Hospodářství na rozcestí

Objevují se často hlasy, že je u nás třeba uvolnit pohyb cen, omezit pohyb mezd a importovat metody a nástroje makroekonomické intervence ze Západu. Náš vlastní a z našich podmínek vyrůstající program přechodu prý nepotřebujeme. Připomíná to smutně proslulou „šokovou" experimentaci v Polsku.
 
Volné tržní hospodářství nevzniká volným pohybem cen, ale právě naopak: volný pohyb cen je odrazem a výsledkem zdravého procesu tržního hospodářství. Prosté uvolnění cen tedy tržní hospodářství nezpůsobí, ale může i jeho první zárodky zcela a navždy pohřbít. Navíc volné ceny samy o sobě neznamenají nic, a to ani na Západě, natož zde. Důležitá je interpretace cen účastníky trhu: zaměstnanci, investory a občany. To, jak lidé volné ceny interpretují a jak jejich signály chápou - to odlišuje kapitalismus od příkazového hospodářství - ne ceny samy o sobě. U nás, stejně jako v Polsku, volné tržní hospodářství neexistuje. Oba státy jsou založeny na systému byrokratických státních monopolů a lidé neumějí a nejsou zvyklí interpretovat ceny jako informační signály, ale pouze jako pseudomarxistické měřitele hodnot. Co se stane, když zbrkle a nepromyšleně uvolníme ceny za podmínek byrokraticko-monopolních vztahů? Monopoly okamžitě zvýší ceny a v našich podmínkách je zvýší na maximum. Vytvoří se „poptávková bariéra" (teoretický nesmysl, na Západě nepoužívaný) a spotřebitelé si zboží prostě nebudou moci dovolit. Zboží se objeví ve výkladních skříních, ale přestane jeho pohyb, zastaví se odbyt. Spotřebitelé budou hledat levnější náhražky, životní úroveň se sníží. Umrtvením poptávky se sníží stimulace výroby. Vbrzku se výroba zpomalí či úplně zastaví:nelze přece vyrábět to, co zůstává ležet na pultech a zapadá prachem ve výkladních skříních. Podniky nezačnou převádět své zdroje do další výroby, ale do zvýšení odměn byrokracii, do rezerv cizích valut a podobně. Ekonomický život pohasne. Jestliže by toto všechno nějaký dobrák ještě dále zkombinoval s regulací mezd a platů, přidal by k tomu demotivaci dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovací. Po krátké době tato „hrobařská" kombinace volných cen a omezených platů způsobí úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Staneme se jakousi Bolívií střední Evropy, podobně jako dnešní Polsko.
 
Je pravdou, že popsaná „šoková" manipulace hospodářství státem povede ke snížení inflace. Kde se podařilo pohřbít a umrtvit výrobní proces, tam netřeba obávat se růstu cen. A konečně: jestliže někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala 2-3 roky, do jediného dne či týdne - co z toho může mít spotřebitel!?
 
Podobně je tomu s interpretací cen. V Polsku to samé a cenově porovnatelné zvýšení povede k omezení výroby, k odprodeji zbývajících zásob traktorů a výrobních prostředků, k převodu zisku do tvrdých valut. Interpretace volného pohybu cen se týká důvěry národa ke státu a jeho ekonomickým opatřením, netýká se samotného pohybu cen. Prosté uvolnění cen samo o sobě nepovede k investicím do hospodářství, ale k urychlené „deinvestici" a přechodu ke zlatu, tvrdým valutám a jiným stabilním a důvěryhodným nástrojům. Vše je otázkou důvěry a bez důvěry to u nás nepůjde. V otázkách budování ekonomické důvěry mezi podniky a zaměstnanci, mezi státem a občany a mezi vládou a podniky, se u nás udělalo pramálo. Bez důvěry se ekonomika budovat nedá.
 
Československé hospodářství musí být během přechodu v rukou lidí, kteří by chápali zásadní rozdíly mezi nástroji „jemného dolaďování" vyspělých tržních hospodářství (jako jsou zastaralé doktríny keynesianismu a monetarismu) a jejich naprostou nepoužitelnost v podmínkách, kde žádný trh a vlastně ani žádné hospodářství neexistují. Pravdou je, že může být ještě hůře. Zkušenosti z Polska potvrzují, že zpustošenou ekonomiku lze ještě víc ubít a pak pohřbít. Stačí zahájit radikální politiku „šoků", dovolit monopolům zvýšit ceny, dělníkům zmrazit mzdy, vyměnit občanské úspory (rezerva proti inflaci) za bezcenné papíry a vůbec: začít se chovat, jako kdyby tržní hospodářství existovalo, byť vlastně ještě neexistuje.
 
Je třeba nastoupit cestu našeho vlastního, ryze československého programu k hospodářské obnově. Programu, který by vyrůstal z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví (každý zaměstnanec kapitalistou), jsou hlavní formou kapitálu, a z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučuje s diktátem státu, ať již diktátem kompetentním či nekompetentním.
 
 
LD: 30. května 1990