. originální, neopsanou a neokopírovanou) cestu k rozvoji ekonomiky i společnosti (viz dosud nepřekonané tradice fy. Baťa).
46. Každý jedinečný a originální přístup společnost obohacuje a přidává hodnotu. Každý přístup opsaný nebo okopírovaný společnost ochuzuje a přidanou hodnotu redukuje.
47. Příprava na vysokoškolské vzdělávání musí začít již v předškolním věku. Učit se logiku a jazyky je nejlépe ve školce či dříve; především angličtina (jako nezbytný nástroj, ne jako cizí jazyk) je předpokladem budoucího rozvoje ve světě internetu a globálních komunikací.
48. Ve školce je třeba učit základní hodnoty. Např. „Nic na světě není zadarmo“ nebo „Vědět neznamená umět“ nebo koncepce jako podnikatel, inovace, investice, instituce, atp., musí být vštěpovány od mládí, v zájmu trvalého uložení. Vysoká škola přichází pozdě a nemůže již špatné hodnoty, logiku, znalosti a návyky měnit. (Viz Comenius a jeho Orbis pictus.)
49. Vzdělávání funguje jako jediný, provázaný, komplexní systém. Separace procesů školky a vysoké školy, nepochopení jejich základní provázanosti, je v dnešní společnosti receptem k úpadku. Zvyšování kvality vzdělávání musí probíhat v kontextu celého řetězce, od školky až po trvalé vzdělávání dospělých, kteří tak významně ovlivňují své děti.
50. Jakákoliv reforma, která neaspiruje na nejlepší vzdělávací systém na světě, je zbytečná a v dnešní fázi vývoje již retrográdní. Jen to nejlepší na světě může být postačující pro dědice odkazu Komenského, Masaryka či Bati.

→ Zpět na Výpis článků