Co jsou životní jistoty?

 
Nevím, zda úplně bezmocné a ve všem (tedy totálně) být závislým na anonymně byrokratickém aparátu může pro někoho představovat životní jistoty. U většiny lidí tomu bývá právě naopak. Uplynulých pětačtyřicet let přece bylo údobím takových životních "„jistot". Co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Roční příjem na hlavu je dnes u nás na úrovni Ománu. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavní to předpoklad a záruka životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena.
 
Životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí, ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. Jaká je to jistota, když sice vzdělání je „zadarmo", ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je „zadarmo", ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských „strojů"? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních? Jaké jistoty vyplývají z faktu, že lidé, kteří tento stát ničili, jej nyní míní „zachraňovat?"
 
Jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření? Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota?
 
Otrok odvozuje své „jistoty" od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž se účastní, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat.
 
Vbrzku se i v Československu objeví skupinky západních penzistů, dámy s modrými vlasy a perleťovými brýlemi na šňůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě. Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandě a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními „jistotami" babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot.
 
Jak se takové bohatství vytváří? Především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují. Podniky, ne stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance. K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání. Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením, Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a ve skupinových investičních sdruženích.
 
Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější slupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislým, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a že jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací.
 
Samozřejmě, že tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální „perestrojky". Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie.
 
 
LD: 16. června