Podílové účastenství zaměstnanců

Když odmítáme státní vlastnictví výrobních prostředků - tedy vlastnictví nikým, a když říkáme ne veřejnému vlastnictví podnikových akcií - tedy vlastnictví nepřítomnými, co tedy? Odpověď je poměrně jednoduchá a vyrůstající přímo z kořenů a tradic moravského Zlína: soukromé, podílové vlastnictví zaměstnanců, a to jak dělníků, tak i manažerů - společně! Každý zaměstnanec je vlastníkem a každý vlastník je ale také zaměstnancem. Tím lze docílit slavného snu Tomáše Bati, že každý dělník se má stát kapitalistou a naopak.
 
Tím bude též možno poslat k převýchově i všechny ty studující „švýcarských" kursů řízení, kteří se učí, jak se chovat k „podřízeným" a „nadřízeným". Myslím, že těchto trapných socialistických klasifikací lidí již bylo dost. Moderní podnikový svět již dávno rozpoznal, že nositelem nejdůležitějších lokálních a provozních informací je dělník sám a že jej v jeho znalostech, schopnostech a zkušenostech nemůže nic a nikdo nahradit. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa a pružnost organizace.
 
Moc se dnes mluví o privatizaci, alespoň v programech těch stran, které to s československým hospodářstvím myslí nejen dobře, ale i kompetentně. Výsledky privatizace jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou prostě mnohem vyšší a výrobní náklady mnohem nižší než kolektivní či státní vlastnictví, které dnes již propadlo ve všech světadílech. Jediné, co může být horší volbou než zdejší způsob privatizace, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesty") a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo překročit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději vůbec nevměšovat.
 
Mnozí si však představují, že privatizace je pouze jakési státní „odznárodnění podniků" (ošklivě „de-etatizace") a státní odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace - pofidérní zesoukromění - býval typický pro thatcherovskou Anglii. V USA však dnes probíhá další a konečný stupeň privatizace - po našem bychom mohli říci zvlastnění: předání veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých - tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů.
 
Procesy privatizace lze znázornit následovně:
 
 
Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, skutečné vlády našich věcí (nejen vlády naší vlády) a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se nadbytečnému „prostřednímu článku". Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) být zkrácen:
 
 
To se může stát naším opravdovým a trvalým přínosem lidstvu.
 
Všichni dobře víme, jak je skutečné vlastnictví (ne ten gorbačovský „pocit vlastnictví") důležité: jak pěkné jsou naše byty a domky, s jakou láskou pracujeme na zahrádkách, jak se obětujeme pro věci své. Socialismus nikdy nedokázal vyřešit základní společensko-hospodářské organizace a motivace. „Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy?" Kráva, která patří všem, nepatří nikomu. Proto za socialismu krávy trpí a umírají, nedobře dojí a přinášejí málo masa, zatímco za kapitalismu je zdravých krav, mléka, kůže i masa vždy dostatek.
 
Kapitalismus, jakožto přirozená a spontánně se vyvíjející soustava lidské organizace práce, řeší tento problém podle pradávných principů křesťanských, jednoduše a elegantně: "U nemocné krávy zůstane bdít ten, jemuž kráva patří." I Ježíš, promlouvaje k Židům, rozpoznal tuto úžasnou, spolehlivou a často pro socialisty i hluboce překvapivou organizační a sebeřídicí schopnost soukromého vlastnictví. „Já jsem dobrý pastýř, neb dobrý pastýř dá svůj život za ovce své. Ale ten, který jest pouhý námezník a ne pastýř a vlastník ovcí, ten vidě vlka přicházeti, ovcí ponechá a prchne."
 
Opravdová privatizace - ta naše, ve smyslu zvlastnění - vyrůstá z hlubokých kořenů národních a umožní nám během jediné generace, abychom se do Evropy navrátili důstojně a sebevědomě, ne zbrkle a ukvapeně.
 
 
LD: 12. června 1990