Umožní scénář lidem podnikat?

Tento rozhovor se odehrával krátce poté,
co prof. Zelený přednášel poslancům České národní rady
o rázných způsobech privatizace.

Co říkáte scénáři naší ekonomické reformy? Uspokojil vás?

Nejde zde ani o „scénář ani o reformu, ale spíše o dosud nezabalený balík různých neprovázaných technických opatření, vedoucích zřejmě k administrativnímu zmatku a nejistotě v činnosti a funkci ekonomických subjektů. Je to škoda, protože tzv. „Varianta II" srpnového návrhu Hospodářské rady vládě byla výborně koncipována již v tom, že předpokládala zrušení nové státní centrální struktury, která vznikla již po volbách. Vytvořila řadu zbytečných nebo nekompetentně obsazených institucí - ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy prostě celé nové ministerstvo hospodářského strachu, které bude státní byrokratické intervence do podnikatelské činnosti nadále omezovat. Je zajímavé, že „Varianta II" nebyla poslancům předložena.
 
Je mi líto všech poslanců, kteří mají předhozený balík nějak hodnotit. Je téměř jisté, že účelem není a ani nemůže být jeho pochopení. Již způsob formulace, který místo osvětlení konečného cíle a objasnění dopadu opatření na podniky a občany, se hned v prvních paragrafech zabývá procenty, mírami, sazbami, jako kdyby byly podstatou reformy. Například hned v úvodu musí poslanec „řešit" problém čtyř sazeb daně z obratu a záměnu čtyř sazeb daně ze zisku dvěma sazbami. Setká se též záhy s nepochopitelným výčtem dvaceti právních norem, které bude muset přijmout či novelizovat. Podstatou skutečné reformy by měla být strategie, tedy formy vlastnictví, nikoli pochybné eskamotérství bankovních úředníků a účetních.
 
Privatizace se v balíku odkládá vlastně na neurčito. Obzvláště ve velké říjnové privatizaci dostává poslanec do ruky jen stará hesla o odstátnění, organizační a finanční restrukturalizaci, o objektivním ocenění a bizarní metodě investičních kupónů - bez jakéhokoliv obsahu či náplně. Konstatuje se pouze, že tato kupónová metoda je velice flexibilní a má nekonečně mnoho variant. To je asi právě to, co poslanci k rozumnému rozhodování potřebují a svým lidem doma to jistě dobře vysvětlí. Byrokracie je neúnosná: cena kupónů bude předmětem „zvláštního režimu", do něhož bude spadat „zejména posouzení záměru vládou". Nebyl ještě objasněn donucovací systém, kterým budou podniky nuceny vyměňovat bezcenné či nominální papíry občanů za reálné hodnoty akciových podílů. Snad s pomocí nějaké nové „ministersko hradní policie"? Není také zřejmé, proč by všichni občané neměli trvat na zkasírování všech svých podílů přímo ve Škodovce, a to jednou provždy.
 
Co se týče malé privatizace, měla proběhnout nejméně pře půl rokem. Nestalo se. Ani zde nás však nečeká rychlost či jednoduchost a už vůbec ne dobré výsledky. Například po restituci, vrácení majetku původním vlastníkům, což je jediný světlý bod celého balíku, budou majetky nabídnuty tuzemským fyzickým osobám „formou aukcí za hotové". Tuzemské fyzické osoby mohou ovšem zahraniční zájemce v aukci o prostory finančně snadno „zastupovat". Nikoli současní zaměstnanci podniků, ale jen lidé s penězi, ať již tuzemskými či zahraničními, získají rychle cenné prostory. Očekávám radikální změnu v distribuci, množství a kvalitě služeb ve směru jejich dalšího úpadku a útlumu. Jakákoliv nabídky podílů - jak na malé, tak na velké privatizaci - by měla být po plné restituci směrována na současné zaměstnance a jejich týmy. Na nápravu vykonaných škod je však již pozdě. Tzv. zákon o pronájmu již začal zbývající služby obyvatelstvu, zejména ženám a dětem, efektivně devastovat a likvidovat. Jakmile se někam „vrátíme", pak se dopředu už nikdy nedostaneme. Naši zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stanou námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních akcionářů. Jakmile zvolíme cestu balíku, zvolíme tím i cestu"banánové republiky" na několik generací.
 
Také akce „aukce za hotové" mi není jasná. Kdo zde co prodává a komu? Náš stát nám samým? Cožpak náš majetek státu patří? Cožpak může stát prodávat občanům cokoliv, co jim již dříve přímo či nepřímo skrze vysoké daně a nízké mzdy zkonfiskoval? Jaký má smysl účetnicky a zdlouhavě oceňovat něco, co si prodáváme sami sobě? Nebo tento stát už věří, skrze své „ministerské mafie", že mu v této zemi něco patří a že si s tím může nakládat podle svých vlastních státně podnikatelských představ?
 
Absurdní se v tomto balíku jeví snaha, aby nějaký podnikatel neprovozoval několik řemeslných oborů. Navíc je tento vládní záměr třeba „bezpodmínečně realizovat". Je zcela nepochopitelné, proč by o takovém opatření, které jde proti všem trendům moderního světového podnikání a hospodaření - tedy od specializace k integraci - měl někdo vůbec uvažovat. Právě integrace služeb a výroby představuje komplexnost, která zajišťuje plné uspokojení zákazníka a službu veřejnosti. Nyní máme tedy balík, kterým lidem nutíme, aby nepodnikali, ale věnovali se vymezené, předepsané nebo úzce specializované výrobní a služební „monokultuře". Že takové otázky nejlépe řeší volný trh a ne ministerstvo financí - na to se v tom bezmyšlenkovitém shonu urychlené a hluboce neradikální „radikálnosti" u nás jaksi pozapomnělo.
 
 
LD: 30. září 1990