Neradikální radikalismus

 
Jsme svědky upevňování a ne oslabování kontroly státem: státní podniky, státní akciové společnosti, reetatizace, rozdělování státního vlastnictví (i když žádné historicky a legitimně neexistuje), naturálně administrativní příděly jakýchsi „kupónů" (o kterých se nesnilo ani nejzarytějším „stalinistům"), oddalování přechodu k tržnímu hospodářství a k soukromému vlastnictví, administrativní manipulace cen potravin, výprodej národních statků do zahraničí a přechod k „ministerskému" státu, tedy k celosvětové novince.
 
Navíc jsme propadli jakési zoufalé demagogii tzv. „rychlosti" přerodu: rychlost jakékoliv transformace je přece dána podstatou této transformace. Přechod k tržnímu hospodářství bude tak rychlý, jak jen rychlý být může: ne jak rychlým jej nějaké ministerstvo vyhlásí. Otázky „rychlosti" do ekonomické či intelektuální debaty prostě nepatří. Skočit „rychle" do středu rokle jistě není radikalismus, ale bláznovství. Dosáhnout svého cíle, byť i pomalu a povlovně, může být jediným důstojným zájmem civilizovaného národa. Radikalismus jistě spočívá v cíli, nikoli v prostředcích.
 
Chybí nám vidina budoucí společnosti. Úplně nám chybí jakákoliv vidina. Tak jako Gorbačov se každé ráno probouzí a hasí požáry, které mu přináší den, tak i my jsme již plně vytíženi každodenními problémy. Chceme se vracet, ale nevíme kam, chceme někam jít, ale nevíme jak, chceme debatovat, ale nevíme o čem. Hesla tržního hospodářství, podnikání, návratu do Evropy, lásky a duchovna nám zní planě, neinformovaně a nekompetentně. Víme, co nechceme, ale vůbec nevíme, co chceme. Od dob Masarykových se lišíme nedostatkem koncepce, nedostatkem vidiny, nedostatkem sebedůvěry a nedostatkem vzdělání. Bílý kůň, čepice se štítkem a knír ještě Masaryka nedělají. Masaryk byl myšlenka a ne pestrý operetní kabátec hradní stráže. Chybí nám ta jistota…
 
Vidina budoucí společnosti může vyvstat ze zkušenosti, ze studia, z myšlení a z veřejné konfrontace myšlení. Vidinou naší budoucí společnosti nemohou být hesla a citáty z pochybených učebnic jiných systémů. Nemůžeme přece budovat vlastní stát tím, že budeme pouze radit druhým, co dělat, jak nakládat s vlastními prostředky a jak organizovat své společnosti. Musíme začít sami od sebe.
 
Vidinu společnosti formovat vůdčí osobnosti národa. Jestliže tyto osobnosti takovou vidinu neformují nebo formovat nemohou, pak musí být odvolány národním referendem, Žádný národ nemůže tolerovat představitele, kteří „přesně" vědí, co mají dělat ti druzí, jak se mají chovat a jak mají investovat, ale vůbec se nezajímají o to, co má dělat a jak se má chovat jejich vlastní národ. Je logické, že široké vrstvy obyvatelstva, představované odborníky, zaměstnanci, podnikateli, odboráři, maminkami a babičkami, se musí vzepřít státní „ministerské" kontrole a diktátu.
 
Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro názornost si sestavíme tabulku:
 
 
Z tabulky je zřejmé, že se od socialismu lze ubírat, třeba i podle scénáře, cestou státně determinované vertikály, tedy k hospodářskému fašismu a nacismu, když jsme zamítli cestu horizontály, tj. perestrojky a jugoslávské „participace". Je tu však ještě jedna možnost:
 
Jediná správná cesta vede po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého podílnictví. To je naše vidina, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, představa společnosti, v níž rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán.
 
 
LD: 26. července 1990