Řešení přechodu k tržnímu hospodářství

Jak z krize?

Přechod od plně příkazového netržního hospodářství k trhu nebyl dosud uskutečněn, ani praxe, ani teorie neexistují. Systémy tržní a příkazové jsou nesouměrné a nesouměřitelné ekonomiky, a nelze je studovat a ovlivňovat stejnými nástroji. Monetarismus a fiskální politika keynesiánství jsou teorie manipulace trhu, a proto jsou zcela nevhodné pro řešení přechodu, navíc jsou dnes již i na Západě zastaralé a neefektivní.
 
Instituce, regulace a funkce trhu vyrůstají přirozeně jako odpověď na požadavky volné ekonomiky. Ne naopak: volná ekonomika není výsledkem institucí a volný trh není výsledkem makroekonomických opatření. Metafora: rostoucí, tloustnoucí člověk může v určité fázi potřebovat místo opasku kšandy, ale to neznamená, že hubený člověk ztloustne již tím, že na něj navěsíme šle.
 
Makroekonomika je odrazem a výslednicí mikroekonomiky, ne naopak. Abychom mohli trh ovlivňovat makroekonomickými nástroji, pak základním předpokladem je existence trhu. V Československu žádný trh neexistuje a manipulace monetarismu, keynesianismu a jiných doktrín, jej k životu neprobudí.
 
Volný trh se nedá nařídit dekretem, či k existenci pomocí "šokové terapie" cenových a mzdových kontrol. V Polsku má uvolnění cen při kontrole mezd za podmínek státního monopolního a netržního hospodářství pouze jediný následek - zvýšení cen nad efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní nabídku. Zboží zůstane v obchodech, pohyb cen se zastaví, inflace se sníží, výroba klesne a její náklady stoupnou: ekonomika se zastaví. Kde není ekonomika, tam není inflace. Proto je konzultant Jeff Sachs na Západě nazýván „hrobařem" ekonomiky bolivijské, polské, a nyní slyšíme, že snad sovětské a jugoslávské. Zatím jen Maďaři ho poslali domů. My ovšem máme své vlastní domácí „Sachsy".
 
Kdo tedy?! Narodit se a mít zkušenosti v plně fungujícím trhu je zárukou správného chování a správné interpretace signálů, ale ne zárukou znalosti procesu vzniku trhu. Ani ryba ve vodě se nemusí zabývat podstatou vody, aby mohla úspěšně pleskat ploutvemi.
 
Podobně lidé, kteří žili celý život v socialismu, tedy na suchu, nemohou mít odpovídající představy o správném chování ve vodě. V řešení problémů přechodu nám nemohou pomoci lidé, kteří znají - jakkoli dobře - pouze jednu z okrajových formací. Nejlepšími odborníky pro naše potřeby jsou lidé, kteří důvěrně znají oba systémy: exiloví a emigrantští odborníci, nebo lidé ze zemí, které prošly úspěšnou ekonomickou transformací, jako je např. Japonsko. Hlavně však musíme začít vzdělávat vlastní ekonomy, vypracovat vlastní, dlouholetý plán přechodu a zahrnout co nejširší vrstvy obyvatelstva do jeho formování a plnění.
 
Desítky navržených konvenčních řešení přechodu neberou v úvahu systémovou nesouměrnost, místní historické podmínky a hlavně podstatu problému: socialismus nejenže vybudoval masivní a dusivou hierarchii řízením, ale hlavně zničil fundamentální síť hodnot a vztahů, z nichž volná ekonomika vyrůstá. Ztratili jsme nejen hardware, ale i software. Hlavní překážka návratu svobody není politická či ekonomická, ale společenská. Přesto řešíme své problémy jako problémy ekonomické. Ekonomika z hodnot a vztahů vyplývá, ne naopak.

Volné ceny nedělají tržní hospodářství! 

Interpretace, použití a využití těchto cen obyvatelstvem, podnikateli a výrobci - to je základ. Podobně instituce burzy cenných papírů nevytváří ještě kapitalismus: může zůstat, tak jako v Maďarsku, prázdná a zbytečná. Privatizace volným odprodejem akcií je zbytečná tam, kde neexistuje trh a nadbytečné finanční fondy investorů. Podobně inflace. Problém inflace není v tom, že je málo zboží a hodně peněz. Takový mechanický pohled na ekonomiku pak vede k řešení inflace snížením množství peněz v oběhu. Množství peněz neurčuje ekonomický výkon, ale naopak: ekonomický výkon určuje potřebné množství peněz.
 
Inflace je způsobena nedostatkem a očekáváním nedostatku dobrých, atraktivních investičních příležitostí. Ve špatné ekonomice se špatnými vyhlídkami dají lidé přednost spotřebě před investicí. Utrácejí, ale neinvestují a nespoří. Tím se omezuje výroba, klesá množství a kvalita výrobků, ceny stoupají a investuje se ještě méně.
 
