Důsledky důsledné rekorytarizace

 
Pocházím z vesnice, a tak vím, že se mi nikdy nepodařilo čuníka od koryta odstavit prosbami, logikou, smlouváním či přemlouváním, natož vyznáváním lásky. Většinou to chtělo jednu do rypáku…. U nás, mezi lidmi, má však rekorytarizace neblahé, dlouhodobé, nechtěné a neočekávané důsledky. Jeden z nich: na důležitá místa se nedostávají ti nejlepší a nejschopnější lidé, ale různí bráchové, švagři, příbuzní, známí a náhodní vlezdové. Druhý: opatrnictví, autocenzura a utleskávání se k nepříčetnosti - je třeba se zavděčit a i nadále se zavděčovat těm, kteří korýtky mnohými vládnou a místečka již pěkně zapařená hojně rozdávají. Třetí: závist, nedůvěra a pohrdání pak bují tam, kde by bylo nejvíce zapotřebí důvěry, jistoty a spolehlivosti.
 
Obávám se, že nemusí jít jen o dočasný pohyb, ale podle charakteru tzv. předvolební „kampaně"lze usoudit, že může jít i o stav u nás jaksi trvale permanentní: ode zdi ke zdi, od partaje k partaji, od fóra k fóru, dnes, zítra, až na věky, amen. Zatímco se svět vášnivě zabývá otázkami kvality a jakosti, otázkami volby těch nejlepších, nejschopnějších a nejkvalifikovanějších pomocí programových konfrontací, televizních debat a veřejného „opékání kandidátů na rožni", my se spokojujeme s rytmickou či veršovanou aklamací. Důležité není, kdo jsi, co jsi byl a co umíš, ale koho znáš a kdo tě má rád. Máme dokonce ten trapný výraz „hodný člověk", snad opak raubíře, zločince, lumpa a grázla, jako nejdůležitější kritérium kvalifikace a schopností.
 
Zdá se, že nevíme, nebo nechceme vědět, co je nepotismus a nechápeme, jak úzkostlivě se proti němu všechny vyspělé demokracie, ale i některé diktatury brání. Není nic horšího, než když příbuzenstvo, klan či bratrstvo by měly vést stát či podnik. Bojíme se informací. Nerozebíráme úpadek či rozklad tzv. švédského socialismu, nezajímá nás světové ani vnitřní dění. Naše televize má zcela spolehlivě nejkratší zprávy na celém světě - celých dvacet minut několikavteřinových sestřihů pro idioty. V tom nevzdělaném a nekulturním New Yorku se lidem dostává denně - a zadarmo - plně dvě a půl hodiny místních i zahraničních zpráv, od pěti do půl osmé, různě připravených na čtyřech či více kanálech současně. Místo toho nám televize servíruje spoustu hudebních „klipů", a dokonce i dlouhatánské ukecané diskuse o hudebních „klipech". Je to jako v říši divů: na „klipy" je dost místa, času i energie. Podobné programy jsou v USA pouze v placených kanálech, aby si je diváci mohli sami zvolit svou platbou, aby nebyly servírovány bezbranným, bez ohledu na jejich vkus, kulturu a zájmy.
 
My potřebujeme zprávy a jejich rozbor (nejméně čtyři hodiny), kursy angličtiny, reportáže o úspěšném podnikání a hodnotnou kulturu světové literatury a dramaturgie. Nepotřebujeme „klipy". Ono to vlastně není tak důležité, ale všechno souvisí se vším a povrchnost, nevkusnost a nevyváženost naší televize je odrazem nejen šmíry, ale právě strachu, autocenzury a důsledků všeobecné rekorytarizace ve společnosti.
 
My potřebujeme Katedru národní sebedůvěry, jakousi nejvyšší instanci či supreme court, katedru těch nejváženějších, nejvzdělanějších a nejzkušenějších lidí, nezatížených minulostí, bez stranické příslušnosti (té opravdové, ne té „ze včerejška na dnes") a s objektivním posláním dlouhodobé služby svému národu. Tato katedra by byla volena na dlouhá období a dohlížela by na prezidenta, na vládu a na všechna shromáždění, obzvláště v otázkách jmenování do vysokých a reprezentačních pozic a funkcí. Jen ti nejlepší z nejlepších mohou dobře sloužit, ne ti „nejhodnější".
 
Tato katedra by vyžadovala zveřejňování životopisů všech kandidátů, zajišťovala televizní kandidátské, prezidentské a stranické debaty a posuzovala mravní profily uchazečů o vysoké funkce. Národ mohou vést pouze ti, kteří se pravidelně podrobují nemilosrdnému zkoumání a prověřování svých názorů, analýze svých rozhodnutí a veřejnému porovnání s ostatními osobnostmi. Jinak by to vše vlastně ani nebylo stálo za to a nevylo by to ono.
 
Rekorytarizace nás ničí, rozděluje, straší, hněvá a snižuje před sebou samými. Rekorytarizace musí přestat a místo rozmarného „jánabráchismu" musí převládnout objektivita, pravidla a zákony civilizovaného státu.
 
LD: 14. července 1990