Autor: Milan Zelený | Datum: 01.09.2014
Základním cílem vzdělávání je výchova lidí, kteří jsou schopni dělat nové věci, ne jen opakovat co udělaly generace předchozí – lidi, kteří jsou kreativní, vynalézaví a objevní.
Druhým cílem je formovaní myslí, které umějí být kritické a jsou schopné ověřovat – ne jen akceptovat vše, co je jim předloženo. Velkým nebezpečím dneška jsou slogany, kolektivní názory, a předpřipravené myšlenkové proudy. Musíme se jim bránit individuálně a kriticky, rozlišovat mezi důkazem a názorem. Hledáme žáky, kteří jsou aktivní a naučí se včas sami hodnotit a diferencovat, částečně svojí vlastní, spontánní aktivitou, a částečně s pomocí materiálu, který jim zadáváme. Umějí rozlišit mezi tím, co lze dokázat či je dokázané a tím co je prostě první myšlenka či názor, který se jim zjeví či nabídne.
Jean Piaget
- Krize vzdělávacích systémů není jen česká, ale i celosvětová, globální.
- Vzdělávací systémy se nestačí přizpůsobovat akcelerujícímu rozvoji technologie, transformaci ekonomiky a potřebám rozvojového světa (Z hlediska vzdělávání jsou tak v této fázi všechny země „rozvojové“).
- Dochází tak k rostoucí disparitě mezi nabídkou vzdělávacích institucí a potřebami sfér podniků, státu, místní samosprávy, vědy a výzkumu, ale i univerzit samotných. Tato propast se bude neustále rozšiřovat.
- Dílčí pseudoreformy již nestačí. Zásadní přehodnocení a redefinice účelu, obsahu, formy a strategického zaměření vzdělávacího systému jsou žádoucí.
- Nejde tedy o zvyšování kvality stávajícího systému, ale o redefinici samotného pojmu kvality vzdělávání.
- Jednoduché navyšování platů, vylepšování výuky a zpřísňování kvalifikací výrazně posilují a konzervují instituce, návyky a dopady tradičního vzdělávacího systému.
- Zásadní inovace účelu, poslání a obsahu vzdělávání jsou nezbytné.
- Mobilní a internetové technologie, které zatím slouží spíše k zábavě a rozptýlení, je třeba plně zapojit do služeb nového vzdělávacího procesu.
- Je třeba přejít od důrazu na informace (popisy akce) k rozvoji znalostí (akce samotná). Vědět ještě neznamená umět.
- Nadbytek informací vytlačuje tolik potřebné znalosti a dovednosti odborné, technické, podnikatelské i občanské.
- Jelikož informace neustále zastarávají a jejich poločas rozpadu se zkracuje, je třeba se zaměřit nejen na obsah, ale na věci dlouhodobě neměnné, jako logika, argumentace, rozhodování, práce v týmech, rozlišení kvality od nekvality, originálu od kopie a inovaci od invence, mj.
- Je také třeba zvyšovat obsahovou i formální diferenciaci vzdělávacích institucí, opustit strategii stejnosti a akreditační standardizace. (Jen rozdílné znalosti se mohou doplňovat a spolupracovat; stejné znalosti si mohou pouze konkurovat.)
- Neustále se měnící konkurenční prostředí ekonomické a podnikové sféry vyžaduje výběr z co nejširší, měnící se škály znalostí a dovedností. Umělá standardizace produktů vzdělávacího systému je tudíž nežádoucí a kontraproduktivní, a jeví se jako převážně byrokratickým opatřením.
- Podobně i škála institucí musí být dostatečná, od státních přes soukromé až po podnikové, s volbou přímého, distančního nebo virtuálního studia. Cílem je uspokojení odlišných populací zájemců, uchazečů a zákazníků. „Gleichschaltung“ není vhodná strategie.
- Čím rozmanitější je znalostní ekosystém, tím odolnější bude proti akcelerujícím změnám v dnešní společnosti. Znalostní monokultura je bezbranná a sebezničující.
- Účelem vzdělávání je nepochybně měřitelná přidaná hodnota. (Současná redukce hodnoty vzdělávání je dlouhodobě neudržitelná.)