Inflace je výrazem nedůvěry v ekonomiku. Potřebujeme teorii důvěry, nikoli teorii cenových a mzdových kontrol. Takzvané kontroly vedou k narušení informační funkce cen, a tudíž ke zhoršení schopnosti ohodnocovat budoucí projekty, tedy k celkovému snížení důvěry v ekonomiku. Hodnota peněz (důvěry v budoucnost) dále klesá - a to je inflace. Kontroly se nakonec musí odstranit - a jsme na začátku hyperinflace.
 
Jediné možné řešení spočívá ve vybudování atraktivních investičních příležitostí v mikrosféře. Monetaristické manipulace v makrosféře náš problém nakonec zkomplikují, ale nevyřeší.

Jak znovu vybudovat naše podniky?

Především zapojením zaměstnanců: vnitropodnikové akcie a vlastnické podíly, účast na zisku, vlastnictví a rozhodování, rozšíření svobody akce, inovace sortimentu a přidružených výrob. Omezení propouštění, uzavírání a bankrotů. Toto vše jsou znaky špatného managementu, ne znaky dobrého kapitalismu. Za daných okolností budou nejdříve propuštěni schopní a kvalifikovaní dělníci, kteří jsou pro podnikání nezbytní - a úředníci dobře propojené nomenklatury zůstanou, i když jsou zcela zbyteční. Výsledkům může být pouze další výpadek, další ztráta důvěry a další posílení moci a státu.
 
Špatné řízení a špatná organizační struktura musí být přezkoumány v mikro-, ne v makrosféře. Strach z propouštění motivuje k vykonávání příkazů, ale ne k iniciativě, inovaci a odpovědnosti. Strach musí být ze společnosti vymýcen, ne do ní i nadále zaváděn. Strachu už bylo dost. Nové manažerské struktury nemůžeme prostě importovat ze Západu, kde mnohé, pod vlivem japonské konkurence, jsou už dávno na ústupu. Naopak, musíme rozvíjet a modernizovat úspěšné struktury vlastní - jako je baťův systém podnikového řízení - jeden z nejucelenějších, nejefektivnějších a nejúspěšnějších systémů podnikového řízení vůbec.
 
Takzvaná rychlost přechodu je nesprávnou kategorií. Nikdo neví, jak rychle lze přechod uskutečnit, pouze se předpokládá, jaká stadia jsou nutná. Dělat rychle věc nesprávnou je stejně ničivé, jako dělat váhavě věc správnou. Problém není, zda rychle či pomalu, ale zda správně a úplně, či nesprávně a napůl. Otázky „rychlosti" jsou nehodny inteligentních lidí. Je třeba si uvědomit, že problém přechodu je pravděpodobně největší, nejnáročnější a nejrozsáhlejší organizační změna, o kterou se kdy lidstvo pokusilo.
 
Reformní program, který vychází z makroekonomických manipulací a nevěnuje se mikroproblémům organizace, motivace a důvěry, je polovičatý - ať již jakkoliv rychlý - a vede jen ke zklamání a další devastaci. Vždycky může být a bude hůř, než bylo.

Co je tedy nutné: 

1. Vzdělání: učit se soběstačnosti, studovat to nejnovější a nejlepší, ne to nejznámější či nejjednodušší.

2. Jedinec je základem. Jedinec a uznání jeho priority je nutností. Povinností občanů není pracovat pro kolektiv, ale udělat sami ze sebe hodnotné, vzdělané a prospěšné lidské bytosti. Jen tak mohou být kolektivu něco platní.

3. Důvěra. Budování důvěry mezi prostými lidmi a společenskými institucemi je základním pilířem procesu obnovy, obrody a očisty.

4. Účast. Lidé se chtějí zúčastnit, spolurozhodovat mít možnost volby. Poslouchání příkazů, pokory k vůdcům a tolerance zavřených dveří bylo už dost.
 
Naše krize není krizí ekonomiky, ani politiky. Naše krize je krizí soustavy hodnot jednotlivců a sítí účasti společnosti. Pracovat tvrdě a pracovat poctivě nestačí. Je třeba pracovat účelně, vhodně, chytře. Tvrdé a zbytečné práce již bylo dost. Vyhazovat lidi z práce, zavírat podniky a utahovat si opasky je znakem špatného řízení. Varovat proti materialismu a konzumerismu v zemi, kde nic takového neexistuje, je nezodpovědnost a arogance. Zahrávat si s bezpečím, jistotou a bezpečností lidí je zločin. Experimentovat s lidmi jak objekty, a ne subjekty společnosti, je návratem zpět.