Teď již máme, co jsme chtěli

...do rachoty zvesela. Jako ekonom se často zamýšlím nad tím, co vlastně chceme my, prostí lidé. Jsme totiž jednou z mála zemí na světě, kde je ministr financí druhou nejpopulárnější osobnosti v republice.
 
Na nedávné přednášce si pan ministr postěžoval, že jeho reformu sice plně chápou lidé na ulicích a tleskají jí davy na náměstích našich městeček a obcí, ale ekonomové, odborníci, podnikatelé, zemědělci, hospodářský tisk a odbory tomu prostě nerozumějí. To je svatá pravda. Za bouřlivého potlesku přítomných pak navrhl bezplatné přidělování akciových kupónů všem občanům ČSFR starším devíti měsíců. (To věkové omezení lze považovat za geniální). Uzavřel, že jsme si po čtyřicet let namlouvali, že je vše naše, že to vše patří nám všem a že tady to konečně budeme mít stvrzeno na podepsaném papírku: každý z nás dostane úpis s podobiznou na jednu čtrnáctimilióntinu celkového bohatství ČSFR. (Neutuchající potlesk v sále).
 
Na tyto kupónky (či jak lid láskyplně říká „klausovky") se již celý národ nesmírně těší. Volební výsledky to plně potvrzují: „polská" šokující reforma u nás dostala zelenou a demokratickou podporu většiny národa. Vláda tak obdržela absolutní mandát k urychlenému zavedení „polských" šoků do československé praxe.
 
Já tomu však nerozumím a nechápu to, opravdu ne. Co může být tak přitažlivého na utahování opasků? Co je tak lákavého na administrativním (tedy ekonomicky nepodloženém) zvyšování cen potravin? A proč zrovna potravin? Snad to, že u nás tvoří jídlo přes čtyřicet procent rodinného rozpočtu? (Ve vyspělých zemích jen asi deset procent). Co může tak přitažlivého být na bezcenných modravých papírcích, za které nikdo nikomu nic nedá, protože za ně také nikdo nic nemusel dát?
 
Po přečtení dopisu čtenářky I. Štěpánové v Lidových novinách mi začalo svítat. Naši lidé se rozhodli pro cestu k duchovnu, k symbolům, k lásce a k estetice. Nadměrná konzumace jídla by zbytečně narušila již dlouholetou osvětovou kampaň za zdravé stravování. Žijeme tedy zdravě a buďme tedy štíhlí. Požívejme obilovin a luštěnin, nesolme, vylučme ze své životosprávy máslo, bílý cukr, vejce, mléko, kávu, maso a tuky. I děti lze odnaučit extravagantnímu Sunaru již v poměrně útlém věku. V Čs. televizi jsem viděl úžasný hodinový pořad (světové a domácí zprávy trvají pouze dvacet minut), kde velmi hodná šedovlasá paní vyvářela chutná jídla v podstatě z ničeho: z listů pampelišek, z čekanky, z obroku, atp., vše vkusně ozdobeno travinami a lučními květy. Je samozřejmě, že na lačný žaludek se mnohem lépe studuje, cestuje do zahraničí, podniká i miluje - a to obzvláště prostému lidu. Štíhlé ženy upevňují manželství, štíhlí muži mohou lépe pracovat. Národ jako celek, kromě několika vedoucích představitelů, vypadá již dnes pěkně, štíhle, zdravě a opáleně. Průměrný věk obyvatelstva, který nám tak povážlivě v posledních čtyřiceti letech klesal, se nyní tím vším duchovnem a zdravou životosprávou jistě rapidně zvýší.
 
Ceny potravin se sice zvýšily, ale ministerstvo nás za to finančně kompenzuje. To je samo o sobě geniální, protože to dává čtyřčlenné rodině skoro sedm tisíc použitelných papírků ročně navíc. Tím se vytvoří další potřebný inflační tlak na již zvýšené ceny, které tedy budou moci ještě dále stoupat při „liberalizaci" cen od 1. ledna 1991. Jestliže se nám takto podaří vytvořit kýženou hyperinflaci, pak tím víc budeme potřebovat různé ministry a ministerstva, kteří s hyperinflací budou hrdinně „bojovali. Cesta k duchovnu a k lásce se nám tak konečně otevírá. Mnozí začnou v rámci tohoto duchovna investovat do akcií státních akciových společností, a tím poskytnou našim státním podnikům dostatek hotovosti, aby ji mohly obratem reinvestovat do "tvrdých" valut a účastnit se podnikání se svými soukmenovci na Západě. „Bude ako nebolo", jak kdosi kdysi říkával. To dnešní „tréninkové" zvýšení cen potravin nás na tu opravdovou „liberalizaci" cen velmi dobře připravuje. Zvykneme si, nebude se nám to již zdát tak náhlé a překvapivé, budeme se moci plně věnovat čtení divadelních her, poezii, lásce a stříhání modravých akcionářských kupónů. Asi jsme si to takhle nějak představovali.
 
  • A co byste tedy udělal vy, když jste tak chytrej?
  • Nemohu udělat nic. Sám mám, jak vidíte, velké problémy s chápáním tužeb vlastního národa.
* Asi bych předplatil „Financial Times" všem zaměstnancům ministerstva financí.
* Asi bych vyslal (vlakem) vládní delegaci na studijní pobyt do Polska.
* Asi bych prohlásil naše maminky, naše babičky a naše děti za jádro národa: nenosí totiž opasky a nemají co utahovat.
* Asi bych nabídl zaměstnancům vlastnicko-účastenské podíly, které jim patří a které si zaslouží.
* Asi bych každý reformní krok veřejně zhodnotil z hlediska společenského dopadu a budování důvěry.
* Asi bych privatizoval ministerstvo financí.
* Asi bych omezil federální vládu a ponechal jí pouze vnitro a obranu.
* Asi bych ustavil občany volenou Katedru národní sebedůvěry, která by dohlížela na personální obsazování klíčových pozic, na dodržování a interpretaci ústavy a na ochranu zájmů výše zmíněného národního jádra.
* Asi bych prohlásil dosavadní „reformní" programy za zmatečné.
* Asi,
* …asi,
* … a asi.
 
Tak vidíte: i bolest jedince je přehlušena euforií davu.
 
 
LD: 31. července 1990

Zpět na Obsah knihy