- Přidávat hodnotu mohou pouze lidé zaměstnaní nebo zaměstnávající (podnikatelé). Lidé bez práce či zaměstnání, jakkoliv „vzdělaní“, nemohou hodnotu přidávat, ale jen ji nadále redukovat.
- Vztah mezi hodnotu přidávajícím vzděláváním a mírou uplatnění absolventů na trhu práce je tedy přímý.
- Pro realizaci přidané hodnoty je žádoucí vyjasnění a definice pojmu zákazníka (kdo za vzdělávání platí) a nejen konzumenta či spotřebitele vzdělávacího procesu.
- Zákazníky vzdělávání mohou být studenti, rodiče, sponzoři, podniky nebo stát (tj. daňoví poplatníci). Zákazník má morální i ekonomické právo vyžadovat a dohlížet na kvalitu a efektivnost vzdělávacího produktu.
- Produktem vzdělávání je výdělečně zaměstnaný nebo sebezaměstnaný absolvent, ne osvědčení, certifikát, diplom či udělení titulu.
- Pasivní konzument vzdělávání „zadarmo“ nevykonává a morálně ani nemůže vykonávat potřebné zákaznické funkce: kvalita i efektivnost vzdělání dále upadají.
- Státní instituce musejí pro své zákazníky (tj. daňové poplatníky) vykazovat celkové náklady na studenta i na absolventa a průběžně vyhodnocovat návratnost investic v mezinárodním porovnávání.
- Náklady státních institucí na jednoho studenta by neměly převyšovat srovnatelné náklady institucí soukromých, domácích i mezinárodních.
- Největší společenskou i ekonomickou ztrátou je vzdělávací systém, který nevede k plné a odpovídající zaměstnanosti nebo sebezaměstnanosti či podnikatelství všech absolventů.
- Kvalita vzdělání má čtyři nezastupitelné dimenze: Co a Kdy učit? Jak a Proč to učit? Za jakých nákladů? S jakou přidanou hodnotou? Nebo jednoduše, podle Komenského: Učit vše co potřebné jest, dobře znáti, dobře dělati.
- Nikdo neumí odhadnout přidanou hodnotu absolventa lépe než svobodný trh práce. Různé pobídky, stimuly, dotace a politické intervence přidanou hodnotu nevytvářejí, ale zkreslují a dále deformují.
- Abychom mohli měřit hodnotu domácího vzdělávacího procesu, musíme měřit míru domácího uplatnění absolventů ve výši platu, v čase, místě a profesi.
- K zajištění přidané hodnoty je tudíž potřebné vzdělávání pro zaměstnání, ne rakousko-uherské vzdělávání pro vzdělávání; přímá a aktivní účast podniků, podnikatelů i zaměstnavatelů prostě vyplývá.
- Dynamické a zrychleně se měnící portfolio potřeb podnikové sféry je třeba pochopit a kontinuálně odrážet v obsahu studijních témat a odpovídajících kvalifikaci a schopnostech vzdělávacích pracovníků.
- Každý učitel musí být posuzován ne podle informací, ale podle schopnosti rozlišovat a v praxi definovat (a v angličtině uplatňovat) pojmy jako informace, znalosti, vědomosti, tautologie, konflikt, podnikání, konkurenceschopnost, logika, etika, morálka, a myriády dalších.
- Učitelé, instruktoři a profesoři nemohou být odměňování „podle glejtu“, ale podle přidané hodnoty, kterou se svými žáky realizují. Jen tak si učitelská profese znovuzíská respekt, který je v úspěšných společnostech samozřejmostí.
- Hodnotu nelze přidávat spekulacemi (jako na burze), sázkami či hazardem – jde zde pouze o přesun peněz z jedné kapsy do jiné, bez odpovídajícího mezičlánku produktu či služby.
- Hodnotu nepřidávající „činnosti“ je třeba vysvětlovat, omezovat a izolovat do legálních sfér spekulace a hazardu, a tak ochraňovat mládež.
- Nejpřesněji lze přidanou hodnotu vzdělávání realizovat v blízkosti její tvorby: tedy v lokální a regionální ekonomice.
