Znalosti a vědění jako kapitál

 
Například Japonsko se ze zaostalé a málo vyvinuté země stalo první průmyslovou velmocí světa během pětadvaceti let. Japonci neměli NIC: žádné suroviny, žádnou půdu, žádné půjčky či Marshallovy plány, žádnou infrastrukturu, jen 120 miliónů levných, primitivních pracovních sil, namačkaných na území velikosti Kalifornie. Jediné co měli, byla prohraná válka, Hirošima a gejšy. Japonci však nejezdili po světě a nežebrali o peníze. Nepřednášeli druhým, jak mají utrácet své peníze. Necpali se zbrkle, kam nepatřili a kde nebyli vítáni. Investovali do svých dětí a mladých lidí, do lidského vědění, schopností, znalostí a umění. Vzdělávali se, učili se, trénovali se, dychtivě přijímali zkušenosti jiných. Nestyděli se za svůj hlad po znalostech a vědění a nikdy je nenapadlo, aby dávali druhým „rozumy", když zatím žádné neměli na rozdávání. Tato skromnost, hodná vskutku velkého národa, jim vydržela dodnes: ani dnes neříkají Japonci druhým, co mají dělat a jak se chovat. Je to vše otázka kultury.
 
Japonsko a nyní i země „čtyř draků" (Tchaj-wan, Singapur, Hongkong a Jižní Korea) jasně ukázaly, že taková rozhodná, všenárodní a vytrvalá investice do znalostí a vědění přinese ovoce zhruba za jednu generaci. V jediné generaci lze přejít od ekonomické zaostalosti do průmyslové eminence. Vzdělat člověka je snazší a rychlejší než postavit ocelárnu, otevřít nový důl či vykopat ohromnou díru a pak ji zase zasypat.
 
Tak proč ne my? Proč se o vzdělání, o lidech a jejich znalostech vlastně ani nemluví? S čím a kam se to chceme vracet? V barevných kabátcích a s fujarou? Cožpak nejsme potomci Komenského a Bati? Proč se mluví jen o půjčkách, dluzích, konvertibilitě, normativech, šocích, harmonogramech, atd., ale ne o lidech a jejich vzdělání řemeslu, učení a vyučení se? Asi stále ještě doufáme v „dohnat a předehnat". Asi jsme se mnohému ještě nenaučili a v mnohém nepoučili.
 
Američané říkají, že moderní elektronika je pouze „písek a lidské mozky". U nás se jakákoliv elektronika definuje jako „tvrdé valuty a známí". Tento rozdíl v myšlení nahání strach všem těm, kteří myslí a kterým to ještě myslí. Ti ostatní již pilně a vážně pracují na harmonogramech, jak ty tvrdé valuty urychleně dostat, pokud možno zadarmo. Marx vůbec nepochopil, že znalosti, vědění, duševní práce a vynalézavost jsou základní formou kapitálu. Asi nemohl. Navíc prohlásil lidskou práci za měřítko hodnot a procovat hodně za mravní imperativ. Zda je ta práce také chytrá, účelná, užitečná, produktivní a kvalitní, to jej již příliš nezajímalo.
 
Tak a už je to tady: sklízíme dnes plody myšlení pánů, kteří nám narýsovali naše životy za nás, aniž by oni sami museli kdy převzít odpovědnost za jejich prožití- zemřeli již dávno, pokojně a v klidu. I dnes se mnozí snaží ovlivňovat životy daleko za hranice svých vlastních životních horizontů, bez obav ze své osobní odpovědnosti a z možnosti zodpovídat se před soudy vlastních dětí. Považuji takovou aroganci „vměšování se do budoucnosti druhých" za projev nevzdělanosti a hluboké nemravnosti.
 
Znalosti-kapitál neleží v knihách, ale vyplývají přímo z akce. Máme pro to pěkný český výraz: „Umí". Ano, umět neznamená třeba podrobně popsat v příručce, jak dojit krávu, ale vrátit se ze stáje s žejdlíkem teplého zpěněného mléka, dnes a zítra a napořád. To je ten kapitál! Vezměte si něco těch „mrtvých" věcí, co používá třeba kuchař: peníze na nákup v tržnici, hrnce a pánve, plynové hořáky, kvedlačky a vařečky, nůž, koření, talíře, prostírání a podobně. To jsou ty věci, ten kapitál, co se po nich někteří oficiální pídilové tolik pídí a co nám je nikdo nechce dát. Proč asi? Jeden kuchař vezme všechny tyto věci a vytvoří produkt typu RaJ, tedy naprosto nevhodný pro lidskou spotřebu. Neumí. Jiný kuchař vezme tyto věci a vytvoří jeden z těch rychlých zázraků civilizovaného stolování, který se ostatní budou snažit uchovat si v paměti a zachovat v receptech. Umí.
 
Rozdíl mezi užitím mrtvého kapitálu může být tak velký, že jednomu kuchaři jsme ochotni platit nejen penězi, ale i naší zákaznickou oddaností, zatímco od druhého vyžadujeme náhradu škody a kompenzaci za urážku na cti. Proč tedy sháníme mrtvý kapitál, když s ním pak míníme zacházet à la ran? Ovšemže to zahraniční investoři vědí a do rukou nám ty své pěkné věcičky jen tak nedají. Co kdybychom však vyučili kuchaře, opravdového šéfa, takového, co umí? Mohu vás ujistit, že hrnce pánve i peníze do tržnice by se jen hrnuly. Znalost a kvalita totiž přitahuje a nasává vnější kapitál přirozeně a automaticky. Neznalost, šmíra a šlendrián však zevně vstřikovaný a vnucovaný kapitál odpuzuje, ničí a pustoší. Nakonec tu budeme stát tak jako před tím, neznalí, ale obklopeni rezivějícím haraburdím kdysi se blyštících hrnců a pánví. Máme v těch našich harmonogramech cosi, ne-li vše, postaveno na hlavu.
 
 
LD 25. června 1990