Lidé jsou také příroda

 
Jinými slovy: základem ochrany prostředí musí být změna ve způsobu výroby, ve způsobu života a v hodnotách lidí samých. Politika odlučovačů, čističů, pokut a regulací je ve své podstatě mechanická, lidských hodnot a lidského vztahu k přírodě se nedotýká, vlastně ještě dále člověka od přírody izoluje tím, že vsouvá anonymní a bezzájmový mezičlánek státu, regulačních úředníků, kontrolorů a celé nové a drahé „zelené" byrokracie. Je to vše postaveno na hlavu.
 
Tak jako moderní „welfare" stát zničil vztah člověka k člověku tím, že za vysoký plat (za vysoké zdanění) zavázal odklidit a zamést z našich očí všechny chudé, nezaměstnané, opilé, pomatené, tak i byrokracie „zelených" se za vysoký úplatek zavazuje, že se nám o přírodu a životní prostředí postará sama, za nás a bez nás. Rád bych dodal, že největší ničení a pustošení prostředí bylo a je způsobeno socialistickým státem a státní byrokracií. Obzvláště u nás by to již mělo být jasné a další spoléhání na stejné (i když z ruda na zeleno narychlo přebarvené) státní mechanismy, by mělo být konečně odmítnuto. I v USA je největším zdrojem ničení životního prostředí právě stát se svými gigantickými projekty, se svým mýcením lesů, hrazením řek a centralizovanou monopolní výrobou energie. Ničení amazonských pralesů je též výsledkem hrabivosti státu a jeho nenasytné byrokracie, která těžní práva soukromým podnikům pronajímá jen podle nabídnuté ceny.
 
A přesto: řešení není tak složité, jak by se zdálo, a vyspělé podnikové ekosystémy v USA a v Japonsku nám již s úspěchem cestu ukazují. Pamatujete se ještě na přísloví, že pták si neznečistí vlastní hnízdo? Víte, že to platí i pro ty nejnižší organismy? Že to platí i pro lidi? Každého cizince hned upoutá, jak se lidé v Československu náruživě přezouvají při vstupu do svých bytečků - hnízd. Pouze Japonci se vyznačují podobnou náruživostí. Účelem tedy je, aby se občan naučil dívat na své životní a pracovní prostředí jako na své vlastní: aby se stalo jeho „hnízdem". Takovému vztahu k přírodě a prostředí však člověka nenaučí pokuty, cedule, pravidla a byrokracie. Člověk se musí stát spoluvlastníkem věcí svých.
 
Lze se opět odvolat na Tomáše Baťu a jeho Zlín z let třicátých: čistota, bezprašnost, kultura bydlení a zahrady. Podnik by si nedovolil jakýmkoli způsobem znečišťovat oblast, kde vlastně nejdůležitější podnikové zdroje - zaměstnanci, manažeři, ředitelé a jejich rodiny - žijí své životy. Dnes také v Japonsku a v USA moderní podniky prodávají své podíly a akcie členům sousedství a komunit, ve kterých jsou umístěny. Místní občané se tedy též stávají přímými vlastníky podniku. Znečištěné ovzduší a zpustošení okolního prostředí je přímo úměrné míře oddělené vlastnictví od zaměstnanectví. Tady se tedy musí začít, chceme-li být opravdovými zelenými a ne zpolitizovanou státně zbyrokratizovanou elitou, která volá po tom, aby stát dělal něco, co si lidé mohou mnohem lépe udělat sami.
 
Na Západě se hovoří o podnikových ekosystémech úzce spjatých se svým okolím a s místní komunitou, které podle tradičních principů sedláckých vracejí do společensko-ekonomické „půdy" zpět vše, co si z ní vypůjčily. I když se u nás ještě stále říká, že budeme organizovat a řídit zemědělství. Tedy opět právě naopak. Starý český sedlák nikdy své prostředí neničil, nejen proto, že nebylo jen jeho, že na něm záviselo živobytí jak jeho vlastní, tak jeho dědiců. Vše, co nám ještě zbývá, vše, co za něco stojí, vše, co se ještě uchovalo, je, nebo po dlouhá staletí bylo, ve vlastnictví soukromém. Jen to, co patří všem, a tedy zůstává v kontrole bezejmenných místodržících státní byrokracie, nemá naději na přežití a zřídka si vůbec své přežití zaslouží.
 
I v oblasti zpustošeného prostředí se tedy musíme vyvarovat velikášských, zpolitizovaných a zbyrokratizovaných řešení těmi samými mechanismy, které toto zpustošení na naše hlavy přivodily. Což nám těch 45 let utrpení a ponížení nestojí za to, abychom začali nejen znovu, ale i správně, informovaně a kompetentně? Jednat za hranice bezprostředního zájmu jedince není přece v zájmu státu, ale právě v bezprostředním zájmu jedince.
 
 
LD: 19. července 1990