- Regionální podniky, univerzity a samosprávy tvoří klíčovou triádu zodpovědnou za společensko-ekonomický rozvoj regionu. Jejich spolupráci je třeba stimulovat a rozvíjet, ne komplikovat a omezovat.
- Každá úspěšná ekonomika je postavena na úspěšných regionech lokalitách a je tudíž vytvářena zdola (skrze zmíněnou triádu), ne shora. Úspěšná ekonomika nepovstane z neúspěšných regionů.
- Je tedy třeba produkovat více podnikatelů (zaměstnavatelů) – vycepovaných ve většině oborů; také více autonomních sebezaměstnavatelů a nezávislých profesionálů. (Zaměstnanců, živnostníků a prostých podnikavců je a bude dostatek.)
- Podnikatelská univerzita (původní český koncept J. A. Bati) vychovává podnikatele podnikáním a zakládáním funkčních firem, ne hraním si na podnikání. Spojení s praxí musí být maximální.
- Podnikatelské a podnikové univerzity jsou nositeli podnikatelského přístupu ke vzdělání; tyto univerzity také samy podnikají a zvyšují svoji nezávislost. Spolupráce s podnikatelskou sférou je pak bezproblémová a definiční.
- Podnikatelské univerzity přitahují nejlepší talenty i ze světa a obracejí tak trend, kdy nejlepší talenty za vzděláním (a za podnikatelskými příležitostmi) do světa odcházejí.
- Čím větší vzdělanostní diferencovanost, tím větší naděje na spolupráci doplňujících se podniků a institucí. Čím menší diferencovanost (větší stejnost a standardizace), tím nižší spolupráce a konkurenceschopnost.
- U státních škol je nutné opustit od přidělování zdrojů podle kriteria prosté kvantity, tj. počtu studentů nebo absolventů, a přejít na kriteria kvality, tj., platební uplatnění absolventů v čase i prostoru, případně (u podnikatelských univerzit) sledovat počet absolventy vytvořených pracovních míst (bez dotací).
- Vzdělávání nesmí pokulhávat za rozvojem technologií, inovací a podnikatelských modelů (a už vůbec ne aktivně konzervovat staré přístupy) ale stát se vedoucí a strategickou složkou národní (ne jen zahraniční) ekonomiky.
- Každý jedinec, podnik, lokalita a region úspěšné společnosti musí hledat svoji vlastní (tj. originální, neopsanou a neokopírovanou) cestu k rozvoji ekonomiky i společnosti (viz dosud nepřekonané tradice fy. Baťa).
- Každý jedinečný a originální přístup společnost obohacuje a přidává hodnotu. Každý přístup opsaný nebo okopírovaný společnost ochuzuje a přidanou hodnotu redukuje.
- Příprava na vysokoškolské vzdělávání musí začít již v předškolním věku. Učit se logiku a jazyky je nejlépe ve školce či dříve; především angličtina (jako nezbytný nástroj, ne jako cizí jazyk) je předpokladem budoucího rozvoje ve světě internetu a globálních komunikací.
- Ve školce je třeba učit základní hodnoty. Např. „Nic na světě není zadarmo“ nebo „Vědět neznamená umět“ nebo koncepce jako podnikatel, inovace, investice, instituce, atp., musí být vštěpovány od mládí, v zájmu trvalého uložení. Vysoká škola přichází pozdě a nemůže již špatné hodnoty, logiku, znalosti a návyky měnit. (Viz Comenius a jeho Orbis pictus.)
- Vzdělávání funguje jako jediný, provázaný, komplexní systém. Separace procesů školky a vysoké školy, nepochopení jejich základní provázanosti, je v dnešní společnosti receptem k úpadku. Zvyšování kvality vzdělávání musí probíhat v kontextu celého řetězce, od školky až po trvalé vzdělávání dospělých, kteří tak významně ovlivňují své děti.
- Jakákoliv reforma, která neaspiruje na nejlepší vzdělávací systém na světě, je zbytečná a v dnešní fázi vývoje již retrográdní. Jen to nejlepší na světě může být postačující pro dědice odkazu Komenského, Masaryka či Bati.
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví