Rekapitulace, ne kapitulace

 
V čs. exilu se dnes píše o IV. Odboji. Víme již, že 17. listopad byl předurčen pučem komunistů, stu a KGB, pučem, který manipuloval a nadále manipuluje nejen naše studenty, ale i nás všechny doma i v zahraničí. Jmenujeme, odvoláváme, závidíme a nenávidíme bezmezně, protože ani naše vlastní naivita a neschopnost neznají mezí. Neučíme se. Víme již, že tzv. „Scénář" ekonomické reformy je pučem státní byrokracie, který má navždy vyvlastnit ty, kteří v podnicích pracovali, a zvlastnit ty, kteří vyždímali z posledních čtyřiceti let potřebné balíky hotovosti, jakož i stát a jeho ministerstva. V pučové atmosféře se nedá podnikat ale jen spekulovat, šidit a krást. Místo tržního hospodářství zavádíme poválečné hospodářství státního poplatnictví: stát „řeší" naše problémy za dne na den, kus po kusu, bez koncepce a bez programu. Naši zaměstnanci, tj. my všichni, zůstaneme i nadále námezdnou silou státních akciových společností a holdingů - nestaneme se ani spoluvlastníky, ani spolupodnikateli, ba ani spolupracovníky.
 
Chováme se extravagantně, jako by tu existoval ještě jeden národ, ten lepší, slibující spasení již svým pouhým nástupem. Věříme tedy, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale větší. I to je smutné. Není tomu tak. Jsme celistvost, jsme, co jsme, nemáme „druhou partu" - oheň je nutno rozdělat i s mokrým dřívím, jak by měl vědět každý skaut. Individuální závist nám přerůstá ve státem podporovanou nenávist. Nenávidíme naše vlastní „bílé vrány", očerňujeme je k našemu obrazu. Úspěch druhých v nás nevyvolává radost a pýchu, ale jen strach, nepohodlí a touhu po křiku na náměstí. Kde celý vyspělý svět integruje, spojuje a rozšiřuje, my rozbíjíme, drobíme, atomizujeme, specializujeme a zužujeme. Vytváříme tak svět, v němž já osobně bych již žít nemohl a nechtěl. Proto odcházím.
 
Odbornost, kompetence, vzdělání a iniciativa jsou v ČSFR oficiálně podružné vůči pseudohodnotám bezúhonnosti, vlezlismu, tleskačství a jánabráchismu. Dopouštíme se tak intelektuální genocidy - tleskáme tomu, jednohlasně to schvalujeme. Uvnitř té naší „kuličky" však již žádná jiná - natož větší - prostě není. To mi věřte! Jestliže někdo krade, pak jsme to my sami. Nikdo jiný tu nikde není. Jediné řešení je, abychom kradli sami sobě - pak najisto přestaneme. Nesmíme zůstat námezdnými silami pro lidi s hotovostí a pro stát. Musíme se stát, každý z nás, spolupodnikateli. Naše výrobní prostředky nepatří do rukou státu, a už vůbec ne do rukou státní či veřejné akciové společnosti. Výrobní prostředky patří do rukou jedinců, zaměstnanců, manažerů, občanů. Nebýt géniem, nebýt vynikajícím, nebýt světovou špičkou - to jistě není žádná ostuda či selhání jedince. Ale nerozpoznat génia mezi námi, a co víc: potlačit a zesměšnit génia - to již je neodpustitelné, to se už omluvit nedá, to je znakem socialistické dekadence malých duší.
 
Naše „novaja" ekonomika nevychází z lidí, ale jen z čísel, sazeb, kupónů a přídělových lístků. Ignorujeme světové trendy, vysmíváme se jedinci, glorifikujeme masy, masový trh a masovou ekonomiku. Nechápeme, že trh vzniká v obci, nikoli na ministerstvu. Nechápeme, že trh jsou jedinci, ne statistická veličina. Nechceme se učit. Chceme jen poslouchat a vykonávat příkazy, linie a ideologická dogmata - i přesto, že jim nerozumíme. Necháváme jiné experimentovat s námi tak hrubě a tak nekompetentně, že kdyby šlo o morčata, opice či kuřata, povstali bychom ve spravedlivém hněvu. Experimentace s lidmi nám však nevadí: jsme na tom všichni stejně. Stejnost podmínek, to nám zřejmě vyhovuje. Nevyžadujeme kvalitu a nehledáme podstatu. Stačí nám průměrnost a prostřednost, stačí nám symboly, metafory a vyumělkovaná prázdná slova. Jsme panáci na šachovnici lidí, kteří zcela určitě nejen neumějí, ale ani nemíní hrát šachy, neřeknou nám pravidla hry, tají své příští tahy, protože je sami neznají.
 
Střílíme naše bílé vrány jen proto, že jsou bílé. Bez bílých vran však nemáme naději: bez nejlepších z nás na předních místech jsme ztraceni. Volný trh nelze vyhlásit ministerským dekretem. Peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Peníze, které ukradnu ministrovi financí, nejsou tytéž, které měl ve své kapse - a naopak.
 
M r t v ý kapitál zhodnocuje sám sebe: K -> V -> K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředkem.
 
Ž i v ý kapitál zhodnocuje výrobu: V -> K -> V+. Kapitál je pouze prostředkem ke zhodnocení činnosti lidí a jejich životů.
 
Mrtvého kapitálu bude dost, živého se nám nebude dostávat, a to ani ze zahraničí. Hromada peněz není kapitál, jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, um, vědění a vzdělání, které dělají z hromady peněz živou sílu. Nevíme to, nechápeme to téměř programaticky, a ideologickou demagogii povyšujeme na ekonomii. Vlastnictví papírků nedělá z člověka podnikatele, jen pouhého spekulanta. Podnikatele dělá pouze myšlenka, nápad a snaha poskytnout výrobek či službu. Kapitál je prostředek, ne účel. To je lekce č. 1 v kursu č. 1 na kterékoliv americké univerzitě. Vhodná i pro mnohé z našich ministrů.
 
Tato osobní rekapitulace není kapitulací. Obsahuje v sobě východisko, které spočívá v jedincích, rodinách, obcích a podnicích našich národů. Řešení je v nás samých, nikoli ve vládě naší. Nesmíme se nechat vyvlastnit, nesmíme zůstat námezdnou silou mrtvého kapitálu. Každý z nás musí být kapitál. Jde tedy o nás. Privatizace musí být zvlastněním nás všech vytvořením spolupodnikatelských vztahů na podnicích a v obcích. Přímá obecní a podniková privatizace není chaos, ale prosazení se trhu a tržních subjektů, tj. nás všech.
 
Nebuďme pouhými držiteli kupónů a státních akcií, ale investujeme jednotlivě do kapitálových podílů svých podniků a svých obcí. Staňme se konečně spoluvlastníky a spolupodnikateli - svých věcí, svých statků a svých životů.
 
 
LD: 7. listopadu 1990